Na sklonku svého nedlouhého života Blaise Pascal pravil: "Existuje jen jeden nedílný bod, který je tím pravým místem. Ostatní jsou příliš blízko, příliš daleko, příliš vysoko, příliš nízko. V malířství ten bod určuje perspektiva. Kdo však jej určí, jde-li o pravdu a mravnost?"
Neopovrhujme tady éterickými slovy o pravdě a mravnosti, jež doprovázíme obvykle cynickým úšklebkem, neboť stále jsou to přece právě tyto atributy kvality, jež bychom u našich politiků rádi nacházeli - že většinou marně, to už je věc druhá. Filosofický slovník praví, že pravda je označením základní hodnoty našeho poznání a její určení je závislé na postoji toho, kdo si ji nárokuje. Tento nedostatek je fatální - nejen různé filosofické školy, ale každý člověk sám má pravdu jen jednu, tu svoji. V ní si ustanovuje osobní pevný bod, ke kterému ho přivedla jeho dosavadní historie a jenž nazývá svojí životní zkušeností. Málokdo si je přitom sebekriticky vědom, že tak jako tak stále zůstává takříkajíc kantovsky slepý…
Vedle toho stejně ale pravdu a mravnost usilovně hledá každý komentátor, každý čtenář, každý volič. Ono všeobecné rozhořčení nad vezdejší pitoreskní politickou situací je jen výraz toho lepšího, co v lidech je - touhy po spravedlnosti. Aplikujme tedy Pascalův výrok na naši současnou politickou scénu. Je to zrovna teď aréna velmi důležitá, neboť předvolební - vždyť letos budou rozdány karty na léta dopředu. Kde je tedy ta pravda a mravnost v nynější české politické nabídce? Není to otázka bezvýznamná a vůbec ji nelze zužovat na onu neustále tak omílanou nenávist vpravdě třídní, jako že mezi hamižnými pány a o svoji spravedlnost se deroucími kmány… otázka pravdy a mravnosti se dotýká samotné dřeně toho, co po politicích coby vlastně jejich zaměstnavatelé chceme - kteří z nich nabízejí tedy pravdu a mravnost?
Jistě by jedni zvolali, že nutno hledat přece tam, kde tyto ušlechtilé limity viděl i sám klasik - kdo jiný by také byl lepším zástupcem Krista v české politice než Cyril Svoboda, že? Mnoho voličů vidí sice stále (ve jménu jakési pochybné mravnosti) pravdu raději zahalenu, avšak nikoli už do závoje černého (k tomu jim schází víra), nýbrž růžového (k tomu jim schází soudnost) - spravedlnost i pro chudé. Čti též: na ten chléb máš nárok, nahé dítě boží, bezbranný ty proletáři. Moderní levice převzala zkrátka taktiku církve. Nabízí - víru...
"Pouštěj chléb svůj po vodách, nebo po mnohých dnech najdeš jej" - na tohle z jakési tradice k černému závoji slepě spoléhají; víry Kazatele však pohříchu nemají. Je nutno si střízlivě uvědomit, že chléb je dnes zboží jako všechno ostatní. Zboží, kterého když letos není, musí podražit, aby příští rok bylo. Nikdo si to nevybral, ale je to tak. Tradiční evropské chápání pravdy a mravnosti v politice vychází nicméně z kořenů křesťanství, především v předpokladu nezbytnosti sociální rovnováhy mezi chudými a bohatými, alias levicí a pravicí. Sociální smír - všeobecný mír, moderní společenská smlouva, Hobbes moderní doby. V dostatku pro každého těsně pod hranicí jeho spokojenosti, chtělo by se nad dnešním věčně frustrovaným Evropanem povzdechnout…
Na sociální smír se ale - nevídáno! - přestává dostávat peněz. Chleba se zdá být málo a zatímco jedni varují, že potomkům nemůžeme namísto něj poslat jen otruby, druzí křičí, že to jen páni chtějí mít přeplněné sýpky, na úkor kmánů. Chleba je tu však přitom, třeba to říci, pro všechny stále dost. Češi si i v evropském měřítku vůbec nežijí špatně a věru nechtěl bych být čtyřikrát víc vydělávajícím Němcem v jeho upjaté, pracovně-kolektivistické vlasti. Ač jsme se historickou shodou okolností ocitli nyní takříkajíc na periferii Evropy, prvorepublikový hlad mnohých netíží už dnes ani ty, kteří si život bez práce, rodiny a domova vyvolili sami. Že nejchudší bývají nejtlustší, není už jen doménou tradičně bohaté Ameriky. Přesto je většina našinců nespokojená, zlaté polistopadové iluze jsou pryč. Zklamala pravice? Ale co to vlastně dnes ještě vůbec ta pravice je?
