Vždy mě pobaví, když si přečtu, že první výročí okupace v srpnu 1969 znamenalo konec všech nadějí na zachování změn, které proběhly v období leden až srpen 1968. Jak tohle někdo může tvrdit a přitom se nečervenat? Jakých nadějí, že čeho plynuly?
Když vedoucí rudí hoši z Moskvy unesli v srpnu 1968 bez skrupulí naše vedoucí rudé (spíš růžové) hochy z Prahy do matičky celé Rusi, aby si tam s nimi vytírali své paviání zadnice, protože je znali a věděli, že jsou to všechno těžší kariéristé, jejichž charismatu tehdy obyvatelstvo nakrátko podlehlo (jako později i mnohým jiným), a tudíž věděli, že jim je komunistické koryto přednější než nějaké národy české a slovenské. A věděli také, že podepíšou všechno a doma se budou tvářit, jací že to jsou pašáci.
Jediný, na koho si nepřišli, byl dr. František Kriegel, sice bývalý kovaný komunista, ale tvrdý chlapík. Ten bojoval ve Španělsku v mezinárodních brigádách, pak v Číně proti Japoncům a prošel tvrdými podmínkami válek. Jako bývalý velitel Lidových milicí pomohl bohužel vykonat komunistický převrat roku 1948, až později pochopil, že komunistický systém ruského typu je primitivně orientální. A proto od počátku v Moskvě nehodlal dopustit, aby měl na hřbetě hanbu kolaborace. Proto jej od počátku oddělili od ostatních salonních komunistů unesených do Moskvy spolu s ním, protože Břežněv a Kosygin věděli, že by jim do těch jejich ksichtů říkal věci, které slyšet nechtěli, a nabourával by hladký průběh chystané potupy.
O roli zrádce presidenta Ludvíka Svobody, který tam ještě některé vlažně váhající postavil po vojensku do latě, škoda mluvit. A když Františka Kriegla přivedli k závěrečnému podpisu, i přes výhrůžky nepodepsal. Tuhle hrdou kaňku na závěrečném protokolu mu také čeští komunisté nikdy neopustili a lidsky jej zničili. Nic není pro komunisty horšího než zavilí nepřátelé, leda tak bývalí přátelé.
A tak ten konec slavného komunistického experimentu o socialismu s lidskou tváří (který dnes budují bruselské elity - to jsou paradoxy, pane Vaněk) a konec všem nadějím nastal právě v Moskvě podpisem onoho slavného Moskevského protokolu 31. srpna 1968. Návrat té bandy farizejů do Prahy s náručemi plnými růží už byl jen odpornou tečkou za jejich zradou. Alexander Dubček, který se dokonce v Moskvě několikrát rozplakal, ale v Praze zářil jako sluníčko, se pak ještě trochu prohřál na vlně nezasloužené popularity. Vše, co nastalo po onom dni, už byla jen ostuda a odporná fraška, která po zásluze ty kašpary smetla.
Události 20. - 21. 8. 1969 byly jen logickým vyústěním komunistické zrady na Češích a Slovácích. Že našel Dubček odvahu po listopadu 1989 znovu vlézt do politiky, svědčí jen o jeho naprosté bezcharakternosti a kariérismu.