Zaujal mě článek Policie chybovala. Za dva roky vazby dostane muž milion na serveru Aktuálně.cz dne 27.dubna 2014, pojednávající o tragedii Michala Bendy, který strávil dva roky ve vazbě, ač byl nevinný. Autor ukazuje prstem na policii jako na viníka. Nicméně se v článku okrajově zmiňuje odpovědnost státního zastupitelství: soudkyně se na účet žalobkyně vyjádřila, že za posledních sedm let nebyla žádná z jejích žalob v pořádku.
Je to jeden z více vzorků nepříjemných selhání policie, které jsou jen zlomkem v obrovském počtu probíhajících trestních řízení, nicméně požadavek na předcházení jejich opakování je zcela oprávněný.
V současnosti se také setkáváme s projevy znepokojení nad neoprávněnou kriminalizací policistů Generální inspekcí bezpečnostních sborů, které zazněly i z úst ministryně spravedlnosti Heleny Válkové a ministra vnitra Milana Chovance. Konkrétními případy se zabýval spolek Šalamoun v otevřeném dopisu poslancům Výboru pro bezpečnost, který média před veřejností utajila. Řada varovných poznatků ale není uzavřená, stále přibývají další. Například Městský soud v Praze usnesením senátu JUDr. Felicie Hruškové ze dne 26.3.2014 zprostil obžaloby pět bývalých policistů, které GIBS obvinila, žalobci obžalovali a soud 1.stupně odsoudil, ač byli již dříve potrestáni propuštěním ze služebního poměru. Ti lidé museli projít martyriem dvoustupňového soudního řízení, ačkoli se před soud vůbec neměli dostat.
Stesky na selhání policie a GIBS jsou v uvedených případech samozřejmě opodstatněné, ale nespravedlivé v tom, že nechávají všechnu vinu na nich. Ve skutečnosti každý takový případ je také nezdarem státního zastupitelství, které nad činností policie a GIBS vykonává dozor a podáním obžaloby provádí jakousi "množstevní a jakostní přejímku" jejich práce. V kauzách s právně složitou problematikou mohou mít žalobci za vady řízení větší odpovědnost než policie.
K pochybením státních zástupců dochází poměrně často. Pátráme-li po příčinách, pak většinou zjišťujeme, že za nimi stojí svévole, které se daří díky tomu, že z poklesků státních zástupců se vyvozují závěry jen velice zřídka. Zejména malou ochotu k zákrokům proti provinilcům projevují vedoucí státní zástupci v případě, že si stěžuje někdo zvenčí. Pak nejčastěji zaujímají postavení "obrany hradu". Můj dojem z řešení desítek stížností na poklesky žalobců vyústilo v závěr, že podle názoru vedoucích státních zástupců jejich podřízení nikdy nechybují a vždy jednají v přísném souladu se zákonem.
V tomto měkkém ovzduší tolerování nešvarů působí státní zástupci od vzniku úřadu a nezdá se, že by se v tomto směru mělo v brzké budoucnosti něco změnit. Má to zhoubný vliv na jejich profesní etiku.
Projevuje se to i v jejich veřejných vystoupeních, v nichž se snaží vytvořit co nejhorší obraz obviněného a utvrdit veřejnost (a dá-li bůh, též soudce, ale to se nahlas neříká) ve víře, že obviněný je skutečně lump a zasluhuje zavřít, až zmodrá. Takové chování je jistě nemravné, ale státní zástupci je považují za normální.
Připomenu dobře známý příklad a jeho vyústění: když Vrchní soud v Praze propustil z vazby Davida Ratha (jehož proces jinak nesleduji) a navíc vyjádřil názor, že vazební důvody pominuly již před několika měsíci, žalobce Petr Jirát spustil v televizním vystoupení hromobití. Tvrdil, že David Rath má určitě peníze v zahraničí a je nebezpečí, že uprchne, aby se k nim dostal a mohl je užít. Byla to voda na mlýn závistivcům: představa, že někdo má na zahraničních účtech "ulito" tolik (samozřejmě nakradených) peněz, že by mu mohlo stát za námahu kvůli nim uprchnout do zahraničí, dokáže přece pořádně pohnout žlučí. Určitě aspoň část příjemců zprávy začala považovat Davida Ratha za ještě většího darebáka, než jakého v něm viděla před probuzením závisti.
