O víkendu jsem absolvoval sociálně demokratický sjezd. Proběhl bez intrik a svárů. Po hladkých volbách, při nichž bylo tolik kandidátů, kolik funkcí, a všichni nominovaní získali přes 90 procent hlasů, zbyla fůra času na věcnou a kompetentní diskusi, ve které se dostalo na každého, kdo chtěl promluvit.
Ne, nebyl to sen, ani jsem se nezbláznil. Nepopisuji totiž vrcholnou událost politické strany, nýbrž spolku. Jmenuje se Idealisté.cz, pár let už – na rozdíl od Robejškových Realistů – funguje a dá se popsat jako organizace sdružující převážně - ale nikoli výhradně - mladé stoupence demokratické levice, aniž by muselo nutně jít o členy ČSSD.
Kdyby ovšem takto vypadala česká sociální demokracie, nemusela by se volební porážky bát. Vedle nadšenectví, jež zúčastněné víc spojuje, než rozděluje, by se opírala o názory a plány, které by byly srozumitelné i jejím voličům. A to bez tak často zneužívaného populismu, před nímž Idealisty varoval filozof a sociolog Václav Bělohradský.
Nejčastěji bylo skloňováno lehkomyslné nakládání s lidskou prací, včetně nedocenění těch, co ji odvádějí, anebo by měli ze svých pracovních výkonů těžit v penzi. Proto se na improvizovaném pódiu komorní divadelní zkušebny objevil i šéf nepoměrně větší organizace, ČMKOS, Josef Středula, aby poděkoval za pomoc při prosazování společných zájmů.
Došlo ale také na nezbytné změny v průmyslu a celé ekonomice, na kvalitu života ve městech, stav kultury nebo životního prostředí i na potřebu pomoci všem, kteří se ne vlastní vinou dostali do svízelné situace – včetně uprchlíků z míst rozvrácených válečnými konflikty.
Žádná okázalost, žádné naparování, žádné šustění papírem. Sice za nuznějších podmínek, ale asi takto nějak kdysi probíhalo též formování prvních politických stran.
Obstojí ČSSD se ctí?
Jenže pak přijdete domů, kouknete na zpravodajství agentur – a svět velké politiky vám po tisíci prvé servíruje stejný obrázek. V ČSSD se například dal do pohybu kolotoč předsjezdových krajských konferencí. Na prvních třech - královehradecké, pardubické a zlínské - byl za hvězdu Bohuslav Sobotka. Nejspíš také proto, že se odehrály v regionech, v nichž jeho oponenti tahají za kratší konec provazu. Takový Jeroným Tejc si ani neškrtl.
Vyvozovat z toho ale nic nelze. Sociální demokraté zhusta pojímají krajské konference jako rituály s jasně nalajnovaným průběhem. Někde se o nominacích do vedení partaje hlasuje tajně, většinou však aklamací, a k tomu zaznívají bojová hesla. Sobotka se například pustil do Andreje Babiše a kolegy přesvědčoval, že lídr ANO je nebezpečný, ale i porazitelný.
Pak se účastníci rozejdou, začnou opět hudrovat a kout pikle. Zatímco kdekdo akcentuje potřebu čerstvé krve, zájemci o funkce se dosud rekrutují prakticky jen ze současného grémia. Na místopředsedy se opět chystají kandidovat Milan Chovanec, Lenka Teska Arnoštová, Michaela Marksová, Lubomír Zaorálek i Jan Hamáček. Oživení přinášejí jen jména Sobotkova a Chovancova kritika Jeronýma Tejce a náchodského starosty a poslance Jana Birkeho, který je nyní pokládán za cenného Sobotkova spojence.
Ačkoli kdysi sloužila příprava sjezdů k mobilizaci stran, ČSSD se před nimi potýká s opačným jevem – paralýzou. Klíčová politické témata si musí počkat do března. Až pak bude definitivně jasné, kdo a s jakým programem ponese oranžový prapor. To už ovšem bude do voleb zbývat zhruba půlrok.
Na koni bude Babiš s firemně řízeným hnutím i otřepávající se pravicoví radikálové. Bude mít sociální demokracie dost energie, aby obstála se ctí? Anebo nezbyde než čekat, až v ní v horizontu nějakých pěti, osmi let dojde ke generačnímu střídání a třeba i akceptování metod politické práce, o něž se opírá spolek Idealistů?
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus