U politika s tak jasným názorem na Lisabonskou reformní smlouvu, jakým prezident Václav Klaus bezpochyby je, nepřekvapí, že v souvislosti s její ratifikací uvažoval o odstoupení z funkce. K tomu, že se mu takovéto myšlenky honily hlavou, se přiznal při pondělním (16.11. 2009) vystoupení před studenty právnické fakulty (pražské, nikoli plzeňské, dodejme zlomyslně).

Ale vážně.

Překvapením není, že tato varianta byla ve hře, nýbrž to, proč nakonec nezvítězila. Prezident řekl, že jakkoli pokládá Lisabonskou smlouvu za závažnou, zásadní obrat znamenala Maastrichtská smlouva – to ona byl tím, co nazval „zásadním přehozením výhybky“.

Zkusme si jeho poselství „přeložit“ do srozumitelného jazyka. Je-li Klaus zásadním odpůrcem Lisabonu, musí být, soudě podle výše uvedeného, ještě zásadnějším odpůrcem Maastrichtu. Pokud by nebyl, nemohl by říci to, co v aule pražské právnické fakulty z jeho úst zaznělo. Mimo jiné také to, že ČR tehdy členem unie nebyla a měla své starosti s transformací.

To je samozřejmě pravda, ovšem bylo by fér připomenout také něco jiného.

Maastrichtská smlouva, tato „zásadní výhybka“, vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.

17. ledna 1996 podal za Českou republiku žádost o vstup do EU - tedy do společenství států, jehož fungování se tehdy Maastrichtskou smlouvou řídilo – šéf pražské vlády. V té době zastával tuto funkci Václav Klaus.

16. dubna 2003 byla v Aténách podepsána přístupová smlouva o budoucím vstupu ČR do EU. Za účasti českého prezidenta. V té době zastával tuto funkci Václav Klaus.

Ve dnech 13. a 14. června 2003 se v ČR konalo referendum o vstupu země do EU: 77,3% voličů se rozhodlo kladně. 9. července téhož roku potvrdil platnost referenda prezident republiky. V té době zastával tuto funkci Václav Klaus.

Do EU vstoupila ČR 1. května 2004. V té době byl jejím prezidentem Václav Klaus.

***

Zastává, či nezastává prezident neměnné postoje? Formálně ano: bezpochyby v letech 1996, 2003 i 2004 hodnotil Maastricht stejně jako dnes. Jeho problém je v něčem jiném. Že ve vysoké funkci participoval v oněch letech na něčem, o čem byl vnitřně přesvědčen, že představuje určitou formu zla. Vlastně velkého zla - asi jako Severní Korea, Sýrie a Írán dohromady pro exprezidenta G. W. Bushe mladšího.

Přesto upřednostnil funkci před - pardon - vlastním svědomím.

Takovýto rozpor musí dříve či později každého politika v očích přemýšlivější části veřejnosti morálně diskreditovat. Václav Klaus není výjimkou.

Ba co víc: tvrdí-li dnes, že v záležitosti špatného Lisabonu neodstoupil kvůli ještě horšímu Maastrichtu, za jehož působení podal přihlášku do společenství, jež je na smlouvě, takto médii pojmenované, založeno, pak mu patří hluboký obdiv – za to, jak mistrně dovedl politiku do polohy zvané cizím výrazem ad absurdum.

Máme tedy v republice dva mistry absurdit: Václava Havla jako autora absurdního dramatu a Václava Klause jako představitele absurdní politiky.

Po Klausově nejnovějším vystoupení před studenty pražské právnické fakulty vzniká víc než dojem, že je stejně důvěryhodný jako notorický kuřák v čele protitabákové kampaně.

Anebo, v lidovějším pojetí: působí jako muž, který se dobrovolně ožení a po svatbě kudy chodí, tam prohlašuje, že manželství stojí za …

Takovýto způsob uvažování sotva můžeme vnímat jako cestu ke zvýšení prestiže a posílení autority prezidentského úřadu. A o tu, nikoli jen o šimrání vlastního ega, by prvnímu muži republiky mělo jít především. Nebo v českém politickém Kocourkově už neplatí ani toto nepsané pravidlo?

Stejskal.estranky.cz