aneb Zboží s prošlou záruční lhůtou
„Levice umírá,“ stěžuje si v 37. čísle týdeníku Respekt pan Erik Tabery, dodávaje: „A je to špatně.“ Nuže, jestli je to dobře nebo špatně, k tomu bych se zdržel komentářů; v každém případě se však levicovost jako politicko-společenský postoj přežila. Pan Tabery si všímá, že ústup levicovosti – cituji - kopíruje dobu, kdy se na scéně objevil Andrej Babiš, jenže ústup je pozorovatelný i v zemích, kde žádných Babišů není, jak sám mohu co německý občan a daní plátce svým svědectvím doložit.
Ono se toho přežilo víc, včetně starodávného dělení politické scény – zde levice, tam pravice. Abychom si uvedli příklad: jednou ze stěžejních otázek dneška, ne-li úplně nejstěžejnější, je hromadná migrace z podvyživených končin Afriky a Asie do úživnější Evropy. Kdo jest ducha ušlechtilého, spatřuje v houfech běženců kulturní obohacení, čerstvou krev v žilách unavené Evropy, kdežto obecnější lid si žbrblá pod nosy něco o sakramentských potížích, co jich z té patálie vyplývá a ještě vyplyne, a kdo má, krucinál, celý ten tyátr platit… V tom je obtížno hledat nějakou levicovost nebo pravicovost, třebaže se leckdo snaží seč je nacpat obavy z přílivu migrantů do pravicového pytle, a ještě ho pro větší názornost přetřít nahnědo.
Levicovost, vyjádřená různými odrůdami socialismu, má dny své slávy za sebou. Usilovala o vyrovnání sociálních rozdílů, což mohlo mít svůj smysl v době, kdy společnost byla rozdělena obtížně překročitelnými bariérami původu a majetku. Dnešek skýtá každému dostatek možnosti uplatnit své nadání a odbornou kvalifikaci; a chybí-li komu tyto předpoklady, také nezahyne, ale svěří se do péče státu s jeho sociálními programy. Mnohdy bývá výhodnější pobírat podporu v nezaměstnanosti než plat za níže honorovanou práci; a stačil-li kdo naplodit houf dětí, na něž všechny také pobírá podporu, nepotřebuje se o žádnou práci ani pokoušet. Což vida občan pracující a daně odvádějící, jeví sníženou náklonnnost k ideám sociálním, jak je znát mimo jiné i na volebních preferencích: strana sociálně demokratická, kdysi bezkonkurenčně v čele názorového spektra, zaujímá v odhadech průzkumných agentur (jež jest ovšem dlužno bráti s rezervou) v nejlepším případě třetí, mnohdy až páté místo. Jakáž pomoc, tak je tomu vždy: cíle dosaženo, naléhavost se vytrácí.
Co se ovšem nevytrácí, je vrstva lidí se světaspásnými sklony, takoví však už nehledají své naplnění v otázkách sociálních, nýbrž ve starostech o životní prostředí. Na vysoké místo volebních preferencí se tak propracovala strana Zelených; nicméně bych soudil, že trvalým favoritem voličského lidu se také sotva stane, majíc na všechny současné potíže pouze jeden recept - zdanit, omezit, zakázat, až si u veřejnosti a dokonce i v tisku vysloužila přízvisko Verbotspartei (zakazovačná strana). Zdaněn je německý občánek i bez ní nad všechno pomyšlení, a omezen nejrůznějsími zákazy a příkazy jakbysmet; i nevím, jak dlouho se ještě mohou Zelení vézt na vlně popularity. Blíží se den, kdy místo rozdílení šafářských rad budou nuceni převzít část odpovědnosti vládní; i lze počítat s tím, že v konfrontaci s politickou skutečností vlna popularity znamenitě zploští. A jiná možnost není v dohledu. Paní kancléřka Angela Merkel nemohouc vládnout pouze s podporou vlastní partaje, nucena je slepit nějakou koalici; a jelikož na sociální demokraty není z výše uvedených důvodů spolehnutí, Svobodní demokraté se klepou kolem svých pěti procent, a než vstoupit do kolalice s ostrakizovanou stranou AfD, to radši s ďáblem rohatým a ocasatým, jiný výběr jí nezbývá. I jsem docela zvědav, jak a za jakou cenu z toho dilematu vybruslí.
Ostatně nejen ona. Vše nasvědčuje, že náš západní svět nastupuje do historické etapy poznamenané starostmi o zachování vlastní civilizační identity v přílivu cizího, s jeho hodnotami nekompatibilního, nezřídka nepřátelsky naladěného živlu. V tom střetu pozbývá smyslu starodávné schéma zde levice – tam pravice, jakkoli mnozí ze setrvačnosti po této slepé koleji jedou a bezpochyby ještě dlouho pojedou.
Hannover, 4. října 2019