Pátek 21. července Katastrofální kapitulace ODS a trojkoalice byla v hodině dvanácté ne snad zažehnána, ale aspoň odložena. Zasloužili se o to koaliční partneři ODS, kterým zřejmě došlo, že se hraje o jejich politickou budoucnost, a údajně (podle Lidových novin) pánové Bém a Bendl. Koalice odvolala svůj souhlas s volbou Zaorálka předsedou PS (a ČSSD nakonec Zaorálka nenominovala; přitom vázat kandidaturu na souhlas protivníka je zjevná obstrukce). Koalice zároveň dala na vědomí ochotu jednat s ČSSD o programových záležitostech, Paroubek na to přistoupil a prohlásil, že jednání mohou probíhat několik týdnů. Pan Paroubek má úplně pravdu a koalice by si toho měla být taky vědoma: není vůbec žádný spěch, to je základní věc. Výtky ohledně neustálých změn stanoviska, vznášené vůči ODS a hlavně vůči zeleným, jsou nespravedlivé, ODS sice výrazně zakolísala, ale nakonec situaci s vypětím všech sil aspoň prozatím ustála, a slabší koaliční partneři jsou v nevýhodné situaci. Myslím, že Bursík si zaslouží naopak uznání za to, že jako první zproblematizoval chystanou koaliční kapitulaci. Pokud jde o tzv. kompromisní návrh ČSSD, že její předseda PS bude při třetí volbě nominovat jen toho, kdo se vykáže podporou 101 poslanců, je nejen naprosto nedostatečný (o čemž jsme psali včera), ale taky velice problematický z hlediska ústavnosti. Jakkoli se mi jen zcela výjimečně stává, že souhlasím s prof. Pavlíčkem, tentokrát mu musím dát za pravdu. Pavlíček upozorňuje, že předseda Sněmovny nemůže chtít podmínky od případného premiéra, a dodává (cituji z Práva): „To je stejné, co chtěl prezident Václav Klaus a později od toho ustoupil. Odpovědnost nemůže být na předsedovi Sněmovny, ale na designovaném premiérovi. Je to požadavek, který sice není protiústavní, ale zároveň zvyšuje roli předsedy Sněmovny v procesu vytváření předsedy vlády. Předseda Sněmovny je v takovém případě nepochybně povinen předložit prezidentovi návrh a nemůže ve svých rukou soustřeďovat pravomoci, které mu ústava nedává.“ Z toho ale také plyne, že by Paroubek mohl po zvolení Zaorálka klidně vzít svůj slib zpátky, měl by k tomu pádný formální důvod. V nynější situaci by si hlavně ODS měla uvědomit, že není vůbec žádný důvod ustupovat od trojkoaličního konceptu (návrhy ČSSD na velkou koalici nebo menšinovou vládu ODS jsou ve skutečnosti past) a že je spousta, spousta času.
Když nový polský premiér Jaroslaw Kaczyński v nástupním projevu obhajoval „polskou morálku“, zahřímal údajně, stržen patosem vlastního řečnického umění: „Žádný pokřik ani pláč nás nepřesvědčí, že bílá je bílá a černá je černá.“ To je pro vedoucího politika relativně velké země velmi radikální a nebezpečná forma barvosleposti.
A ještě jednou polská vládní koalice: poslanci Sejmu (nepochybně ne všichni) se rozhodli v nynější vlně veder, která zachvátila i Polsko, uspořádat mši s prosbou za déšť. Má-li být tohle polské specifikum v pojetí PiS (pořádání mše navrhli právě poslanci PiS), nemohu si odpustit poznámku, že obtěžovat Hospodina podobnými žádostmi považuji za rouhání.