Svoje mafiánské strýčky mají zjevně praví i leví, toť moderní politika. Komu zbyly pravda a mravnost? I to je už dnes rozostřené. Nikdy jsem si kupříkladu nemyslel, že tradiční český hlasatel pravdy a lásky, syn kapitalisty a bohémský literát, je intelektuál levicový - ti, co to říkají, asi nikdy nečetli Petra Uhla. Symbolem pravice se nicméně v Česku stal nakonec Václav Klaus - marně chtěl údajně Havel ze začátku arogantního brouka Pytlíka, jehož brzy musel prokouknout, nechat raději upozadit... - a tenhle Klaus, čím starší, tím svéhlavější bojovník za ideje typu takříkajíc globálního, jež s jeho původní profesí ekonoma souvisejí pramálo, pak letos v novoročním projevu řekne: "Věřme své vlastní intuici, (…) Dělejme to, co je v souladu s naším vědomím toho, že existuje cosi, co nás přesahuje a čeho jsme součástí. Hledejme si to každý sám za sebe a pro sebe." Tak kdo je potom vlastně kdo?
Pravda nemá jen dvě půlky; navíc postrádá i střed. Úhel, z něhož na plátno budoucnosti nahlížíme, vychází u každého odjinud. Přesto by měl být člověk zodpovědný a uvážit, kam dopluje chléb, jenž teď vypustí. Jsou léta neúrody - tak by se dalo charakterizovat, čemu jsme v současné době vystaveni. Nedivím se vůbec důchodcům, že nebudou-li rovnou volit komunisty, sáhnou po ČSSD. Heslo o potopě po nás je přece člověku vlastní, pokrytectví též - postarej se o sebe, synu. Chléb po vodě máš puštěný. Kde se ti má urodit? - Na poli, kde ho nerozkradou, myslí… - ne, jim se nedivím, ale divím se střední generaci, která na tohle skočí…
Mají na to tedy návod, že posílí stát a zavedou pořádek - jako by jeho neefektivnost nebyla nad slunce jasnější, odmyslíme-li už i tu bujnou půdu pro korupci a nevyhnutelnou ztrátu finančních prostředků jakýmkoli přerozdělováním. Kolik státních úředníků, kteří by měli být vzorem morálky, kdy kdo potkal? Nikoli pravičák nebo levičák, ale každý tvor rozumný přece ví, že zájem na díle má jen přímý vlastník, morálka-nemorálka. V tom je tedy pravicové myšlení morální a levicové, byť se všemi těmi rádoby bohulibými svými sociálními podporami - nemorální. Přesto mohou teď morálku, spolu s rudorůžovým z nebe, beze studu slibovat (krypto)komunisté - čeho jsme se to dvacet let po Listopadu dožili?
Jak by tomu také dnes ale mělo být jinak, když i ve zlatých raně devadesátých, kdy národ v nebývalé většině ochotně byl k přidávání si dírek do opasků připraven, tehdejší předseda největší pravicové strany a vlády svědomitě raději ctil sociální smír, jako by býval zapomněl, které straně vlastně že to předsedá. A to měl v rukou zlatý grál, o němž se u nás přinejmenším další dlouhá desetiletí nikomu už ani nezazdá - národ je ale nevděčný: tygrem východoevropské ekonomiky jsme se nestali, zato slovo pravice je dnes málem už nadávkou. Co potom má také chudák Topol dělat. Opasky chtějí teď všichni utahovat těm ostatním, sobě ale - pohleďme - nikdo...
Časy se radikálně změnily; svoboda je bezcenná jak vzduch, ach můj bože, populace fatálně stárne, pracujících už je méně než těch nepracujících, které musí živit, někdejší blbá nálada jeví se dnes být blaženým oddychem, je tu i ta ekonomická krize. Všude je sice plno zboží, ale mnozí lidé přesto mají pocit, že je zle. Některým, pravda, vskutku dobře není, ale chudého žebráka jsem u nás neviděl - zato nezaměstnané na dědině ráno u obchodu s lahváčem pravidelně…
Ve zlých dobách houfně lidé prchávali do kostelů, neznabozi kajícně padali na kolena a ze srdce se modlili i bezbožníci. Dnes voličské preference svědčí o tom, že spasitelova úloha tu do klína spadla levici - sociální demokracii, s jejími rudými soudruhy. Lidé zkrátka potřebují věřit… - co teď, lidé?
Těžko totiž tvořit z ničeho chleby a ryby v dnešní době materielní. Ať pravice nebo levice, ani jedna ruka neuhnětla, ba ani neulovila zatím žádný pokrm z libozvučných slov. Přesto jsou ale obzvláště před volbami nějaká slova nezbytná, vůbec aby volič o straně věděl. Důsledkem nicméně pohříchu je, že česká pravice tak dnes musí mluvit jako nějaká strana sociálně-demokratická, a ta zase jako strana komunistická; vlastní KSČM nazvěme pak v tomto kontextu rovnou tedy stranou asociálně-demagogickou...
