Bývalého starostu Berouna vystřídala v čele ministerstva kultury bývalá starostka Vizovic. Vzhledem k tomu, že hnutí Starostů a nezávislých je součástí koalice s TOP 09 a má na tento post prakticky nárok, není to věc překvapivá.
I když ještě před několika dny to na usednutí Aleny Hanákové do uvolněného křesla vůbec nevypadalo. To v okamžiku, kdy politici vyšli vstříc přání části kulturní obce a chtěli do čela resortu jmenovat rektora AMU Iva Mathé. Ten předběžnou nabídku obdržel a nakonec ji odmítnul. O důvodech této reakce se dá spekulovat. Přesto je zřejmé, že určité romantické představy lidí pohybujících se v kulturních kruzích o vhodném šéfovi tohoto resortu narážejí na tvrdou realitu. Tou je politika.
Obsazování jednotlivých postů ve vládě totiž musí respektovat určité zákonitosti. Při vzniku koaliční vlády se vedou tvrdá jednání o rozdělení resortů. A ministerstvo kultury zrovna nepatří mezi ty, o které by se intenzivně bojovalo. Z tohoto úhlu pohledu má jeho šéf už dopředu zhoršenou výchozí pozici. Tu umocňuje skutečnost, že ministerstvo kultury patří na spodní příčky v žebříčku resortů podle toho, kolik rozdělují financí. Také proto není považováno jednotlivými politickými stranami za atraktivní. Tomu odpovídá rovněž menší šance prosadit ve vládě vlastní návrhy. Zároveň musí ministr respektovat program své strany a být vůči němu loajální. V neposlední řadě v kabinetech tvořených více stranami dochází k obsazování postů náměstků na základě koaličních dohod.
Šéf resortu tak má určitým způsobem svázané ruce. Může se to týkat i obsazování postů v nejrůznějších institucích, které pod ministerstvo spadají. Na druhé straně jsou velká očekávání. Ta se týkají podpory nejrůznějších projektů, která většinou vyžaduje peníze. Kultura je velmi různorodá a nelze jednoduše skloubit občas protichůdné zájmy. Když se to všechno položí na misku vah, není překvapivé, že se skutečné osobnosti, které se těší respektu v kulturní obci, do ministerského křesla zrovna nehrnou. Není proto divu, že ani vyjadřovaná podpora pro Iva Mathé, nepřevážila nad jeho chladným uvažováním nabídku odmítnout.
Mimo jiné to znamená, že výchozí pozice Aleny Hanákové je ještě o něco horší, než byla jejího předchůdce Jiřího Bessera. Zkušenosti z radnice a z práce ve sněmovně se jí sice mohou hodit, zároveň jí bude nějakou dobu trvat, než se ve funkci zorientuje. Přitom hned od počátku bude vystavena konfrontaci s některými kontroverzními kroky jejího předchůdce. Řeč může být například o spojení Národního divadla a Státní opery. Z jejich obecných výroků tímto směrem se dá usoudit, že buďto o problému zatím příliš neví, nebo bude pokračovat v díle započatém Jiřím Besserem. Celý projekt totiž ještě není ve stadiu, že by nešel zastavit, byť nová ministryně tvrdí pravý opak. Pochopitelně nejde pouze o tento spor. Jedná se například o koncepci financování tzv. živé kultury.
To je pro kulturní obec důležitější než spory týkající se církevních restitucí. Byť z pohledu státu, fungování celé řady obcí a především církví jde o problém zásadní. Ostatně hned po svém jmenování ho bude muset na zasedání kabinetu Hanáková řešit. Není proto náhodou, že právě tuto oblast označuje za jednu ze svých priorit. Což jí moc kladných bodů v kulturních řadách přinést nemůže. Zároveň bude čelit problému růstu spodní sazby DPH, což zdraží vstupenky a může snížit zájem veřejnosti o kulturní akce. Může to vést k poklesu příjmů a k existenčním problémům divadel, koncertních sálů, výstavních síní a podobně.
Přitom nemá zrovna velkou naději, že by do rozpočtu získala více peněz. I když nová ministryně to chce vyřešit také tím, že odhalí finanční rezervy uvnitř resortu. Pokud se k tomu skutečně odhodlá, má zaručeno, že její působení včele ministerstva nebude rozhodně patřit ke klidným. Pokud tím dosáhne lepšího stavu tuzemské kultury, bude to jenom dobře.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6