„Neziskové organizace hájící práva osob se zdravotním postižením předaly 14. července hejtmanovi Středočeského kraje Davidu Rathovi otevřený dopis, ve kterém ho vyzvaly k pokračování transformace pobytových služeb pro osoby se zdravotním postižením. Kraj pod vedením hejtmana Ratha totiž úspěšně započatý transformační proces před časem zastavil,“ – tolik úvod tiskové zprávy
V jedné z reakcí na transformaci ústavní péče pan hejtman Rath řekl, že „... řada těch lidí není na takové úrovni, aby mohla žít sama, neumějí se o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu peněz, jsou mentálně slabší. Pro ně život izolovaně samostatně ve společnosti přivádí do strašných rizik. .... většina těchto lidí chce pocit bezpečí a jistoty.
Apelování na jistotu, bezpečí, na nepřipravenou nedostačivost kohosi a „strašná rizika“ číhající proto na něj „tam venku“ mimo ochranná křídla patří k velmi častým argumentacím láskyplně upřímným i paternalisticky manipulativním.
Jak známo, v některých rodinách nebývají děti prostě nikdy již připraveny na rizika tam venku, kde číhají uličníci, zlí lidé, pedofilové, vražedná auta, svody a neřesti velkoměsta, vypočítavé nevěsty, násilničtí ženichové. Též se nikdy nenaučí plavat, neboť do vody – k omezení rizik a zvýšení bezpečí - nesmějí, dokud plavat neumějí, pročež se nezřídka utopí při náhodném setkání s oním živlem.
Aniž bych upíral panu hejtmanovi upřímné obavy o osud znevýhodněných lidí, nepředpokládám, že by trpěl obdobnou separační úzkostí z rozchodu s nimi ve stylu hyperprotektivních, nadměrně ochranářsky milujících matek.
Zbývá tedy paternalismus s vědomě či podvědomě manipulativní argumentací a s více či méně upřímným přesvědčením o mimořádné nedostačivosti klientů a jejich mimořádném bažení po světě uvnitř, za závorou, leckdy mříží.
Ostatně pocity nízké sebedůvěry, strachu z nezvládnutelných společenských dějů, touha po jistotách a nechuť k přejímání osobní zodpovědnosti jsou v naší společnosti silné. A cítíme-li je u sebe, ochotně je projikujeme i do lidí kolem sebe. Proto se argumentace pana hejtmana nejspíše setkává se souhlasem „zdravého rozumu“ mnoha občanů.
Skutečnost však je často jiná než naše představy, co se týče jak přání (preferencí), tak schopností stávajících i potenciálních klientů ústavních služeb. Někdejší představa o zabezpečenosti (jistotě, bezpečí, postarání se) jako klíčové hodnotě, byla později vystřídána zdůrazněním svébytné autonomie a posléze důrazem na důstojnost.
Zkušenosti reformátorů s uvážlivým převáděním ústavních chovanců do asistovaného života v přirozeném prostředí jsou vesměs příznivé. Pamětihodný je výrok průkopníka těchto snah v Česku, pana Vladimíra Chába, velezkušeného ředitele Ústavu sociálních služeb v severních Čechách: Ani ti, kteří tvrdili, že jsou v ústavu od dětství zvyklí a spokojení, se po vyzkoušení života „venku“ do něj už nechtěli vrátit.
Jako motivační sondy do problematiky transformace péče i světa a svébytnosti těch, kteří „nejsou na takové úrovni, aby mohli žít sami, neumějí se o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu peněz, jsou mentálně slabší“ mohou sloužit odborně velmi erudované filmy (klobouk dolů před odbornými poradci), které oslovují srozumitelně a působivě širokou veřejnost: Let přes kukaččí hnízdo, Rainman, Forrest Gump, Příběh Alvina Straighta, ..... Jak by asi dopadli „mentálně slabší“ postavy z těchto filmů v českém prostředí? Byly by šťastné v českých ústavech?
Ale ze všech názorných filmů nejvíce bych chtěl v této souvislosti připomenout satirickou komedii Trumanova show (The Truman show, režie Peter Weir) z roku 1998, v níž hlavní roli hraje Jim Carrey.
Ten zjistí, že celý jeho dosavadní život byl monstrózní fikce, že od útlého dětství žije v obřích interiérech jako hlavní postava obludné televizní reality show. Nezná svět venku, není na něj připraven, „nemůže přeci být do něj vypuštěn“ – přesto do něj odchází.
Chvíle, kdy přeplouvá velkou vodu a na kašírovaném „horizontu“ po váhání překračuje svůj Rubikon, totiž rozepíná zip „nebeské klenby“, jsou mimořádně působivé. Jim Carrey, deformovaný a retardovaný umělým životem v umělém prostředí, vystupuje do reálného světa plného rizik – jako chovanci ústavů po jejich transformaci, jako mnozí z nás po uvolnění totality a hranic v roce 1989.
Přes působivost takových vykročení osobních i systémově společenských zůstává hlavním cílem transformací i jiných úsilí to, aby noví lidé a nová společenství nebyli znovu jímáni do zavřených umělých řízených světů, ale mohli žít v reálném světě reálných vztahů.
Dlouhodobá ústavní péče nesporně zůstane v určitém rozsahu zachována. Svět bez ústavů, což je název provokativní knížky zmíněného Milana Chába, je symbolickou nadsázkou a symbolickým cílem. Transformačně nejavantgardnější země (Švédsko, Velká Británie) za nás osahaly hranice možného a učinily zkušenost s dnes reálně nepodkročitelnými kapacitami ústavních služeb.
Jde však o to, aby v ústavech, navíc v „otevřených“, co nejcivilnějších ústavech, chápaných jako součást komunitního prostoru, žili a byli ošetřováni jen ti, u nichž to jinak opravdu nelze zařídit. A především aby ústavy byly doplňkem spektra ostatních služeb, nikoliv naopak.
Jde také o to, abychom přiměřená rizika chápali jako součást přirozeného života a mnohdy, zvláště při závažném zdravotním postižení, i jako nezbytnou daň za důstojnost a za svébytný život (risk of dignity).