V souvislosti s imigrační krizí se vyprofilovala skupina lidí, kteří o sobě hovoří jako o nové levici. Někdy se o nich také mluví jako o levicových liberálech. Tato skupina se v posledním roce velmi důrazně vyslovovala za přijímání všech uprchlíků a imigrantů do Evropy, protestovala proti rozlišování válečných uprchlíků a tzv. ekonomických migrantů a varovala před nebezpečím fašismu, k němuž podle ní inklinuje většina české společnosti.
V argumentaci nové levice hraje pozoruhodně silnou úlohu důraz na liberalismus a liberální hodnoty. S tím souvisí i systematická snaha odmítat jako nerelevantní (přinejmenším politicky nerelevantní) kulturní, národnostní či náboženské rozdíly mezi lidmi. Tvrdit například, že lidé z určitých kultur se v Evropě integrují hůře než lidé z kultur jiných, je politicky nekorektní. Tvrdí-li Victor Orbán, že si přeje zachovat maďarský charakter Maďarska, dopouští se neodpustitelného hříchu proti liberálnímu náboženství, protože deklaruje kolektivní zájem podmíněný národní příslušností.
Není divu, že imigrant představuje pro liberály jakýsi fetiš. On je totiž ztělesněním liberálního ideálu člověka, který si sám volí svou příslušnost. Liberální pojetí světa je postaveno na fikci člověka zcela nezávislého na kultuře, který se teprve sám – racionálně a na základě dobrovolného rozhodnutí – stává členem společnosti, aniž by byl determinován prostředím, z něhož vychází. Přistěhovalci, kteří přicházejí do Evropy za lepším, tento model zdánlivě potvrzují. Potvrzují tím rovněž sebepojetí Západu coby společnosti postavené na těch nejlepších univerzálně platných hodnotách. I když si to levicoví liberálové nepřiznají, v představě, že imigranti přichází kvůli našim liberálním hodnotám, je skryta notná porce kulturní domýšlivosti a arogance.
Levicoví liberálové se tak dostávají do situace, kdy brojí proti deklarovanému kolektivnímu zájmu vlastního národa a vítají imigranty jako ztělesnění čistého lidského individua. Při tom velkoryse přehlížejí, že imigranti jsou také nositeli určitých kolektivních zájmů. Reálně vzniká situace, kdy se nová levice zastává cizích kolektivních zájmů, neboť v nich vidí touhu lidí po individuální svobodě, zároveň však úporně potlačuje vlastní kolektivní zájmy, v nichž naopak vidí ztělesnění fašismu a nebezpečí pro demokracii.
Už samotný fakt, že levice slouží delegitimizaci kolektivních zájmů, je zvláštní. Nebyla to snad levice, kdo tradičně bojoval za práva zaměstnanců organizovat se na podporu svých kolektivních zájmů?
Popisovaný stav je zjevně důsledkem impozantního vítězství liberalismu v západním světě. Liberální model společnosti je dnes v podstatě jediný politicky použitelný, neboť marxistická interpretace světa se v očích většiny západních lidí zdiskreditovala. Paradoxní je, že liberalismus představoval pro socialistickou levici po dlouhou dobu úhlavního nepřítele a kapitalistickou ideologii par excellence. Dnes se nová pravice a levice předhání v tom, kdo bude liberalismus interpretovat lépe. Chce-li pravice zcela zdiskreditovat kolektivní zájmy pracujících, kontruje levice diskreditací národního zájmu.
Podobnost mezi liberální levicí a (neo)liberální pravicí však nacházíme i jinde. Liberální ideologie je např. natolik rezolutní v tvrzení, co je politicky správné, že se její příznivci začínají dovolávat toho, aby politici dělali, co je správné, bez ohledu na veřejné mínění.
Není bez zajímavosti, jak rychle si nová levice osvojila nálepkování politiků slovem „populista“, což je výraz, který patřil vždy spíše do arzenálu pravicové rétoriky. S neoliberální pravicí se levicoví liberálové shodnou ostatně i ve jménech konkrétních populistů (Victor Orbán, Robert Fico, Miloš Zeman).
Nechci těmito paralelami dokazovat, že liberální levice se snaží dělat pravicovou politiku. Postoje, které nová levice zastává, jistě navazují na tradiční levicová témata – soucit s chudými a vyloučenými, solidarita apod. Otázka však je, jestli může nová levice nabídnout nějaká odpovídající řešení sociálních problémů.
Jedním z běžných argumentů pro přijímání ekonomických migrantů je věta: „Chtít se mít lépe přece není zločin.“ Věta sama o sobě je sice pravdivá, v použitém kontextu však jde o falešný argument. To, že není zločinem touha mít se lépe, ještě neznamená, že každý prostředek ke zlepšení individuální ekonomické situace je legitimní. Těžko si mohu např. nárokovat stotisícovou mzdu v prosperující firmě na základě tvrzení, že není zločin „chtít se mít lépe“. V takové situaci je plně v kompetenci firmy rozhodnout se, koho z uchazečů přijme do zaměstnaneckého poměru.
Celý problém ekonomické migrace odkazuje k obecnější rovině hospodářské nerovnosti mezi jednotlivými zeměmi. Není ani příliš divu, že někteří lidé chtějí ospravedlnit ekonomickou migraci poukazem na to, že Západ vykořisťuje či vykořisťoval země třetího světa.
Je dobré se tedy ptát, co je příčinou ekonomické nerovnosti mezi zeměmi. Nabízí se v zásadě dvojí možné vysvětlení: 1) nespravedlivý systém mezinárodních ekonomických vztahů, tedy ono zmíněné vykořisťování; 2) institucionální neschopnost rozvojových zemí povznést se na žádoucí úroveň. Může jít též o kombinaci obojího, každopádně v obou případech jde o problém institucionální, resp. systémový.
Z uvedených možností je ovšem zřejmé, že ekonomická migrace není řešením uvedeného problému nerovnosti (!), a není jím tedy ani „právo na ekonomickou migraci“. I kdybychom přesunuli do Evropy miliony chudých lidí, těmto zemím to nijak nepomůže, pokud jde o ekonomické vykořisťování ze strany Západu.
Proč tedy levice volá po individuálním právu na stěhování, místo toho, aby využila nabízející se příležitosti a pranýřovala nadnárodní korporace za vykořisťování třetího světa? Proč nevyužije situace k tomu, aby získala vystrašenou veřejnost pro radikální změnu stávající praxe?
Podívejme se i na druhou možnou příčinu ekonomické nerovnosti. Pokud by nerovnost byla důsledkem kulturních a institucionálních rozdílů, např. ne dosti kvalitních společenských mechanismů v zemích třetího světa (resp. ne dosti vhodných pro globální kapitalismus), ani pak by přesun velkého množství migrantů na jiné místo na světě nic neřešil. Byl by dokonce kontraproduktivní, protože své naučené institucionální zvyklosti si lidé do značné míry přenášejí s sebou. Můžeme si to představit na jednoduchém příkladu. Kdyby Němci dali polovinu svého území arabským přistěhovalcům, tito se na novém území nebudou patrně mít o nic lépe než ve své původní vlasti, protože se zde budou k sobě navzájem chovat stejně jako doma.
Paradoxní je, že levicoví liberálové výslovně odmítají asimilaci přistěhovalců a zároveň věří, že jejich přemístěním do Evropy dojde jako mávnutím kouzelného proutku k nějakému zásadnímu narovnání nespravedlivé situace. Pokud však uznáme institucionální podmínky za příčinu ekonomické nerovnosti, pak by měla migrace požadovaný smysl právě jen za podmínky, že z migrantů se stanou v novém domově Němci se vším všudy. To ovšem liberálové sotva mohou domyslet, protože pokud bychom připustili toto, pak by podobný argument byl stejně dobře použitelný jak pro migraci, tak pro koloniální správu. Lapidárně řečeno: Chtějí-li žít všichni Syřané v Německu, proč nezřídit v Sýrii německou kolonii?
Zjevné rozpory levicově liberálního myšlení spočívají podle mého soudu na skryté představě kulturní a civilizační nadřazenosti Západu, která však musí být navenek popírána. Řada levicových tvrzení získá smysl teprve, pokud si za ně dosadíme zamlčenou premisu, že západní kultura je nejlepší možná a všichni na světě po ní touží. Nemohu si pomoci, ale západní levicové myšlení vykazuje podle mého soudu neklamné známky koloniálního dědictví a úpornou snahu zachovat si pocit kulturní povýšenosti i v postmoderním světě. Levicově liberální multikulturalismus není naplněním postmoderny, jak by se snad mohlo někomu zdát, pouze se snaží deformovat postmoderní myšlenky ve prospěch jedné univerzalistické ideologie. (Z postmoderní teze, že nemáme objektivní měřítka, jak hodnotit kultury jako lepší, či horší, nelze nijak odvodit závěr, že máme být multikulturalisty.)
Ať už si však o kořenech levicového liberalismu myslíme cokoliv, podstatnější jsou jeho důsledky. Ty jsou takové, že nevytváří žádné předpoklady pro systémové řešení světové chudoby. Ponechávají lidem toliko právo na individuální řešení.
Velkorysé přijímání ekonomických migrantů připomíná poněkud princip charity: Pomůžeme někomu, kdo je na tom bídně, abychom se my sami cítili lépe a nespravedlivý systém mohl dál fungovat tak jako dosud.
Politika nové levice tak ve skutečnosti není pro kapitalismus nebezpečná, dokonce je v mnoha ohledech v plném souladu se zájmy kapitálu. Od průmyslníků je možné v poslední době slýchat, že Evropa potřebuje novou pracovní sílu. Skutečnost je taková, že Evropa se potýká s rekordní nezaměstnaností. Pracovní síly je zde dost, kapitál chce ale ještě levnější pracovní sílu.
