Mnohé z toho může být samozřejmě nafukováno strůjci mediálních kampaní. Dobešova potíž je ale v tom, že sdělovací prostředky bohužel z vody nevaří. Dokonce se zdá, že ministr Dobeš patří k nešťastníkům, kteří kam šlápnou, tam sedm let tráva neroste. Taková neobratnost musí vytáčet zejména vrchního manažera Věcí veřejných Víta Bártu. Hlavu už svému místopředsedovi umyl i Radek John. A mezi véčkařskými zákonodárci se šíří zvěst, že by Josef Dobeš mohl být vystřídán jiným ranařem, poslancem Milanem Štovíčkem, který ještě coby starosta Litvínova rád hovořil o „nulové toleranci města vůči těm, co zneužívají sociální systém“.
Případná výměna na čele resortu by tak zdaleka nemusela znamenat šanci na vyřešení vleklých a skutečně zásadních problémů našeho školství. Zmiňme například integrování různě handicapovaných dětí do běžných škol, reformu systému ústavní péče, státní maturity a co nejobjektivnější mapování úrovně vzdělávání, školné, potažmo zápisné na vysokých školách nebo třeba čerpání peněz z evropských fondů. Na jediného ministra je každé z těchto témat příliš tučným soustem. Ovšem komplexní koncepce vzdělávání schází celé vládní koalici a ani na sněmovní půdě se o ní dvakrát inspirativní debata zrovna nevede. Tím spíš by byla škoda, kdyby resortní změny skončily jen u odchodu ministra, který je pro legraci žákům a rodičům a pro zlost podhodnoceným a vystresovaným kantorům.
Psáno pro ČRo1