OSOBNOST: Excelentní právník a politik
V sobotu 5. ledna jsme si měli připomenout událost, která se odehrála před devadesáti lety. Bylo to sice v pátek, ale také 5. ledna 1923. Od rána čekal na ministra financí československé vlády JUDr. Aloise Rašína před jeho pražským bytem v Žitné ulici vrah Josef Šoupal. Kolem deváté hodiny ranní vyšly z pistole tohoto anarchokomunisty dva výstřely, které v podstatě ukončily život muže, jehož činnost patří nesporně ke světlým stránkám našich moderních dějin. Typické pro tuto tragickou událost je to, že atentátník byl přesvědčen o tom, že stačí odstranit nepohodlné jedince a bude dobře. Konec konců, to nám nějak zůstalo. Stačí si občas přečíst internetové diskuse.
Alois Rašín vzdoroval smrti až do 18. února 1923. Den po jeho skonu napsal v nekrologu profesor Karel Engliš: Nezralý mladík zabil národu Rašína, velkého ministra a státníka. Hrůza musí pojmout každého Čecha, hrůza o osud národa, který takovým způsobem zachází se svými nejlepšími syny.
Dovoluji si připomenout jeho osobnost především v souvislosti se současnými diskusemi charakteru právního, ať se již týkají zákonů obecně či zákona o přímé volbě prezidenta, nebo rozhodování Ústavního soudu či jistých právních aktů hlavy státu. Názory na to, jaký byl Alois Rašín ministr financí, se různí. Nezpochybnitelná je ovšem jeho právní erudice.
Promoval dvanáct dní před svými čtyřiadvacátými narozeninami, 6. října 1891. V témže roce vychází jeho první práce "České státní právo". V ní jako první Čech pregnantně a obsahově velmi promyšleně nastínil program obnovy českého státu. Text obsahoval i návrh zajištění práv národnostních menšin. Rakouské úřady publikaci zabavily a Rašín se tak poprvé dostal do přímého střetu se státní mocí, neboť byl za její obsah soudně vyšetřován.
O tři roky později je souzen ve vykonstruovaném procesu s Omladinou. 14. února 1894 byl odsouzen na dva roky těžkého žaláře pro zločin rušení veřejného pokoje a pro přečin tajného spolčování. V Plzni na Borech si odseděl téměř celý trest. Když dostali v listopadu 1895 všichni odsouzení milost, Rašín ji odmítl. Vězení opustil až pod hrozbou násilí.
Počátkem první světové války se Alois Rašín neohroženě angažoval v protirakouském odboji. V roce 1915 byl spolu s dr. Kramářem zatčen a oba byli obžalováni ze zločinu velezrady. V dlouhém soudním líčení u divizního vojenského soudu ve Vídni, trvajícím od 6. prosince 1915 do 3. června 1916, vystupoval i s obhájcem Eduardem Körnerem, v té době mimo jiné prezidentem Advokátní komory v království Českém, s brilantními právnickými argumenty, což bohužel nestačilo. Dne 3. června 1916 byli on i dr. Karel Kramář uznáni vinnými z velezrady a odsouzeni k trestu smrti provazem. Zmatečné stížnosti byly zamítnuty a teprve po smrti Františka Josefa I. byl jejich trest novým císařem Karlem I. dne 5. ledna 1917 změněn na desetiletý žalář. V červenci 1917 byli oba odsouzenci propuštěni na základě amnestie. I ve vězení se dr. Rašín plně věnoval přípravě právních a hospodářských dokumentů budoucího českého státu, jehož existence byla jeho cílem již od právnických studií.
A po jejich propuštění nastala hektická doba příprav. Nedá se charakterizovat jinak, než obdivuhodně jasnozřivá, poznamenaná především Rašínovým politickým citem a jeho vysokou právnickou erudicí. Byl to on, kdo na jaře 1918 vymyslel akt manifestační přísahy, jejíž text, končící slovy "Zvedáme ruku k přísaze" přednesl v květnu 1918 Alois Jirásek. Rašín se Šámalem připravili velice podrobně akt přechodu k samostatnosti, včetně hospodářských opatření a soupisu odborníků a úředníků pro budoucí české instituce. Tohle jsme po listopadu 1989 poněkud zanedbali.
