VELIKONOCE: Smrt i znovuzrození

Máme za sebou Květnou neděli, kdy Kristus vjel do Jeruzaléma, byl Zelený čtvrtek, kdy proběhla Poslední večeře Páně a Jidášův polibek v zahradě Getsemanské, a dnes je Velký pátek, den, kdy podle Nového zákona zemřel Ježíš na kříži, aby pak následovalo jeho zmrtvýchvstání, Bílá sobota, kdy jeho tělo leží pod zemí, a následuje Velikonoční noc, kdy, slovy církve, „Vzkříšený Kristus nese zdraví a pokoj každému člověku, který je ochoten se mu odevzdat.“

Při vernisáži výstavy mých fotografií „Jeruzalém“ v kostele Zvěstování Panny Marie v Ostrově jsem přednesl pro asi padesát návštěvníků vernisáže a následného koncertu krátký úvod. Z kněžiště. Pro vysvětlení čtenářům jen několik informací:

Celé se to odehrávalo v tzv. „Posvátném Okrsku“, který byl kompletně zrekonstruován v letech 2001 až 2007. Základem je Kolej piaristů s kostelem Zvěstování Panny Marie, které založila vévodkyně Anna Magdaléna, vdova po Juliu Jindřichovi, vévodovi sasko-lauenburském, dne 6. května 1666. Stavba byla realizována v letech 1666-1671.

Další částí je Kaple sv. Anny - mauzoleum vévodů sasko-lauenburských a markrabat bádenských. Základní kámen k vybudování pohřební kaple položil vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský dne 20. dubna 1644.

Kaple Panny Marie Einsiedelnské byla postavena roku 1709-1710 jako kopie poutní kaple ve švýcarském Einsiedeln a za spoluúčasti rodu bádenských knížat byla nedávno opravena do původního stavu.

Kaple sv. Floriána byla postavena v letech 1692-1693 na paměť požáru, který sice zachvátil zámek, ale na vlastní město se nerozšířil. Později byla používána jako sýpka a v roce 1933 byla renovována jako památník obětem první světové války. Po celkové obnově v roce 2007 byl v kapli umístěn Památník obětem násilí na Ostrovsku. Památník pamatuje na všechny oběti, nejprve na vyhnané Čechy, pak na vyvražděné židy, posléze na „odsunuté„ sudetské Němce a na tisíce obětí komunistických koncentráků –v lágrech na těžbu uranu v okolí.

Výstava byla instalována v zrekonstruovaném Kostele Zvěstování Panny Marie, který je dnes používán často jako koncertní a výstavní síň. Vnitřní výzdoba je pak sestavena ze zbytků toho, co přežilo dobu, kdy celý areál včetně přilehlého kláštera „používala„, tedy zničila, komunistická Československá lidová armáda.

Již když jsem rozesílal pozvánky, ozvalo několik zahraničních přátel, že by rádi, ale je to daleko. No od klokanů či z Toronta určitě. Ale že by to rádi viděli. Po mém zahajovacím proslovu mne pak požádalo několik přítomných, zda bych jim ten projev nemohl dát. Nemohl, měl jsme jen připravené poznámky a mluvil jsem z hlavy. Takže se jej pokusím zrekonstruovat. Snad se to povede a bude se to líbit i vám, čtenářům.

A protože po zahájení výstavy následoval koncert paní Evy Henychové, můžete se podívat na její stránky, sjet na MP 3 a pustit si třeba písničku „Sinaj“ či „Převozník“ a nebo živočišné „Protanči“.

Úvodní řeč na zahájení výstavy:

Předem chci všechny přivítat, křesťany i nevěřící, a také zástupce židovské obce, a přitom poděkovat městu Ostrov a pracovnicím Posvátného okrsku za umožnění této výstavy.

Stojíme v kostele Zvěstování Panny Marie a sami kolem sebe vidíme následky pohnutých událostí, které se prohnaly touto krajinou a tímto městem za poledních 100 let.

Dnes jsme na prahu nejvýznamnějších svátků jara, Velikonoc – u nás v posledním století spíše pohanských oslav jara a plodivé síly. Protože co jiného je vlastně vajíčko a symbol plácání po dívčích zadečcích. A co pak by asi měl být ten „prut“ či „žíla“, jak se lidově říká pomlázce. Ovšem každý pořádný mladý kluk by si měl pomlázku uplést sám, živou a ohebnou… co může čekat od prohánění mladých děvčat, když má v ruce něco suchého vyrobeného někde v Asii. V tom ta pravá plodná síla rozhodně tedy nebude!

