Slova, slova a slova. Jsme obklopeni záplavou slov různého obsahu i kvality a mnozí občané proto stále častěji říkají: „Co je pravda a co je lež? Jak se v tom máme vyznat? Komu a čemu máme věřit?“ Málokdo je totiž natolik zkušený a historicky i filosoficky vzdělaný, aby se v tom množství slov a informací dokázal vyznat (orientovat) a zaujmout názor odpovídající pravé skutečnosti (objektivní realitě).
Slova jsou sice nehmotná, ale stejně jako představy mají tvořivou povahu a mnohokrát již vyvolala nejen potěšení, radost nebo zármutek, ale i mylná rozhodnutí, hádky, spory, nelibost, hněv, zášť, závist, nenávist, násilnosti, vraždy, nepokoje, revoluce i války, mnohokrát způsobila slušným a poctivým lidem nenapravitelnou škodu a mnohokrát také učinila z relativně normálních lidí hlupáky, násilníky, běsnící demonstranty anebo i vraždící monstra. Slovům totiž nedávají sílu a účinnost ti, kteří je pouze vysílají, ale pouze ti, kteří je v důvěře v jejich pravdivost přijímají (posluchači a čtenáři) a uvádějí je v život. „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Řečník bez posluchačů by totiž byl podoben Démosthenovi, který se snažil překřičet moře, a původce konspiračních teorií bez důvěřivých posluchačů a čtenářů Kukulínovi, který své tajemství o králi Lávrovi šeptal do vrby.
Prapředky lidstva polidštilo násilí, práce a řeč. Útočnost (agresivita) se zakódovala v genech jako osvědčený prostředek k přežití, práce vedla k rozvoji fyzických dovedností i mozkové kapacity a řeč umožnila pozitivní, negativní i neutrální mezilidskou komunikaci. Po vzniku písma se pak řeč přeměnila i v psané slovo, čímž se její účinnost rozšířila. Pokud pomineme rozmanité filosofické i věroučné teorie o nadpřirozené tvořivé činnosti slova, snadno zjistíme, že v historii lidstva bylo vyřčeno i napsáno mnoho slov pozitivních (tvořivých), neutrálních i negativních (ničivých). Mezi slova pozitivní (tvořivá) řadíme dobré zprávy, filosofické úvahy, vědecká pojednání, pravdivé učební texty, smysluplné zákony apod., jako slova neutrální označujeme běžnou mezilidskou komunikaci, plané řeči, romány, reklamy, zábavné pořady apod., a slovy negativními (ničivými) jsou urážky, popichování, obhroublé žerty, sprostá mluva, nemravné příkazy a rozkazy, pomluvy, polopravdy, lži, dezinformace, šíření bludů, špatné zákony apod.
„Pokolení ještěrčí, kterakž byste mohli dobré věci mluviti, jsouce zlí? Neboť z hojnosti srdce ústa mluví.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.12/34)
Slova pocházejí z mysli nebo z pocitů (emocí). Nad papírem (počítačem) se sice lépe myslí a snadněji se tvoří i upravují slova, avšak přesto i písemné výtvory mnohých lidí vzbuzují rozpaky anebo pohoršení. Vyřčená slova bývají ještě horší, protože většina lidí jedná intuitivně a rychleji mluví než myslí. Ze slovních i písemných projevů totiž téměř vymizela moudrost, uvážlivost a slušnost, neboť technicky vyspělí lidé přestali číst moudrá slova, odnaučili se zkoumání jejich obsahu i slovní sebekázni a namísto myšlení si navykli bezmyšlenkovitě věřit ničivým slovům vládců, vůdců, kněží, náboženských blouznivců, fanatiků anebo podněcovatelů občanských nepokojů, pogromů, revolucí i válek. I v nacistickém Německu přece bylo mnoho inteligentních a vzdělaných lidí, kteří přesto podlehli kouzlu lživých a demagogických slov Hitlera a Goebelse, přestali myslet a dopustili se ohavných zločinů, za které se někteří z nich po vystřízlivění z „nacionální opice“ hluboce styděli. Ničivý účinek slov je zjevný i v současném Rusku, jehož politický systém je rovněž založen na principu „jeden stát, jeden národ, jeden vůdce“, na jednotné ideologii, totalitním řízení společnosti, vypjatém nacionalismu, podněcování národnostní nenávisti (šovinismu), alternativním výkladu dějin, územních nárocích (expanzionismu), označování nepřátel, věznění anebo likvidaci odpůrců, demagogické manipulaci s veřejným míněním, překotném zbrojení, podvratné činnosti v zahraničí a válečných taženích. Snad jen dílem škodolibé náhody se i autobiografie ruského prezidenta nazývá shodně jako kniha Adolfa Hitlera, tj. Můj boj (Mein Kampf = Moja borba).
