BEST OF HYENA: Dvojí rány

Tak máme s pejsky za sebou Silvestra. Psal jsem o tom glosu do rádia a ještě se objevila i na Psu: byl jsem s Davidem a Dominikou na výletě v lesích u Kocáby a myslivci tam pořádali hon. Práskalo to tam jak u Solferina a báli jsme se, odkud to přilítne a nějakou koupíme. Oni to sice měli jako nějak zabezpečený, ale ta kulka umí letět půl druhého kiláku a zabije, jen to fikne.

Pejskové? Nulový zájem. Báli jsme se my, David a já. Domča koukala do mobilu, ta ani nevěděla, že se střílí. Zato doma, od šesti večer začaly bouchat rachejtle. Gari se držela jakž takž, zato Nora byla úplně mimo. Pustil jsem v televizi nějaký střílecí film. Nepomohlo. Možná, kdybych měl kulovnici a střílel z okna, že by ji to uklidnilo. Tak snad až příště.

Prozření po iks letech

Noře je deset, Garině osm. Prvního psa jsem si pořídil v roce 1985, takže o psech možná trošku něco vím. Například to, že když se pes někam ztratí, tak se bojí, že dostane držkovou za to, že se ztratil, a proto ani nemukne. To je známá věc a pokud máte psa, vsadím se, že mi to potvrdíte.

Včera – zázrak. Jsem v patře a píšu, Gari dole… a štěká. Jdu se podívat a ona je zavřená v zádveří! Prostě jsem ji tam zaklap, nevěděl jsem, že mi proklouzla za zády, v zádveří je maxipixla s granulemi a vždycky se tam válí nějaká vysypaná. Stalo se to mockrát. Kde je Gari… Hledáme a ona je v zádveří, v garáži, v komoře, nikdy necekne.
Včera štěkala „já jsem tady“. To je ohromný krok na cestě k rozumu. Za rok, za dva bude místo mne psát úvodníky.

Chytrá? Ne! Je geniální

Řeč je o Garině. Dnes pršelo od rána a prvotní nadšení vyvolané mým zvoláním „jdeme ven“ bylo vystřídáno odporem. Než jsem si stačil obout boty, Gari i Nora se krčily u dveří. Nicméně jsme vyrazili a ty své čtyři ranní kiláčky utrhli.

Otevřel jsem branku… a Gari? Zamířila rovnou ke dveřím garáže. Za dveřmi je co? Psí sprcha. Věděla, že za takového počasí ji sprcha nemine, a chtěla to mít brzy za sebou, vysvětlete to, jak chcete. Prostě, zachovala se rozumně. Jestlipak se to nebude stupňovat? Třeba bude geniální a začne se mi do Hyeny montovat? Už aby se změnilo počasí, má na ni nějaký intelektualizační vliv.

Už je to trapný

Potřetí tu musím velebit Garinu, potřetí ve třech dnech po sobě, nakonec si budete myslet, že jsem na ni nějakej vysazenej! Ale zde stojím a nemohu jinak. Události se dály takto:
Gari slezla z křesílka a otravovala Ljubu. Nenechala se odbýt. Pořád za ní lezla. Nedala jí pokoje, trkala do ní frňákem. Na okřikování nedbala. Kam se Ljuba vrtla, tam byla Gari a její tlama.

“Tak jo, půjdeme ven,“ kapitulovala Ljuba. Obrátila se k obýváku. „Noro! Poděkuj Garině. Jdeme ven!“
A nic. Ljuba nakoukne, křesílko prázdné. Kde je Nora?
Třepetá se zimou přede dveřmi, venku na zahradě, kam nepozorovaně proklouzla a nechala si zabouchnout domovní dveře a její věrná kamarádka Gari ji zachránila!

Gari je skvělá. Musí teď něco provést, něco strašného, aby vyvážila své zásluhy. Třeba rozbije vázu z dynastie Ming.
Nemáme vázu z dynastie Ming.
Nevíte, kde se dá sehnat váza z dynastie Ming?

Garina si nedá pokoj

Semlelo se to tak. Gari s Norou strašně otravovaly a já s nimi nemohl jít ven, protože jsem musel odevzdat nějaké písání. Takže půjde Anna. Vyšla ven, na okruh, a já mezitím písal. Když jsem dopísal, zavolal jsem jí, že jdu taky ven a kde že je, abychom se nepotkali a nebyl z toho zmatek. Domluvili jsme se a zaranžovali to tak, že to bylo choreograficky dokonalé. Já šel vpravo, ona vlevo a naše trasy se potkaly v jediném bodu.
Jdu tedy lesem, spokojen, jak jsme to vymysleli a jak tomu dopomohla technika… když tu slyším dusot a ona to Gari.
Na tom bodu dotyku (to už jsem byl kilometr daleko) chytila stopu a doběhla mě! Nora, ta taky chytila stopu, jenže na druhou stranu. S frňákem u země upalovala domů a Gari se mnou dokončovala můj okruh. Zvětřily mě obě parádně, ale každá na jinou stranu. Odborně se tomu říká řešení win – win.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena