Z připomínky listopadu devanáct set osmdesát devět se stalo žel víceméně klišé. Líbivá vábnička – něco jako králíček Azurit. (Vy)užívaný nejvíce k sentimentálním společenským obřadům či stvrzování stávajících (ne)pořádků a veřejných pozic. Nástroj uloupené revoluce, a pro některé kritiky tím pádem pouze nástroj ve stylu 1984.
Ovšem, toť přehnané. Může být přeci také prostředkem ke startování kariér zbrusu nových. Co jiného jsou ve výsledku aktivity českého hnutí Milion chvilek pro demokracii? Počiny spolku aktivistů, kteří v předvečer třicátého výročí 17. listopadu chystají na pražské Letné další shromáždění za obrodu domácích poměrů.
Ihned se ohrazuji proti možné domněnce, že bych byl odpůrcem občanské společnosti. Jejího všeobecného rozvoje je nesmírně zapotřebí – především kvůli starým i nově se vynořujícím sociálním nebezpečím. Tím spíše ve střední Evropě, kde chybí jako sůl (nad zlato) a kde má mimopartajní politika občanů přehršli zavilých nepřátel. Tři desetiletí od pádu státostranické diktatury je prvním z nich stávající hlava státu Miloš Zeman. Který letos, při výročí zrodu Československé republiky, dekoroval svého stejně smýšlejího předchůdce a přítele Václava Klause. Za zásluhy o stát.
Zeman má zřejmě vůbec hřejivé pocity, může-li vyvolávat (sociální) konflikty a těšit se vítězstvími. Porážku nebo omyl nikdy nepřizná. Spolu se spojencem, premiérem Andrejem Babišem, tak systematicky napadá kdekoho. V první řadě blíže nespecifikované „elity“; kádrované nejčastěji dalším bezobsažným, a proto politicky vhodným obratem „pražská kavárna“. Jeho prostřednictvím společně získávají zástupy obdivovatelů v chudších vrstvách či regionech. Přitom je zábavné, že oba pánové jsou členy nejvyšších politických tříd; ministerský předseda též součástí elit hospodářských.
Pro jeho jenom špatně maskovaný konflikt zájmů, táhnoucí se od veřejné moci přes ekonomiku až k vlastnictví sdělovacích prostředků, mu leckdo nemůže přijít na jméno: „Místo, aby sloužil občanům, stará se o vlastní prospěch. Andrej Babiš zneužívá svoji mediální moc, aby si získal a udržel moc politickou. Následně zneužívá moc politickou, aby podpořil svůj byznys.“
Vleklého problému země se asi nejpádněji ujal dotčený Milion chvilek pro demokracii, jemuž se v červnu podařilo přilákat na akci proti premiérovi nějakých 250 000 lidí. Největší demonstrace od roku ´89 se stala obrovským úspěchem. Nemálo k němu tehdy přispělo, že předseda kabinetu a faktický majitel politického hnutí ANO 2011 čelil trestnímu stíhání pro korupci.
Kladný účin vzpoury až „dědičně pasivních“ českých obyvatel se ovšem nijak nedostavil. Jen vzrostla „vedoucí úloha“ Miloše Zemana ve společnosti a jemu odjakživa blízká ministryně spravedlnosti Marie Benešová zintenzivnila přípravy nového zákona o státních zástupcích. Po nich byla žaloba na Babiše odpískána, a tak politické řemeslo přesvědčivě zvítězilo. O to snáz, že se nejeden protagonista letní Letné nemoudře netajil tím, jak mu a priori vadí jiné volební preference než jeho. Kterak je mu zapotřebí, aby kabinety opět sestavovaly strany v metropoli zpravidla nejoblíbenější.
Požadavky podzimní Letné zůstávají – alespoň navenek – neztenčené. Znovu dávají předsedovi ANO 2011 ultimatum. Aby se buď zbavil holdingu Agrofert (ovládaného v zastoupení), i odvolal podřízenou Benešovou, anebo se ztratil. Babiš ze scény samozřejmě mizet nehodlá. Není padlý na hlavu. Třímá všechny karty a byl by načisto slepý, kdy neviděl jistou vyčpělost nepřátelského projektu. Postaveného spíš už jen na tom, že protagonisté (s podporovateli v pozadí) slíbili přijít a chtějí být viděni. Obtížno jim totiž věřit další slib: následné propuknutí nespokojeneckých akcí po celé České republice.
Ani to, že „chvilkaři“ slibují dorazit s pozitivním programem, jim již politickou kůži zřejmě nezachrání. Jejich „chvilka slávy“ se krátí. Stejně jako volitelnost některých sympatizujících opozičních pravicových stran, co svou sterilitou i nenasytností schystaly Babišovu levicovému populismu žírnou půdu. Zdaleka největší demonstrace od převratu – až do letoška – byla totiž právě proti nim. Tehdy však hovořily o lúze!
Obdobný text publikoval slovenský deník Sme