Při povídání o Velikonocích rozhodně nesmíme zapomenout na židovský svátek Pesach, který připomíná odchod Izraele z egyptského otroctví. Pesach, často nazývaný „Svátek nekvašených chlebů“ nebo „židovské velikonoce“, je ve starší české literatuře někdy překládáno jako Přesnice. Je jedním z nejdůležitějších starozákonních židovských svátků a zároveň jedním z nejstarších vůbec. To proto, že příkaz k jeho dodržování byl dán Izraelitům jako jeden z mála zákonů ještě před darováním Tóry (tedy Desatera Božích přikázání na Sinaji). Jde tudíž o ještě starší zvyk, který se nazývá Chag ha-aviv - „svátek jara“ - a spojuje pesach se zemědělským cyklem v Izraeli a datem odchodu „v měsíci aviv“.

Velikonoce či pascha (z lat. Pascha < hebr. pesach přechod) jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti výše zmíněného židovského svátku pesach.

My však víme, že naše pomlázka je tak stará, že se její vznik ztrácí v šeru věků. Možná, že je to nějaký zvyk z dob starých Keltů - Bojů, po kterých máme jméno, anebo od germánského kmene Markomanů. Římský vojevůdce Drusus zaútočil na Markomany roku 9 př. n. l. a zatlačil je na území dnešních Čech, kde jejich panovník Marobud založil mocné království. Tuto Marobudovu říši označil Augustus za hrozbu pro Řím. Už mne ani nebaví počítat politiky a vojevůdce, co vykládají, jak někdo samostatný sídlí na území Čech, že je hned nebezpečím pro Řím, případně Vídeň, Berlín, Moskvu, Brusel a podobně.

Místní dějiny, války, převraty a neštěstí nám poněkud zastírají skutečnost, že jsou místa, kde byly dějiny daleko dříve než u nás. Vystavené fotografie nás zavedou na návštěvu do dějinných krajin, které jsou daleko starší. Tam bych vás chtěl pozvat. Do města Jeruzaléma, hebrejsky Jerušalaijm. Jeruzalém je starý téměř 6000 let, a je tedy starší než egyptské pyramidy. Založili jej snad Jebusejci, kenaanské, tedy semitské obyvatelstvo.

V průběhu dějin byl Jeruzalém dvakrát zničen, 23krát obléhán, 52krát napaden a 44krát dobyt.

Vládli v něm králové Kánánu, Féničané, Filištínští, egyptští faraonové, vládci Babylonu – ostatně jejich bůh Ba‘al Zebûb je náš Belzebub, víme?! Dále zde vládli judští králové, židovští „soudci“ v době po Exodu. Podivuhodně se tato mýtická doba Izraelců vývojově shoduje se Starými pověstmi českými. Také u nás, po našem příchodu do Bohemiaerum, v zemi nevládla knížata a mohla zde vládnout i žena - Libuše . A tak přišel Přemysl.

I v Jeruzalémě tomu tak bylo, viz Kniha soudců: Izrael byl tenkrát bez krále. Každý si dělal, co chtěl.

A pak přišla do Izraele doba králů, jako byli Šalamoun či Král David, to je ten s prakem.

Jeruzalém - to „město míru“ – šel ve válkách z ruky do ruky. Dobyli jej babylonští a Egypťané, pak přišli křižáci i arabský vůdce Saladin. A Richard Lví srdce. Po nich Napoleon, Osmanská říše, Angličané. A po celou tu dobu v něm žili židé, byli z něj vyháněni a odvlékáni do Babylonu do, Egypta i Říma a zase se vraceli. To město lámalo srdce. Když se je pokoušel dobýt Richard Lví srdce a nakonec musel neúspěšně ustoupit, mnoho jeho rytířů zemřelo při ústupu žalem.

A po celou dobu už od umučení Krista v něm, tedy těsně vedle v Betlémě, žili křesťané. Koptové, Arméni, pravoslavní a nejpodivnější a nejstarší křesťané na světě - palestinští Arabové.

V městě pobýval i Mohamed a podíváte-li se na fotografii Chrámové hory, vidíte místo, odkud vystoupal Mohamed dle Koránu z chrámového pahorku přímo až do sedmého nebe. Kde se radil s Ježíšem, Abrahámem a s Bohem. Už víte, proč se můžeme cítit jako v „sedmém nebi?“ Nezapomínejte, až uvidíte u fotografií odvolávky nejen na Talmud a Bibli, ale také na Korán, že naše slovo Bůh je totožné se slovem Jahve, tedy židovským Bohem, ale také je to totéž co slovo Alláh.

Místo, kde se to událo, se jmenuje Svatý pahorek a je nejsvatějším místem judaismu, křesťanství i islámu. Tam stál první Šalamounův chrám, v něm byla Archa úmluvy – tu znáte třeba i z filmů o Indiana Jonesovi - a desky s Desaterem.

Jsou zde místa, kudy chodila královna ze Sáby, i kde nalezli templáři (Templ znamená Chrám) poklad se Svatým grálem - což jste asi četli v knize Šifra mistra Leonarda.

