Prezident Beneš v knize Demokracie dnes a zítra, vydané za války, po zkušenostech s partajnictvím prvé republiky napsal: „Čím je počet stran v demokratickém zřízení větší, tím se všechny zlé vlastnosti politického stranictví zesilují. (…) Mají-li se tudíž v budoucí poválečné demokracii zlé důsledky stranictví omezit, je první cestou k tomu omezení počtu politických stran. (…) Těžké otřesy našich demokratických institucí nevyvolával jenom boj stran, také dohadování se stran, vzájemné kompromisy a koncese, vzájemné podílení se na moci, dělení se o výhody vládnutí, vzájemné si odpouštění vin a chyb – to vše se vždy dělo na útraty státu a veřejné mravnosti.“
Přestože tato myšlenka byla a je odmítána všemi směry demokratického uvažování, neboť politické strany a stranictví jsou považovány za základ moderní (liberální) demokracie, jako by se nám tato nedůvěra ve fungování stran nyní vracela v podobě zvláštního uskupení, totiž jakési „strany demonstrujících“.
Část občanů, zřetelně nespokojena s činností současných politických stran, ať již vládních, nebo opozičních, totiž považuje za politickou činnost shromáždit se čas od času na nějaké demonstraci. Jejich svolavatelé pak začínají být považováni za představitele jakéhosi politického směru a v poslední době se účastní politických diskusí v médiích vedle představitelů „tradičních“ stran.
Nikdo si samozřejmě nedovolí opakovat shora uvedené názory prezidenta Beneše, a tak takové počínání je odůvodňováno nikým nezpochybňovaným právem občana vyjádřit svůj názor, a to i mimo dohodnuté demokratické procedury, jakými jsou např. volby.
Vytváří se tak představa o existenci paralelní politické struktury ve státě s tím, že „účast na demonstraci“ je zvláštním politickým činem posunujícím demokracii žádoucím směrem, podobně jako to činí ostatní politické strany v parlamentu.
V politice ovšem platí, že stanovení cíle a stanovení cesty k dosažení tohoto cíle není jedno a totéž. Stanovení politického cíle bez uvedení cesty, jak tohoto cíle v demokratické společnosti dosáhnout, není plnohodnotnou realizací politického práva občana. Je-li vyslovován požadavek na výměnu předsedy vlády, ministryně spravedlnosti nebo ombudsmana za někoho jiného, je třeba odlišit legitimní osobní přání od legitimní a legální realizace tohoto politického požadavku.
Zcela bezpochyby i demonstrativní vyjádření politického požadavku může mít v demokratické společnosti svůj význam a může v některých případech dokonce nahradit tradiční demokratické procedury. Ale jen za předpokladu, že vyslovené požadavky souzní s hlasem celé, nebo podstatné části společnosti a jsou projevovány i jinde, na jiných úrovních a při jiných příležitostech, než je demonstrace.
Pokud však je již z povahy věci (plynoucí např. z ohlasů svobodného tisku, průzkumů veřejného mínění, volebních preferencí dalších stran vyjadřujících odlišný názor a z dalších mnoha skutečností) zcela zřejmé, že tomu tak není, pak je potřebné zdůraznit, že politická práva demonstrujících jsou naprosto stejná jako práva těch, kteří nedemonstrují. Účastník demonstrace není o nic aktivnější občan než ten, který jde ve stejné době s dětmi na procházku. A odznak příslušníka demonstrující strany na klopě občana nemá politicky větší význam než odznak oblíbeného fotbalového klubu.
Sama skutečnost, že demonstrace bývá často zaštítěna koalicí vždy ochotných umělců a často i vážených osobností přednášejících slova, která jsou moudrá v každé době, na významu obsahu a důsledků věci nic nemění.
Právo, 18.5.2020
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je ombudsman