Jenže: kdyby měl státní zástupce důkazy o pravdivosti svého lamenta, byla by to velmi závažná varovná informace. Ale kdyby je měl, jistě by je nezamlčel před soudem, který by samozřejmě vazbu opět prodloužil. Z logiky věci vyplývá, že žádné důkazy nejsou a výkřiky žalobce se povahou blíží poplašné zprávě, určené k vyvolání nenávisti veřejnosti k obviněnému.
Stěžovat si kvůli tomu na státního zástupce Petra Jiráta bylo ale zbytečné. Podle vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové žalobce takto splnil povinnost informovat veřejnost. Vždy jsem si myslel, že veřejnost má právo očekávat od orgánu státní moci pravdivé informace, ale zde se jí dostalo v nejlepším případě paranoidních domněnek. To přece není informování veřejnosti, ale její matení ke škodě obviněného, tedy jednání naprosto neetické, žel, v tomto případě požehnané nadřízeným orgánem. Překvapivý názor Lenky Bradáčové "posvětil" nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který neuznal za nutné vykonat v této věci dozor nad jejím jednáním.
S velmi volným přístupem k pravdě jsme se setkali také v kauze bývalého ministra obrany Martina Bartáka. Žalobce Dušan Táborský uvedl v obžalobě, že pan obviněný vyvíjel verbální tlak na ředitele sekce vyzbrojování ministerstva obrany, generála Jiřího Martínka, aby působil jakési potíže společnosti Tatra a.s. V jeho výpovědích z přípravného řízení se ale o takovém jednání Martina Bartáka žádná zmínka nevyskytuje. Tázán jako svědek před soudem, generál Jiří Martínek tvrzení o verbálním nátlaku popřel, ač celkově z jeho vystoupení bylo zřejmé, že k panu obviněnému má vztah spíše záporný. Nezbývá než vzít na vědomí, že také v tomto případě si žalobce s pravdivostí svých tvrzení nedělal starosti, protože chtěl obviněnému co nejvíce uškodit.
Okolnost, že vyšetřování kauzy Martina Bartáka bylo z Prahy předáno místně nepříslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, je sama o sobě hodně zvláštní, dokonce zavání úmyslným porušením trestního řádu. Ostravský soud ale obžalobu z důvodu nepříslušnosti nepřijal, takže se věc soudí u Městského soudu v Praze. Protože přípravné řízení proběhlo až do podání obžaloby v Ostravě, žalobu zastupuje státní zástupce z Ostravy, bývalý prokurátor a člen KSČ Dušan Táborský. V duchu úvah Ústavního soudu v ústavním nálezu z 15 listopadu 2010 považuji za absurdní, že bývalého ministra vlády ČR republiky stíhal a žaluje představitel represního aparátu protiprávního režimu. Ostych by měl slušného člověka přimět, aby se takového poslání vzdal. To ale Dušana Táborského nenapadlo. Stejně tak si myslím, že krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová neměla tuto nepřístojnost připustit.
Chováním Dušana Táborského i Zlatuše Andělové se nakonec musel zabývat vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan. Věci se zhostil se lstivostí chytré horákyně: rozdělil ji na dvě části. Sám posoudil výhrady vůči postupu Zlatuše Andělové a neshledal na něm ani nejmenší chybu. Naopak stížnosti na Dušana Táborského postoupil jeho nadřízené, čímž se vyhnul nutnosti rozhodnout, zda smí žalobce účelově lhát. Krajská státní zástupkyně se s věcí nemazala: se svou obvyklou arogancí stížnost na Dušana Táborského zamítla bez jediného slůvka odůvodnění : je přece samozřejmostí, že státní zástupce má právo účelově lhát a námitka proti minulosti exprokurátora Dušana Táborského je lichá. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman i v tomto případě jednání zmíněných státních zástupců posvětil.
Pavel Zeman, Lenka Bradáčová, Ivo Ištván jsou inteligentní, odborně zdatní profesionálové a dokonce dle mého subjektivního dojmu slušní lidé, kteří se věnují svému řemeslu se zájmem a přiměřenou svědomitostí. Avšak ve chvíli, kdy někdo vytkne jejich podřízeným jakékoli pochybení, nadřadí domnělou povinnost hájit stavovskou čest státních zástupců nad všechna ostatní mravnostní přikázání, neboť trpí scestnou představou, že státní zástupci nikdy nechybují a vždy jednají v přísném souladu se zákonem. Dokud ale nepochopí, že poškozování práv občanů pokleslým jednáním státních zástupců je společensky nepřijatelné a nezačnou místo "chránění hradu" pronásledovat své podřízené za nesprávné jednání, soustava státního zastupitelství nebude řádně plnit své poslání. Ani změna zákona ji nespasí.