Ale vážně.
Překvapením není, že tato varianta byla ve hře, nýbrž to, proč nakonec nezvítězila. Prezident řekl, že jakkoli pokládá Lisabonskou smlouvu za závažnou, zásadní obrat znamenala Maastrichtská smlouva – to ona byl tím, co nazval „zásadním přehozením výhybky“.
Zkusme si jeho poselství „přeložit“ do srozumitelného jazyka. Je-li Klaus zásadním odpůrcem Lisabonu, musí být, soudě podle výše uvedeného, ještě zásadnějším odpůrcem Maastrichtu. Pokud by nebyl, nemohl by říci to, co v aule pražské právnické fakulty z jeho úst zaznělo. Mimo jiné také to, že ČR tehdy členem unie nebyla a měla své starosti s transformací.
To je samozřejmě pravda, ovšem bylo by fér připomenout také něco jiného.
Maastrichtská smlouva, tato „zásadní výhybka“, vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.
17. ledna 1996 podal za Českou republiku žádost o vstup do EU - tedy do společenství států, jehož fungování se tehdy Maastrichtskou smlouvou řídilo – šéf pražské vlády. V té době zastával tuto funkci Václav Klaus.
16. dubna 2003 byla v Aténách podepsána přístupová smlouva o budoucím vstupu ČR do EU. Za účasti českého prezidenta. V té době zastával tuto funkci Václav Klaus.
Ve dnech 13. a 14. června 2003 se v ČR konalo referendum o vstupu země do EU: 77,3% voličů se rozhodlo kladně. 9. července téhož roku potvrdil platnost referenda prezident republiky. V té době zastával tuto funkci Václav Klaus.
Do EU vstoupila ČR 1. května 2004. V té době byl jejím prezidentem Václav Klaus.
***
Zastává, či nezastává prezident neměnné postoje? Formálně ano: bezpochyby v letech 1996, 2003 i 2004 hodnotil Maastricht stejně jako dnes. Jeho problém je v něčem jiném. Že ve vysoké funkci participoval v oněch letech na něčem, o čem byl vnitřně přesvědčen, že představuje určitou formu zla. Vlastně velkého zla - asi jako Severní Korea, Sýrie a Írán dohromady pro exprezidenta G. W. Bushe mladšího.
Přesto upřednostnil funkci před - pardon - vlastním svědomím.
Takovýto rozpor musí dříve či později každého politika v očích přemýšlivější části veřejnosti morálně diskreditovat. Václav Klaus není výjimkou.
Ba co víc: tvrdí-li dnes, že v záležitosti špatného Lisabonu neodstoupil kvůli ještě horšímu Maastrichtu, za jehož působení podal přihlášku do společenství, jež je na smlouvě, takto médii pojmenované, založeno, pak mu patří hluboký obdiv – za to, jak mistrně dovedl politiku do polohy zvané cizím výrazem ad absurdum.
Máme tedy v republice dva mistry absurdit: Václava Havla jako autora absurdního dramatu a Václava Klause jako představitele absurdní politiky.
Po Klausově nejnovějším vystoupení před studenty pražské právnické fakulty vzniká víc než dojem, že je stejně důvěryhodný jako notorický kuřák v čele protitabákové kampaně.
Anebo, v lidovějším pojetí: působí jako muž, který se dobrovolně ožení a po svatbě kudy chodí, tam prohlašuje, že manželství stojí za …
Takovýto způsob uvažování sotva můžeme vnímat jako cestu ke zvýšení prestiže a posílení autority prezidentského úřadu. A o tu, nikoli jen o šimrání vlastního ega, by prvnímu muži republiky mělo jít především. Nebo v českém politickém Kocourkově už neplatí ani toto nepsané pravidlo?