Výroba chlebů a ryb a jejich distribuce tak, aby všichni byli nasyceni, vyžaduje kvůli efektivnosti, jak se pokaždé v dějinách ukázalo, praktická řešení pravicová. O tom by nám leccos pověděli Leninovi soudruzi s jejich NEPem - copak se historie stále neopakuje? Dobrý hospodář dbá, aby grunt nezatížil příliš, a neodsoudil tak nejstaršího syna k mrzkému skřípění zubama nad svým hrobem. Dobře ví, že sklidí jenom tak, jak zaseje, a žádným svatořečením pánaboha neumluví. A má také vyzkoušené, jak bolestné jakékoli hojení bývá. Český grunt není zdaleka na huntě, avšak na populistické rozdávání těm, kteří chléb už jen jedí, zrovna moc "zdroje nejsou". Tentýž Špidla koneckonců sám onehdy říkal: "Ukázalo se, že evropské systémy sociální ochrany jsou poměrně účinné." Jak by také nebyly, když máme jedno z nejvyšších sociálních pojistných. Proč tedy ještě osivo na příští léta sypat na hlavu najezeným?
Další zvyšování veřejného deficitu by se tomu však rovnalo. Kdo to pochopí, než půjde volit? Vítězství nejzářivější hvězdy na našem nebi, pokud k němu nedejbože dojde, povede k ožebračení potomků i současné střední generace, kde svoji někdejší naivitu odnesou na bedrech nejen oni dobrodušní spravedliví, ale i ti, kterým by chléb zadarmo nechutnal - dieta pro každého. Je nezodpovědné, levičácky vskutku přímo zpátečnické, vykřikovat do uší chudých, že schodky se vyrovnají uzmutím kusu zlata bohatým - nejen těm, kteří je mají v bance v trezoru, ale i firmám, jež ten chléb pěstují, melou a pečou.
Copak boháč nerozhazuje peníze kolem sebe těm, kteří mu něco prodají? Neodvádí největší daně? Bude "chudý pán" živit ty, kteří živí naše rodiny? Levice tak intenzivně pracuje na účinné demotivaci těch, kteří vedou tvorbu hodnot v této zemi, a vybízí je, aby své firmy přestěhovali jinam. Nešťastná střední třída pak, rodinné stříbro každého zdravého hospodářství, co se v této zemi měla dobře naposledy za Masaryka, už bude za nejzářivější hvězdy moci leda tak prodat živnost a nechat se zaměstnat. Komu to pomůže? Kdo bude tvořit chleby? A kdo tohle konečně pochopí, než "spravedlivě rozhořčen" půjde volit?
Lépe už tak jako tak bylo - bude hůř. Budoucí ekonomicky činní občané budou mít co dělat, aby svoje seniory uživili, což je nezměrný historický průšvih. Demografická situace je neúprosná - Evropané si moc zvykli. Dřív byly surovinové zdroje neomezené, svět jasně vymezen, mládí pracovité a levní, ještě pracovitější gastarbajtři na každém rohu - co z toho zbylo dnes? Evropská levice upadá, neboť pravice nemohla díky tomu všemu nakonec nepřevzít i její úlohy sociální, a tak jí už zbývá jen vykřikovat po boku extremistů … - a slibovat. Neplatí už pravice versus levice, ale - zodpovědní a nezodpovědní. To se tady ale přece už dávno ví…
A tak bych na otázku, koho tedy vlastně vůbec volit, každému poradil: občansko-sociální demokratickou stranu. To díky oné asymetričnosti české politické scény. Neboli, vlastně - nové projekty starých knížat: Zemanovu nebo Schwarzenbergovu stranu. Tu první proto, že nejspíš nakonec Paroubka oslabí, což nám, kromě kýžené záchrany naší budoucnosti, může přinést i rovno dvojitou, jistě velmi pikantní televizní podívanou - no kdo by si tohle nechal ujít… Tu druhou proto, že se nejméně nepodobá někdejší havlovské pravdolásce, ale nejvíc zase někdejší opravdové české pravici - Demokratické unii blahé paměti paní Hromádkové. Ke starosti o příští úrodu se, myslím, staví nejkonstruktivněji. TOP 09 je zároveň jediný možný partner silné, neodstranitelné a mezi slepými nejméně relativně postižené ODS, již - se skřípěním zubů - nutno holt akceptovat jako z nouze spojence: to aby tedy těmi zuby nebylo skřípáno v budoucnu nad našimi hroby…
Neboť i ten poctivý křesťan Pascal věděl, že "na žádostivosti jsou založena a z ní odvozena podivuhodná pravidla vlády, mravnosti a spravedlnosti." Ne nějaká pochybná charita, ale jen sobecký hospodář, který z toho bude profitovat, se dobře vynasnaží vypěstovat chléb chutný a v dostatečném množství. On představuje onen kýžený, pravý a pevný bod, odkud se na naši politickou scénu podívat - okem sice přivřeným, se zuby pravda zaťatými, zato ale při střízlivém vědomí zodpovědnosti.