Neviditelný pes

VÝSTAVA: Psáno na obrazy hřbitovů

diskuse (4)
Na můj článek Opuštěné hroby a urny doma (NP, 5.11.2009) stačil zareagovat (kromě bezprostředních velmi zajímavých postřehů, otištěných přímo pod článkem) kdosi z okruhu příznivců výtvarné fotografky Petry Růžičkové, takže jsem ještě týž den večer stihl vernisáž její mimořádně hodnotné výstavy Psáno na obrazy hřbitovů v pražské Galerii Břehová. Každou z jejích barevných kompozic doprovázejí básnické variace od básnířky Jany Štroblové, autorky mnoha básnických sbírek, Vladimíra Křivánka, literárního historika a Jana Suka, esejisty a literárního kritika. Při vernisáži je recitoval herec Miroslav Táborský.

Jsme svědky ojedinělého propojení obrazů s volnými verši, vznikl tak neopakovatelný dialog anebo – chcete-li – zajímavá konfrontace obrazného vidění s literárním pojetím, či dokonce stmelující symbióza přístupu výtvarné fotografky a básnických variací k odtabuizovaným tématům, jakými byly donedávna ještě umírání, smrt, hřbitovy - vesměs v podstatě živoucí artefakty. Jde vůbec ještě o fotografie? Napadá vás otázka, zadíváte-li se blíže do těch velkých obrazů a chtěli byste zkoumat, jakouže techniku či technologii tvůrkyně vlastně zvolila.

Sama o své práci hovoří velmi prostě, vysvětluje, proč ji už léta přitahují hřbitovy, němí svědkové osudů donedávná žijících osobností, odpočívající pod náhrobky v zahradách ticha po celé naší zemi. Cituje římského filozofa a spisovatele Senecu (65 - 4 př.n.l.), v jehož díle najdeme více takových. Například: Smrt nás neuchvacuje náhle, ale spějeme k ní každým okamžikem. Poslední hodinu nepůsobí smrt sama, ale dovršuje ji. Tehdy k ní docházíme, ale jdeme k ní dlouho. Anebo: Jakmile ze srdce vypudíš strach před smrtí, neodváží se do něho vstoupit žádný strach vůbec…

Uvažuji dále s umělkyní, která za své city k tak donedávna choulostivým fenoménům se pranic nestydí a tolik by si přála, aby v tom dnešním světě přibývalo těch, jimž srdce ještě nestačila okorat. Zasáhly ji ve velmi mladém věku právě ve spojení s poezií, protože anonymní smrt ve filmech, v médiích a zejména v televizi doléhá na každého z nás. Všimněme si prosím tohoto jevu: běžná či přirozená smrt není mediálně zajímavá, zatímco filmová či televizní smrt je dnes součástí každodenního programu na obrazovce.

A v těchto chvílích přicházejí k nám zdánlivě potichu tvůrci, aniž by vyslovili svá přání: hleďte, lidé, jak může být vše, co je spojeno s naší smrtí, krásné, ušlechtilé, povznášející. Ve spojení básní a obrazů není tento jev častý v našem i světovém umění, spíše je ojedinělý, čas od času se připomínající. Ožívají náhrobky a sarkofágy, hroby s dřevěnými nebo kamennými kříži, které již předtím někdo vytvořil a uložil do nich paměť věků. Ožívají jejich neodmyslitelné atributy: nápis INRI (Iesus Nazaretus Rex Iudaeorum – Ježíš Nazaretský, král židovský), dále plastika jeho těla přibitého na kříži, na oválné desce, obepnuté vavřínovými listy jméno zesnulého, také tělo anděla se svěšenými křídly. Doklad dokonalého řemeslného provedení a dobového vkusu. Už nám mnohde rezivějí, podléhají zkáze, nemá je kdo udržovat. Díky vám, umělci, že si těchto pomalu zanikajících a ztrácejících se obrazů všímáte. Zůstanou němým svědectvím životů*, bez nichž si smrt neumíme představit.

Unikátní výstavní projekt, kombinující fotografické obrazy Petry Růžičkové s funerálně-mysteriózní tematikou a básnické texty, inspirované vystavenými fotografiemi, od trojice významných českých básníků: Jany Štroblové, autorky několika desítek básnických sbírek, Vladimíra Křivánka, básníka a literárního historika, a Jana Suka, básníka, esejisty a literárního kritika. Výjimečnost projektu spočívá v tom, že ke každému vystavenému obrazu vznikly tři básnické variace od výše uvedených autorů, čímž dochází k zajímavé konfrontaci obrazného vidění s literárním pojetím. Navíc jsou v rámci projektu konfrontovány i tři rozličné básnické rukopisy. Výsledkem je neopakovatelná a stmelující symbióza výtvarného a literárního přístupu k uměleckému dílu. Projekt se opírá o ve světě dnes preferovanou filosofii umění, založenou na vzájemné prostupnosti a ovlivnitelnosti jednotlivých žánrů a forem. Výtvarný obraz má podle tohoto pojetí literární, hudební, případně i dramatické konotace, báseň zas inspiruje k vizuálním nebo akustickým představám apod. Z dějin českého i světového umění jsou známy především konfrontace díla jednoho výtvarníka a jednoho s ním souznívajícího literáta. Projekt této výstavy překračuje takovýto dualismus či jednoznačné tvůrčí partnerství. Koncentruje se na „průzkum“ multikulturního prostoru, na dosud málo praktikované střetnutí různých tvůrčích poetik.

Hřbitovy Růžičková

zpět na článek