Lživá, demagogická, nenávistná a útočná slova oslovují především lidi sugestibilní, rozumu vzdálené anebo rozumu prosté, na jejichž volebních hlasech však stojí každá politická moc. Všichni populističtí politici to rychle pochopili a ti dravější a mocichtivější proto účelově nahradili moudrý, uvážlivý a slušný slovní projev urážkami, hrubostmi, pomluvami, hrozbami, demagogií, lhaním a siláckým řečněním, což se prostoduchým a násilnickým lidem velice líbí. Mnohokrát jsme to slyšeli u nás, v USA za Donalda Trumpa, ve Velké Británii v souvislosti s brexitem a nyní to vidíme a slyšíme i v Rusku. Není to ovšem nic nového – stačí si přečíst Liviovy Dějiny římské od založení Města (kniha XXII, 34,38 - historie II. punské války 218-201 př.n.l.) a s úžasem zjistíme, že konspirační teorie, demagogie, pomluvy a lhaní se projevovaly i ve starověkém Římě.
„Jen tehdy mluvit máš, když víš, že věci rozumíš.
ten kdo na poradě mluví, má být umělcem;
vždyť mluvení je těžší než kterákoliv jiná práce
a jen tomu slouží, kdo ovládá je dokonale.
Buď uvážlivý, kdykoli mluvíš.
Máš vždy vyřknout jen něco vynikajícího,
aby velmoži, kteří tě poslouchají, řekli:
„Jak krásné je to, co vychází z jeho úst!“
(Naučení egyptského vezíra Ptahhotepa – asi 24.stol.př.n.l.)
„Ó, (kéž) by vyplenil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný.“ (Žalm 12/4)
S explozí lživých, hloupých a manipulativních politických projevů máme bohaté vlastní zkušenosti, neboť bývalá koncentrace hlouposti v jedné politické straně byla přenesena do více politických stran, ve kterých se ještě více rozvinula. Nejen Ptahhotep, ale i slavní antičtí řečníci Ísokratés (436-338 př.n.l.), Démosthenés (384-322 př.n.l.) a Cicero (106-43 př.n.l.) by se podivili, kdyby viděli a slyšeli, co dokáží s řečí učinit politici napříč všemi státy i politickými stranami, natož lid nerozumný a nevědomý, který prostě přijímá rozkazy i negativní (ničivá) slova, pod jejichž vlivem si pak vytváří mylné představy o pravé skutečnosti (postoje a názory) a poté jim přizpůsobuje i své chování. Z mylných představ (postojů a názorů) totiž vycházejí slova nerozvážná, mylná a zlá, po nichž následují i obsahově shodné skutky. Miliony lidí pak nezřídka svých slov i činů litují, vyjma otrlých politiků, kteří svá vyřčená slova zlehčují, překrucují anebo popírají. Málokdo je natolik předvídavý a ukázněný, aby dokázal ukrotit své myšlenky, slova i činy.
„Jakmile slova vyslovíš, ani čtyřmi koni je nedohoníš!“ (Staročínské přísloví)
„Rána otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,
les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,
avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“
(Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 5.stol.př.n.l.)
„Jazyk myšlenky nepředbíhej!“ (1.příkaz sedmi antických mudrců – 6.stol.př.n.l.)
„Mluviti stříbro, mlčeti zlato!“ (české přísloví)
„Činy konejme rozhodně, mluvme však obezřetně!“ (Konfucius – asi 552-479 př.n.l.)
„Užívej častěji oči a uši než jazyk!“ (Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)
Jen málo politiků se důsledně řídí těmito Ísokratovými pravidly pro řečníky: uměním odůvodnit názor (doxa), dovedností používat vhodné výrazy (prepon) a citem pro situační vhodnost (kairos). Ísokratés dále požadoval, aby úplné vzdělání tehdejšího athénského občana obsahovalo nejen znalost filosofie, etiky a historie politiky, ale i schopnost hovořit mravně. V dnešní politice to dokáže jen málokdo.
„Jsou tři značky, výrazy a projevy blouda u člověka bláhového, a sice:
bloud myslívá věci neblahé a špatné,
vyslovuje řečí slova neblahá a špatná
a provádí činy neblahé a špatné.
Jsou tři značky, výrazy a projevy mudrce u člověka moudrého, a sice:
mudrc myslívá věci spásné a dobré,
vyslovuje řečí slova spásná a dobrá
a provádí činy spásné a dobré.“
(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)
Pouze vzdělaný, pozorný a zkušený člověk pozná nejen podstatu vyřčených slov, ale i mysli, ze které pocházejí. Mnohá slova totiž bývá lživá, lstivá a záludná, čemuž mnozí „ostřílení“ politici říkají lišáctví, pragmatismus nebo politická moudrost a podvodníci „podnikatelská šikovnost“. Dobrému a slušnému člověku se však lhaní principiálně příčí a proto vynáší ze své mysli pouze slova pravdivá, slušná a vlídná, zatímco „špatnému chybí vůle činit dobro“ (Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.) a proto ze své mysli vynáší slova lživá, nenávistná, hrubá a bezcitná. Nedávno se např. stačilo podívat do vytřeštěných očí a rozvášněných tváří zmanipulovaných bojovníků za svobodu slova, kteří v nutkavé potřebě svého zviditelnění vypouštěli ze svých úst záplavu lží, dezinformací, hrubostí a zla, a ještě měli zvrácenou radost z toho, jak se jim podařilo někoho poškodit, pomluvit anebo urazit. A jelikož čím větší je nevědomost, tím větší je i představivost, vymýšleli si fantastické bludy a konspirační teorie o úmyslném rozšiřování coronaviru, spiknutích amerických miliardářů, zednářů anebo Židů apod. Jejich nadšení pro veřejnou prezentaci své vnitřní zkaženosti (vynášení zla) pak bylo o to větší, oč více byli některými advokáty utvrzováni v mylné představě, že na takové nemravné chování vlastně mají základní lidské právo. Ani soudci jim totiž nebyli schopni říci, že „výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy“ (§ 2 odst.3 občanského zákoníka), neboť mnohdy sami nevědí, co to mravnost je a nedokázali by ji ani definovat. Kdo totiž nezná kritéria mravnosti, nemůže ji pochopit, nedokáže se mravně chovat, vždycky bude inklinovat ke zlu a tudíž ani nemůže vést k mravnému chování jiné.
V lidské populaci vždycky převažovali lidé, kteří nedostatek zkušeností, vzdělání i rozumu nahrazovali nekritickou vírou ve své vůdce, protože to bylo jednoduché a málo namáhavé. „Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy“ (Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.). V historii lidstva se to stalo již mnohokrát a vidíme to i dnes. Kdo se totiž nepoučí ze starých chyb, bude je znovu opakovat. „Historie je učitelkou života“ (Marcus Tullius Cicero) a „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho“ (Gaius Iulius Caesar).
Starověcí Řekové si rádi vyprávěli pravdivé i smyšlené historky (aforismy) o životech a slovech slavných mužů. Jednou z nich je tato historka o „Sókratově sítě“, jejíž pravdivost je sice pochybná, avšak do značné míry vystihuje jeho myšlení:
Jednoho dne potkal jeden Athéňan Sókrata a řekl mu: „Jestlipak víš, Sókrate, co jsem se právě dozvěděl o tvém příteli?“
„Počkej chvilku,“ odpověděl Sókratés, „než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.“
„Tří sít?“
„Přesně tak.“ pokračoval Sókratés. „Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říci, je pravda?“
„Ne,“ odpověděl ten člověk, „vlastně jsem to jenom slyšel a…“
„Dobrá,“ řekl Sókratés, „takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda, nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto. Toto síto se jmenuje dobro. Chceš mi o mém příteli říci něco dobrého?“
„Ne, naopak…“
„Takže,“ pokračoval Sókratés, „chceš mi o něm říci něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale stále ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se užitečnost. Bude mi to, co mi chceš o mém příteli říci, k něčemu užitečné?“
„No, ani moc ne.“
„Dobrá,“ uzavřel rozmluvu Sókratés, „takže to, co mi chceš říci, není ani pravdivé, ani dobré a dokonce ani pro mne užitečné. Tak proč bys mi to měl vyprávět?“
Ovládání mysli, kultivovanou slovní zásobu, obratnost v řeči a mravnost v činech nelze získat sledováním filmů, televizních seriálů anebo ustavičným zíráním do mobilních telefonů. Nedostatečnost vzdělání přitom naleznete všude, počínaje školami a konče politikou. Tento nedostatek je nejvíce patrný zejména u lidí, kteří sice vědí málo anebo nic, ale všemu rozumí, všude vidí spiknutí, ke všemu vynášejí „zasvěcené“ soudy a ještě se domáhají toho, aby jejich veřejně prezentovaná hloupost byla tolerována a zákonem chráněna. Jsou-li však zlé skutky a lživá, hrubá, nenávistná a zlá slova zlehčovány a tolerovány, působí zpětně nejen na jejich původce, ale i na jiné lidi mravně nepevné. Zkažená mysl lidí se tak ještě více upevňuje, posiluje i rozmáhá a stává se tak převládajícím prvkem povahy, která stále více inklinuje ke zlu. „Zloba nakonec vypije největší část svého jedu.“ (pergamský král Attalos III. – 2.stol.př.n.l.). Tolerancí ke lži, hlouposti a zlu tedy vzniká jejich individuálně i všeobecně zničující koloběh.
„Ničí čin se neztrácí, k tobě zpět zase jde, jeho pán ho zpět zase nabývá.“ (Buddha)
Až příliš mnoho lidí má neukázněné a chaotické myšlení, neváží svá slova a neváží si ani své pověsti. A jaká je mysl, taková jsou slova i skutky. Co jim tedy bleskne myslí, vzápětí mají na jazyku, a co mají na jazyku, to je mnohdy lepší neposlouchat.
„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí.“ (Karel Čapek)
Kdo nechce a neumí lhát, má všude těžký život, neboť většina lidí raději naslouchá příjemným lžím než tvrdé pravdě, zvláště pak pravdě o sobě. Zejména je těžké až nemožné zachovat si slušnost, pravdomluvnost i ušlechtilost vyjadřování v totalitním, prolhaném a nepřátelském prostředí, ve kterém je slušnost v opovržení a kde i po uplynulých staletích je neustále praktikována Čingischánova zásada „kdo říká pravdu, neumře na nemoc“.
Říkáme si lidé rozumní či dokonce moudří (homo sapiens), avšak naprostou většinu lidí usvědčují z nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti jejich slova i skutky. Není těžké je poznat – stačí jen pozorně naslouchat a pozorně se dívat.
„Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese.
Po ovocích tedy poznáte je“ (Evangelium sv.Matouše, kap.7/17,20)