Je také zřejmé, že migrace vyvolává velký tlak na sociální stát, o jehož odbourávání usiluje neoliberální pravice systematicky cca od 70. let a je v tom poměrně úspěšná. Nejde ale jen o odbourání sociálního státu, ale i o oslabení státu jako takového. Ideálem je stát takový, kterému korporace budou moci diktovat své podmínky.
Výše zmíněná destrukce kolektivního zájmu dobře koresponduje s touto snahou korporátního světa o podřízené postavení státu. Stát má ztratit suverenitu nad svým územím, lid má ztratit suverenitu nad státem. Není nijak zvlášť přehnané prohlásit, že postoje levice v imigrační krizi jsou v plném souladu s přáním kapitálu vyvlastnit státní území.
Nová levice byla schopna se dojímat nad tím, když indiánský kmen vzdoroval snaze kanadské vlády změnit kolektivně vlastněné kmenové území na individuální podíly, za čímž byl nepochybně zájem investorů o tuto půdu. Pokud však příslušníci evropských národů uvažují o území svého státu jako o svém kolektivním vlastnictví, rázem jsou z nich v očích levice fašisté.
Není zřejmě náhoda, že proimigrační lobby má na Západě tak silnou pozici v médiích, a to dokonce natolik silnou, že zpochybňování proimigrační politiky je ve veřejném prostoru na západ od našich hranic téměř nemožné. Pokud by liberální levice zájmy kapitálu ohrožovala, již dávno by byla její agenda z médií hlavního proudu vykázána.
Ačkoliv jsem zmiňoval paralely mezi myšlením nové levice a neoliberální pravice, přece jen je zde jeden podstatný rozdíl. Pravice koncipuje model, který redukuje společnost na jednotlivce hájící individuální zájmy, protože takový model zakrývá existenci skupinového třídního zájmu ekonomické elity.
Liberální levice přináší model, který se zájmy levicových voličů nekoresponduje. Vstřícná imigrační politika je spíše v zájmu kapitálu, protože přivádí levnou pracovní sílu a klade další nároky na sociální stát, čímž nahrává argumentům o jeho neudržitelnosti. Kromě toho její stále častější útoky na nacionalismus jako takový podrývají jeden ze základních pilířů společenské soudržnosti a koneckonců i legitimitu moderního státního zřízení.
Není náhodou, že příznivci údajné nové levice se nyní hlásí ke Karlu Schwarzenbergovi. Není také náhodou, že se nacházejí často mezi studující mládeží, která byla do nedávna ve své většině pro neoliberální pravici, a že ostatně není nic neobvyklého být neoliberálem a zároveň multikulturalistou. Lze ostatně i pochybovat o tom, jestli je nová levice vůbec protiestablishmentová, ztotožňuje-li se navíc s Merkelovou a mocenskými elitami centrálních zemí Evropské unie.
Pokud bychom tedy v jednání liberální levice chtěli hledat nějakou vnitřní logiku, našli bychom ji nejspíše v tom, že se vymezuje vůči té části establishmentu, na jehož vystřídání pretenduje, klidně i s podporou ze zahraničí. Jejím cílem je tedy zmocnit se vlády nad českou levicovou scénou, k čemuž jí má cestu otevřít mj. jiné též horlivý souhlas s politikou západních elit. Tím nechci být vůči mladé levici příkrý. Pokud by tomu tak bylo, je to spíše pochvala, neboť z mocenského hlediska by měla „pravdu“. Takto se jistě lze k moci probojovat.
Pro občany, kteří si přejí zachování demokracie a sociálního smíru a kteří jsou spíše konzervativně naladěni, to není dobrá zpráva. Jižjiž se mohlo zdát, že neoliberální politika se hypotéční krizí zdiskreditovala a že se nabízí příležitost uvažovat o funkčních alternativách, včetně případného návratu k některým aspektům keynesiánské politiky (třeba i za cenu nižší míry globalizace). Leč migrační krize a morální kýč boje proti fašismu zatlačily vše do pozadí.
Pozn.: Článek byl psán se záměrem oslovit spíše levicové publikum, proto byl nabídnut Britským listům. Tento list ho odmítl s tím, že není pravda, že lidé z odlišných kultur se integrují hůře: je to přesně naopak (!), jak dokazují všechny (!) dostupné studie. Redaktor dodal, že nemůže za to, že se Česká republika zbláznila. Pro úplnost podotýkám, že v článku ve skutečnosti ani netvrdím, že lidé z odlišných kultur se integrují hůře. Upozorňuji pouze na to, že prohlásit něco takového se dnes považuje za politicky nekorektní. O tom, jak to ve skutečnosti je, nechť si čtenář učiní úsudek sám.