Španělský premiér Zapatero pózoval před kamerou s palestinským šátkem kufíjou (to je ta věc, kterou nosil omotánu kolem hlavy Jásir Arafat), aby vyjádřil podporu Palestincům v jejich konfliktu s Izraelem. Představitelé opozice a židovské komunity ve Španělsku ho obvinili z antisemitismu. Myslím, že to není přesné. Pan Zapatero není antisemita, jen obyčejný mnichovan. Kdyby např. nějaké mezinárodní komunistické společenství požadovalo, aby nás coby své spojence v NATO vydal na pospas Rusku, a zdůraznilo naléhavost své žádosti tím, že by vyhodilo do vzduchu jedno nebo dvě madridská nádraží, prodá nás bez mrknutí oka, ačkoli jistě není žádný antičech.
Sobota 22. července Sociální demokracie, jak se dalo čekat, nepostavila ani v pátek vlastního kandidáta na post předsedy PS. Její podmínky jsou: poslední (tj. nejvýhodnější) příležitost k vytvoření vlády (tu jim zaručí předseda PS nominovaný z jejich řad), a dále to, že tento předseda musí být zvolen tak, že bude mít jednoznačnou podporu jejích oponentů. Tyto podmínky neodpovídají nynějšímu postavení koalice a faktické síle ČSSD i jejich komunistických spojenců a jsou navíc pro nekomunistický tábor ponižující. Pokud na ně ODS přistoupí, projeví zbabělost a marasmus. Paroubek ovšem nejspíš ví, proč si podobný postup může dovolit. Klaus tlačí na kompromis, protože mu nejde o nic jiného než o znovuzvolení. Polistopadoví čeští politici jsou ostatně zvláštní sorta lidí: na první pohled sugerují svým voličům i odpůrcům tvrdost, rozhodnost a odvahu – při bližším ohledání se však zjistí, že jde vlastně jen o nebetyčnou drzost. Drzost dělí od odvahy propast. To platí i pro oba protagonisty nynější ústavní krize: toho ve Strakovce i toho na Hradě. Drzost neobstojí vůči vytrvalosti: kdyby tak té vytrvalosti mělo dnešní vedení ODS dost. Jenomže kde by ji vzali, kráčí jen ve stopách svých předchůdců. Kromě toho znovu upozorňuji, že pokud se Topolánkovi nepodaří prezidenta přesvědčit o tom, že je schopen sestavit novou vládu, je dalším logickým krokem, když tím pověří Paroubka.
Premiér Paroubek prohlásil, že je po volbách, a ODS by tedy měla opustit svůj ostrý slovník. Od něho to tedy sedí.
Podle toho, co si lze v novinách (hlavně v Právu) přečíst, probíhá paralelně s politickou krizí cílevědomá policejní akce zaměřená na likvidaci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Mýlil by se ovšem každý, kdo by si myslil, že je to odveta za vystoupení plukovníka Kubiceho. Ve skutečnosti policejní špičky a ministr vnitra jen přišli na to, že podobný útvar k ničemu nepotřebujeme.
Muslimský duchovní Omar Bakrí, který kdysi ve Velké Británii vášnivě obhajoval teroristické útoky z 11. září 2001, a když mu britské úřady daly najevo svou nelibost, demonstrativně „na věčné časy“ Velkou Británii opustil, udělal přitom jednu chybu: za své útočiště si vybral Libanon. Teď se najednou mermomocí tlačí zpátky, britské úřady mu to nechtějí dovolit, protože mu po jeho odchodu s radostí odebraly pas (západoevropská záliba v „multikulturalitě“ má přece jen jakési meze). Pana Bakrího nechápu: vždyť má jedinečnou příležitost dostat se poměrně rychle a hladce do ráje, kde bude navěky obcovat se sedmdesáti pannami (řekl bych, že něco podobného se musí během dvou hodin změnit v nejstrašnější pekelná muka, jaká si dovede člověk představit).
Německá a ruská tajná služba se prý dohodly na tom, že se pokusí osvobodit izraelská rukojmí. Prvním krokem, který, jak se zdá, v tomto úsilí udělaly, bylo, že se postaraly o to, aby informace o jejich záměru pronikla do tisku. Není nad profesionalitu. Kromě toho se obávám, že specialitou ruských tajných služeb odjakživa není zachraňování obětí, ale vraždění odpadlíků. V tom jsou skuteční machři.