Můžete se podívat na fotografiích na Zeď nářků i na pramen, dnes studnu, z které pili Abrahám, Šalamoun, Ježíš s Marií, Saladin i Mohamed.

Na hoře Moira v místě, kde stojí takzvaná Modrá či Zlatá mešita, což je vlastně Dóm kamene, kterou si také můžete prohlédnout na fotografii, se odehrál příběh, kdy měl Abrahám obětovat svého syna Izáka Bohu. Bůh však Izáka nahradil obětí beránka. Všichni známe „obětního beránka“, ale často nechápeme, že jedním z výkladů této časti Bible je příkaz, že už se nemají Bohům obětovat lidé.

Na další fotografii, tentokrát osamělého žida bloudícího po Posvátném pahorku, si můžete připomenout postavu Ahasvera anebo se zamyslet, proč jsem jej vyfotil právě tam? No protože právě tam prý nalezli templáři v ruinách prvního Šalamounova chrámu bájný poklad a v něm Svatý grál.

V době Velikonoc si křesťané připomínají příběh židovské rodiny tesaře Josefa z rodu Davidova, který začíná slovy, jež se dodnes opakují při bohoslužbách na celém světě. V Knize Lukáš říká archanděl Gabriel: „Buď zdráva, milosti plná. Pán s tebou.“ I větu Alžběty, její příbuzné, která zní: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého.“ Znáte krásnější popis zázraku ženství?

A už jsme zpět u oslavy zrození člověka, toho zázraku, který dodnes ne plně chápeme.

O Velikonocích se vzpomíná na Ježíšovu smrt, na poslední večeři Páně, na noc v Gentsemanské zahradě, kde Ježíš hrůzou potil krev, na zradu Jidášovu, věznění u Kaifáše i soud Pilátův a nakonec Ježíšovo ukřižování.

Ty olivovníky, co uvidíte na fotografiích, jsou skutečně z doby, kdy po zemi chodil člověk zvaný Ježíš. I ta zahrada je pravá. I studna, z které pili s Marií na Chrámové hoře vodu z pramene.

Myslíme si často, že jsou nám ty příběhy vzdáleny, a ani nevíme, že se utěšujeme při proklínání „penězoměnců“ po staletí činem Ježíše, který rozmetal jejich stánky. A učíme se moudrosti a pochopení na příběhu svatého Petra, který ve strachu Ježíše třikrát zapřel. A přesto mu bylo odpuštěno. A ani nevnímáme, že stokrát denně uvádíme do praxe větu: „Co je císařovo, císaři. Co je božího, Bohu.“ Protože jedině tak může naše civilizace fungovat.

Dle křesťanského učení vstal Ježíš z mrtvých aby nás spasil. Pro lidstvo je však možná významnější svým kázáním na hoře Blahoslavenství, kdy řekl, že si jsou všichni lidé před Bohem rovni. Zatímco židé první (tedy až po faraonu Achnatonovi, 3 tisíciletí před n. l.. který nahradil boha Amona bohem Atonem - jediným bohem - a byl za to zavržen) uvedli do praxe „jednoho jediného Boha“. Odvrhli modloslužebnictví. Ježíš pak dal naději všem.

Nesmíme však zapomenout, že Ježíš byl hluboce věřící žid, tak jako byl Jan Hus hluboce věřící katolík. My Češi bychom to měli myslím celkem chápat. Když už to začíná chápat i katolická církev.

Když umíral, měl nad hlavou ono INRI - Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, Ježíš Nazaretský, král židovský.

Pamatujme na jeho údajná slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46) Neboť i my jsme v životě stokrát opouštěni.

Ve všech těch příbězích od pohanského vítání jara, přes židovský Pesach až po příběh o zmrtvých vstání Krista se stále opakuje jedna myšlenka: Vždy na jaře se obnovuje život v celé své kráse a tajemnosti, o kterých dodnes nic nevíme a nic netušíme a stojíme před nimi, před každým znovuzrozeným kuřetem, v úžasu nad zázrakem života.

Pro nás pak platí: Ani my bychom neměli opouštět víry svých předků a zásady desatera a naší morálky.

A jsme-li nevěřící, měli bychom se zamyslet, jak to, že po čtyřech tisíciletích od vzniku Starého zákona nepřišlo fyzikům divné, že je psáno: „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.

Bůh řekl: „Ať je světlo! “ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první.

Bůh řekl: „Ať je uprostřed vod obloha, aby oddělovala vody od vod! “ Bůh učinil oblohu a oddělil vody pod oblohou od vod nad oblohou – a stalo se. Bůh nazval oblohu „nebe“ a byl večer a bylo ráno, den druhý.

Moderní fyzika tomu říká „velký třesk“. Na počátku nebylo nic. A pak přišel čin a slovo (informace). Proto tolik fyziků, matematiků a astronomů věří v Boha .

Veselé a krásné Velikonoce.