Místopředsedkyně Strany zelených Dana Kuchtová, která se už zítra stane členkou druhého Topolánkova kabinetu, polemizovala v pondělním vysílání Radiožurnálu s prezidentem republiky. Václav Klaus je přesvědčený, že zelení stojí na „absolutně druhé straně jakési ideologické bariéry“, jak uvedl v pondělním rozhovoru v MfDnes. Kuchtová je přesvědčena, že tomu tak není, a navíc je překvapena tím, že prezident neoceňuje schopnost stran se dohodnout.
Schopnost dohody je podstatou politiky. Dohoda pak je vždy kompromisem mezi různými zájmy, které politici reprezentují, respektive mezi různými ideologiemi. Heslo o „schopnosti se domluvit“ se v české politice začalo výrazně objevovat především od doby tzv. Sarajeva. Tehdy část ODS pod vedením Jana Rumla a Ivana Pilipa chtěla prosadit jiný politický názor, a protože se jí to nepodařilo v rámci ODS, vznikla nová strana – Unie svobody. Právě unionisté mluvili o potřebě se dohodnout nejvíce. V případě Rumla s Pilipem ale nešlo jen o to, že by pro prosazení svého názoru neměli v ODS dost síly. Že je „arogantní“ Václav Klaus, jak se tehdy tradovalo, válcuje. Oni chtěli jinou ideologii (měli jiné zájmy) než tehdejší předseda občanských demokratů Klaus a druhá část ODS. Jaké byly zájmy unionistů, viděla celá česká společnost následně. Stejně jako viděla, s kým se byli unionisté schopni dohadovat a dohodnout.
Unie svobody už prakticky neexistuje. ODS na politické scéně stále, stejně jako za Klausova vedení, hraje klíčovou roli. Z toho se dá usoudit, že právě ODS reprezentuje zájmy větší části občanů, než tomu bylo v případě Unie svobody. Jinak řečeno – ideologie ODS je pro značnou část pravicových voličů ČR akceptovatelná natolik, že jí dávají svůj hlas. Jak je to s ideologií Strany zelených, je zatím otázka. SZ je v parlamentu poprvé a voliči teprve zjistí, jaké zájmy budou zelení skutečně prosazovat. Pravdou je, že deklarovaný středopravicový program zelených příliš nekoresponduje s některými předchozími postoji jejich reprezentantů ani s praxí stejně zaměřených stran v zahraničí.
Ideologické rozdíly by určitě neměly bránit dohodě mezi politickými subjekty. Dohoda je v politice vždy potřebná, při posledním volebním výsledku dokonce nutná. Je otázkou, o čem a s kým by měla strana, která sestavuje vládu, jednat. Vedle složení vlády a jejího programu je asi důležitá, možná ještě důležitější, dohoda o podpoře vlády. Schopnost dohodnout se se odvíjí od schopnosti jednat. Osm měsíců se celá země dívá na to, jak spolu představitelé dvou nejsilnějších stran (které kvůli volebnímu výsledku mají obě klíč k vládě) nemohou nebo nechtějí mluvit. Všichni to vidí a určitě i přes různé zastírací manévry hlavních aktérů pochopí, kdo má s jednáním jaký problém. Nemožnost s někým mluvit ale rozhodně není o ideologii, nýbrž o osobnosti politika.
Volič jistě nevolí a ze svých daní pak neplatí politiky proto, aby měli osobní problém spolu mluvit. Zároveň je ale volí proto, aby co nejlépe prosazovali jeho zájmy promítnuté do ideologie, se kterou se volič ztotožnil. Dohoda nemůže být o rezignaci na ideologii, na jejímž základě získala ta která strana své mandáty. Při pohledu na trojkoaliční smlouvu se nelze ubránit dojmu, že ODS jako nejsilnější strana spolku pustila velkou část svých zájmů ve prospěch dvou menších stran. Premiér Mirek Topolánek ujišťuje voliče i spolustraníky, že jinak to nešlo. Nejen prezident a čestný předseda ODS Klaus si ale myslí, že tomu tak zcela není.
8. 1. 2007
(Psáno pro Česká média)