Podle zákona, který přijal včera polský Sejm, budou napříště lustrováni (a propouštěni ze zaměstnání či odvoláváni z funkcí) nejen poslanci, senátoři, členové vlády, soudci a státní úředníci, ale i starostové obcí a měst, členové vedení firem se státní účastí, vědci, ředitelé škol a novináři. Sejm odmítl návrh levicové poslankyně, aby se zákon vztahoval i na kněze. Na jednu stranu je pochopitelné, že stát nemůže zasahovat do vnitřních věcí katolické církve. Na druhou stranu bude nepochopitelné a amorální, pokud se polská katolická církev zákonu ze své vlastní vůle nepřizpůsobí.
V rozhovoru pro MfD si předseda ODS Topolánek trpce stěžuje na iniciativy prezidenta Klause, kterého motivuje především touha po znovuzvolení. Bohužel je pozdě: emancipaci od Klause si ODS měla vyřešit už dávno. Měla na to čtyři roky.
MfD otiskla rozhovor se švýcarským historikem Adrianem von Arburg, který, pokud tomu dobře rozumím, dělá něco jako užitečného idiota českým nacionalistickým historikům v ospravedlňování tzv. odsunu (dodává tomu šmrnc švýcarské neutrality). Jeho krédem je: „Jako historik se nezabývám tím, zda odsun byl dobrý nebo špatný. To je téma pro publicisty.“ Ve skutečnosti to, zda byl „odsun“ dobrý nebo špatný, je téma pro všechny slušné lidi. Historici, jak se zdá, mezi ně z profese nepatří. Aspoň podle pana von Arburg. K tématu se vrátíme.
Jeden z otců nové slovenské vládní koalice, předseda SNS Slota, se v rozhovoru pro LN vyjádřil i o svém slavném výroku, že by poslal slovenské tanky na Budapešť. Zdůvodnil to zcela přesvědčivě: „Jednak jsem byl opilý, pak jsem to říkal na stranickém mítinku a za třetí jsem to říkal v kontextu…“ Takže čemu se divit: politik má přece nezadatelné právo přijít na stranický mítink ožralý a každý pak musí podle toho posuzovat to, co z něj vypadne.
Paní Machalická se v LN rozčiluje nad devastací Doupovských hor, kterou má údajně na svědomí armáda. V celém článku není jediná zmínka o tom, že devastace byla spuštěna vyhnáním původního obyvatelstva v roce 1945. Ani zmínka o tom, že tam až do roku 1945 bydlili Němci. Paní Machalická si z nás dělá srandu a měla by se stydět.
Velmi málokdy se shodnu nejen s prof. Pavlíčkem (viz včerejší Co týden dal), ale taky s Ludvíkem Vaculíkem. V rozhovoru pro LN se mj. pyšní tím, že se s prof. Halíkem sjednotili na definici: Jestli je Bůh nebo není, je prý otázka ze světa fyziky. Strašné. Ale zároveň Vaculík k zákonu o registrovaném partnerství, pokud jde o obřady při jeho uzavírání, říká: „Myslím, že úředník jim má říct: „Tak jste přišli. Co chcete? Tady to zapíšeme, mějte se dobře.“ A to sedí. Pokud si homosexuálové chtějí za své peníze a ze svého svobodného rozhodnutí zorganizovat jakýsi obřad, je to jejich věc, žijeme ve svobodné zemi. Ale stát na tom nemá nijak participovat. Stát má provést v nějaké kanceláři zápis do příslušné rubriky. To je vše.
Pondělí 24. července Sociální demokracie přistoupila k jednání s koalicí o programových otázkách bojovým způsobem. Žádá změny v koaliční smlouvě. Na to jim místopředseda ODS Nečas celkem logicky odpověděl, že uvažovat o změně koaliční smlouvy podle návrhů ČSSD lze tehdy, když ČSSD přistoupí ke koaliční smlouvě. To je logické. ČSSD může chtít zasahovat do vládního prohlášení, pokud by uvažovala o podpoře trojkoaliční vlády (zatím to na to nevypadá). Pro spravedlnost je třeba uvést, že ČSSD je (taky) v dosti svízelném postavení, které souvisí s volebním patem. Když jednou trojkoaliční vládu požehná, nejspíš už nikdy nebude mít sílu ji odvolat (k tomu je třeba 101 poslanců, jimiž ani pohromadě s komunisty nedisponuje). Situace je choulostivá a klade velký nárok na korektnost zúčastněných. O korektnosti zúčastněných (všech bez rozdílu!) lze bohužel pochybovat.
Paroubek si stěžuje na to, že Klaus postupuje příliš pomalu. Topolánek si stěžuje na to, že Klaus postupuje příliš rychle (dal mu nůž na krk). Postavení prezidenta není záviděníhodné, zvlášť poté, co se těsně před volbami neomaleně vmísil do předvolební kampaně. Má pochopitelně své politické zájmy (i teď a v ODS). To je problém ODS: měla tři roky na to, aby si vyřešila své vztahy ke Klausovi, samozřejmě ve smyslu důsledné emancipace. Teď už je pozdě.
Strana zelených požaduje, aby s ČSSD nyní nejednaly jen jednotlivé strany (rozuměj především ODS) ale celá koalice. Požadavek je pochopitelný a pokud se ODS chce zachovat korektně, měla by ho respektovat.
Místopředseda ČSSD pro řízení Starec odstoupil ze své funkce poté, co dospěl k závěru, že za nových okolností ji už nemůže odpovědně vykonávat. Část jeho pravomocí převzal předseda Paroubek. Neděje se nic mimořádného: jen se potvrzuje Paroubkovo dominantní postavení ve straně. Svým způsobem logický je i požadavek na přímou volbu nejvyšších funkcionářů ve straně všemi členy. Vypadá to na první pohled superdemokraticky, ale otvírá to cestu k daleko větší manipulaci než volba nějakým užším stranickým orgánem. Lépe řečeno přímo si to takovou manipulaci vyžaduje. Perestrojka, jaká v ČSSD probíhá, a mírně řečeno zvláštní ráz bezpodmínečné podpory Paroubka ve spřátelených médiích (Právo) nabuzuje reminiscence odkazující do dvacátých a třicátých let minulého století. Před časem si všichni pucovali boty o paní Přenosilovou, když přirovnala Paroubka k Mussolinimu. Jistě, pan Paroubek není žádný fašista. Ale jakási „strukturální podobnost“ v technice a politických manýrách tady je. Konec konců, duce byl taky (ve svém mládí) sociální demokrat.
Podle Práva se íránskému prezidentovi podařilo zaskočit německou kancléřku a dát jí to pořádně sežrat. Zajímavá politická linie, která se soustřeďuje najednou na SRN i Izrael. Zaslouží si pojmenování neobrežněvismus. Německá kancléřka si nemá co korespondovat s lidmi jako je Ahmadínežád. S lidmi jako je Ahmadínežád se zásadně nekoresponduje.
Do spousty skutečných vnitropolitických i zahraničněpolitických problémů se zamíchal jeden pseudoproblém: je slušné vystavovat díla sochaře Arna Brekera, někdejšího oficiálního sochaře Třetí říše? Petruška Šustrová říká v LN ano, ale s patřičným vysvětlením. Nejsem odborník na výtvarné umění ani na pana Brekera a z těch ukázek, které jsem viděl v tisku, jsem dospěl v závěru, že jsou jednak superakdemické a zároveň by se hodily na nějakou berlínskou parádu „gayů“ a lesbiček (za mých mladých let se říkalo jednodušeji homosexuálů). Nejsem ovšem odborník na výtvarné umění a obecně si myslím, že vystavovat se má všechno, co je nějakým způsobem zajímavé, byť i jen jako dobový dokument. Zároveň je urážlivé předpokládat, že návštěvníci výstavy jsou debilové, kteří potřebují návod, jak se na to, co se jim předkládá, mají „správně“ dívat.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