Rašín zpracoval i text základního zákona vzniku českého státu a prozíravě inicioval vznik Národního výboru, který později přijal "provolání o samostatnosti Československého státu" vycházející rovněž z Rašínova textu. Po 28. říjnu 2018 bylo plénem Národního výboru přijato ještě dalších asi sedmnáct Rašínem koncipovaných ustanovení týkajících se převzetí moci.
V době od listopadu 1918 do července 1919 byl Rašín poprvé ministrem financí. V té době se stal velkou autoritou, získal řadu příznivců, ale také řadu nepřátel. Byl nekompromisní, neboť doba nebyla nakloněna polovičatým řešením. I tuto fázi našich dějin jsme si měli po listopadu 1989 lépe prostudovat.
13. prosince 1918 měl JUDr. Alois Rašín na schůzi Mladé generace strany Česká státoprávní demokracie přednášku s názvem "O přechodném hospodářství". Řekl v ní mimo jiné: Jest jisto, že jest zapotřebí, aby ti, kteří ve válce zbohatli, přispěli k tomu vybudování naší republiky v prvé řadě. Jest to tím více potřebí, poněvadž tato pasivní resistence bohatých lidí doma podporuje jenom jedno: bolševismus ve vrstvách dělnických.
Jak by takové názory přišly vhod dnes. Co říkáte?
Na snímku jsou (skutečně originální) kamínka, umyvadlo a konev, součásti vězeňské cely, v níž společně od roku 1915 žili JUDr. Alois Rašín a Dr. Karel Kramář, v červenci 1916 odsouzeni k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. Ona konev, kterou vidíte v popředí, byla oblíbeným vězeňským nástrojem doktora Rašína. Bylo jim totiž dovoleno pečovat o malou zahrádku vedle jejich vězeňské cely. A JUDr. Rašín o zahrádku pečoval a denně ji zaléval právě touto konví. Mezitím popisoval, jak si představuje budoucí podobu českého státu. A to byl odsouzen k trestu smrti. Dovedete to pochopit? A tak mě to přivedlo na myšlenku, že každý náš politik, který si bude chtít vzít na bedra cokoli z české veřejné služby, by si měl pořádně prohlédnout tu Rašínovu konev.
K historickým postesknutím patří bohužel i další osudy Rašínovy rodiny. Jeho syn JUDr. Ladislav Rašín byl již v prosinci 1939 zatčen gestapem a odsouzen k trestu smrti. Trest mu byl později změněn na 15 let vezení, avšak onemocněl a zemřel v březnu 1945 ve vězeňské nemocnici. Rašínův vnuk Peter Rasin, který se přijel v červenci 1990 podívat do Prahy z Londýna, kde bydlel, se domů již nevrátil. Po příjezdu vlakem se posadil v parku před Hlavním nádražím krátce na lavičku. Zde byl ubit železnou trubkou v rukách recidivisty P. Kuřátka, který byl paradoxně propuštěn díky prezidentské amnestii.
O Rašínovi toho bylo napsáno mnoho a vím, že nepřicházím s nějakými neznámými fakty. Co však na jeho životě můžeme obdivovat, je to, jak dovedl skloubit své vize s mimořádnou pracovitostí, inteligencí a neuvěřitelnou osobní morálkou a politickou i osobní statečností. A to vše se u něj projevovalo dlouhodobě, takže nešlo pouze o aktivity náhodné. Nu a rozhodně by nám prospělo, kdyby se nám jeho život a jeho práce staly měřítkem pro hodnocení politiků dnešních.
Že by nikdo neobstál? A přiblížil by se k němu někdo? To jsou otázky, které bychom si měli klást nejen při vzdávání holdu jeho památce.