Vytěsňování nepříjemných skutečností občanským demokratům úspěch nepřinese
Podle Petra Nečase je stranický kongres „nevyzpytatelný živočich“, což se na aktuálním sjezdu strany, které kdysi předsedal, potvrdilo. Předpokládaná hladká nuda se zadrhla a Alexandra Udženija, jediná kandidátka na první místopředsedkyni, neprošla. Kongresový kuloární živočich však dokázal poměrně rychle zareagovat a na nečekaně neobsazené místo dosadil Zbyňka Stanjuru.
Příčinu nezvolení Alexandry Udženiji lze asi hledat i v jejích výrocích, kde opatrně, byť poměrně okatě, připouštěla příští vládní spolupráci s hnutím ANO. Ovšem vzpoura, motivovaná kromě odporu vůči předem danému scénáři nebo vlivu pražské organizace právě i snahou prudce zabouchnout vrata před Babišem, znamenala též bunt proti realitě. Petr Fiala i Zbyněk Stanjura totiž vyhlásili jako cíl vítězství v příštích volbách, po nichž se ODS stane vůdčí silou vládní koalice. A pokud by tedy vůbec vyjednávala s ANO, tak z pozice síly. Hezky se to členům i přívržencům ODS poslouchá, zatím ale jde o realitu pouze virtuální, ba až příliš virtuální. Má zaplašit noční můry „malověrného Kubery“ neboli představu Andreje Babiše jako příštího premiéra. Do voleb ještě zbývá rok a půl a přihodit se může ledacos, nicméně pouhé silácké rituální vytěsňování nepříjemných skutečností k úspěchu zpravidla nevede.
Modrá nostalgie
Občanští demokraté jsou stranou nostalgie po „staré dobré ODS“, která v 90. letech provedla zásadní transformační změny. Jedná se samozřejmě o zidealizovaný mýtus. Kritici zdůrazní divokou privatizaci a kmotry se špičatými botami a na míru šitými poznávacími značkami jejich luxusních aut – v dobách, kdy se specifická „espézetka“ nedala pořídit tak snadno jako dnes. Ovšem modrá nostalgie je zároveň smutněním po starých dobrých časech, kdy byl svět přehledný a v zásadě bezpečný (díky globální dominanci USA) a kdy se občanským demokratům zdálo, že politický souboj se bude na věčné časy a nikdy jinak odehrávat mezi levicí, jež obírá pracovité bohaté a rozhazuje sociální dávky líným a neschopným, a pravicí, která tomu v potu tváře brání. Sociální demokraté nyní skomírají v Babišově vládě, ODS vyhlašuje ambici Babiše vystřídat. Což ale se stávající a stagnující přízní okolo dvanácti procent půjde jen těžko.
Avšak jednu z hlavních příčin stagnace tvoří právě skutečnost, že „stará dobrá“ ODS vede starou neboli minulou válku. Andreje Babiše a jeho kabinet zatvrzele portrétuje jako levičáky, jako nový převlek „starých nedobrých“ socialistů, kvůli podpoře KSČM jako polokomunistickou vládu. Babiš je ale úspěšný i díky tomu, že se dovedl vyjetým kolejím vyhnout. A kanonům ODS se na něj špatně míří ještě z jednoho důvodu: vždyť kdo byl v 90. letech v rétorice občanských demokratů téměř nedotknutelným božstvem? Úspěšný podnikatel přece! Jistě, měl by zůstat u podnikání a do politiky se přímo nemíchat, leč Babiš je zkrátka džinem, kterého z ideového hlediska ze své lahve vypustila ODS (z praktického spíše ČSSD). A džin měl štěstí, když z lahví tradičních stran vyletěl zrovna v éře globálního ekonomického růstu – jeho slogan „Bude líp!“ tak mnozí voliči mohou zhodnotit jako splněný slib.
Slušná, ale malá strana
V tučných časech má opozice těžký život a musí počítat spíše s hubenými výsledky. I kdyby skoro všechno dělala dobře. Současná česká opozice ale jen uhlazenějším stylem nabízí stejné zboží jako Babiš, tedy efektivitu při řízení státu a z toho plynoucí „dividendy“ pro voliče. Což vyplynulo i z vystoupení Alexandra Vondry, zvoleného za místopředsedu strany. Kromě poněkud abstraktní obrany svobod a střeleného návrhu na jakési internetové referendum o výběru českého národního ptáka nabídl v projevu výstavbu národního fotbalového stadionu v Brně, mistrovství světa ve fotbale pořádané společně s Maďarskem, Polskem a Rakouskem, leteckou základnu USA v Ostravě, dokončení obchvatu Prahy a hladké železniční spojení z centra metropole na letiště. Chyběly jen dráha pro Martinu Sáblíkovou a koblihy, a Vondra by byl od Babiše programově skoro k nerozeznání, zvláště když oba politici sdílejí též kritiku Bruselu i klimatického alarmismu.
Petra Fialu mnozí oprávněně chválí za regeneraci a očistu strany, jež se po Nečasově pádu ocitla ve stavu klinické smrti. Avšak slušná ODS možná může být jen malá ODS. A pokud bude malá ODS chtít do vlády, pak s někým v její optice neslušným. Mohla by narůst v rámci bloku středopravicových stran (s KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, s Piráty se do party evidentně nepočítá), leč i ten v součtu aktuálních preferencí svých hypotetických členů zatím hledí hnutí ANO na záda. A není jisté, zda by jako blok přinesl nějaký synergický efekt. Prezident Zeman s oblibou cituje Mečiarovo stupňování slova nepřítel: nepřítel, úhlavní nepřítel, koaliční partner. Zůstanou-li současné preference zhruba zachovány, může ODS po volbách snadno čelit podobnému dilematu jako v roce 1998.
Autor je politolog
LN, 20.1.2020