Chtěl jsem začít tento text slovy „V civilizovaných zemích“, když jsem si uvědomil, že pravděpodobně nemohu dost dobře mezi civilizované země zahrnut takové, v nichž dominují, nebo jsou podporována hnutí propagující desítky nejrůznějších pohlaví, toalet a neuvěřitelně vyšperkovaných sexuálních odlišností.
Nejsem prudérní a naprosto chápu například naše spoluobčany s homosexuální orientací. Vím, že mnozí v minulosti dost trpěli. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl jako dospívající chlapec fascinován příběhem geniálního anglického matematika Alana Turinga, který mimo jiné rozluštil v době druhé světové války tajemství německého šifrovacího stroje Enigma, a značně tak ovlivnil válečné úspěchy spojenců. Ani tyto jeho mimořádné zásluhy mu nepomohly. Když se v roce 1952 veřejně přiznal ke své sexuální orientaci, byl zesměšňován a ponižován. Nakonec musel volit mezi vězením a kastrací, když současně nesměl pracovat na dalších vládních výzkumech. Byl hrubě ponížen a ve svých dvaačtyřiceti letech vyřešil nastálé problémy sebevraždou.
Plných padesát pět let trvalo britské vládě, než se za tuto nehoráznost omluvila. V září 2009 napsala v prohlášení, že „bez jeho mimořádného příspěvku mohly být dějiny druhé světové války úplně jiné“. O čtyři roky později udělila britská královna Alžběta II. Alanu Turingovi posmrtnou milost s tím, že rozsudek nad ním byl odvolán. A loni se portrét tohoto úžasného muže ocitl na nové padesátilibrovce. Co je to platné géniovi, který mohl udělat ještě mnohé v oboru umělé inteligence a rozvoje počítačů. Zakázali mu svého času přístup k utajovaným informacím a měl zakázané i cesty do Spojených států.
Současně s tím je třeba citlivě přistupovat ke každému z mužů a žen, jimž příroda naordinovala jinou sexuální orientaci. V tom se v civilizovaných zemích shodneme, avšak nemůžeme podléhat jakýmkoli módním extrémům, do nichž musíme počítat i stupidní příklady výuky dětí v mateřských školách a cenzurování krásných básniček o maminkách či tatíncích či odmítání oslovování manžel a manželka. Však víte, které „módní výstřelky“ z poslední doby myslím. I ti, kdož přišli na svět s jinou sexuální orientací, přišli na svět skrzevá lásku mateřskou, otcovskou a vyrostli díky lásce rodičovské. To musíme mít neustále na paměti. Bohužel, ještě dnes jsou země, v nichž se homosexualita tvrdě trestá (Čečensko, Rusko, Bělorusko, Pákistán, Gambie, Saúdská Arábie, Uganda a jiné).
V posledních letech chodím po horách beskydských a slýchám neuvěřitelné a láskyplné příběhy, které vtěluji do svých knih. Snad bych se mohl o dva z nich rozdělit, neboť by se nad nimi měli zamyslet mnozí neodpovědní.
Vyprávěla mi jedna starší paní zajímavou rodinnou příhodu. Její dědeček byl hajným a v době, kdy se stavěla blízko jeho revíru železnice, potřebovala železniční stavební firma ubytovat italského inženýra, který pomáhal při organizaci stavby. Nakonec ho po dohodě ubytovali v dědečkově hájovně. Jak se stalo, že mu mladá hajného žena podlehla, to ví už jen Bůh. Ale když čekala maminku mé vypravěčky, musela se muži svěřit. Hajný ji nevyhnal. Vyhnal šarmantního Itala a dítě přijal za své. Nakonec hájovna rozkvetla ještě dalšími pěti dětmi. Když asi po dvou letech onen Ital přijel a domáhal se styku s „jeho dcerou“, obořil se na něj dědeček této paní a vytáhl rodný list její maminky, v němž byl napsán jako otec. A milého Itala znovu vyhnal.
Babička později ovdověla, leč vychovali s mužem dobře všechny děti. Když cítila, že nastala její poslední hodinka, všechny si je zavolala ke svému loži. A přiznala se jim ke svému dávnému poklesku. A prosila je, aby opatrovali světlou památku jejich tatínka, který se projevil jako úžasný otec, partner, manžel a člověk. A také aby nikdy nezradili své partnery a partnerky pro nějaký chvilkový rozmar. A aby tak v budoucnu vychovávali svoje děti. Nikdy jsme na tu chvíli u maminčina lože nezapomněli a všichni máme početné rodiny s výbornými vztahy, říkala mi ta paní.
Druhý příběh je z počátku první světové války. Vysoko v horách bydlela rodina s čtyřmi dětmi. Jejich otec pracoval v lese a nebylo prý široko daleko, alespoň jak se povídalo, příkladnějších rodičů a milujících se manželů. V druhém roce války musel otec rodiny narukovat a několik týdnů poté, krátce před Vánocemi 1915, dostala jeho žena list od c. k. polní pošty obsahující smutnou zprávu. Při potyčce dvou skupin vojáků někde u Sarajeva byli dva rakouští vojáci zastřeleni a na místě pohřbeni. Byl mezi nimi i její muž. Mladá žena nesnesla pomyšlení, že by její milovaný manžel a otec jejích dětí mohl ležet někde v nepřátelské zemi nezaopatřen a bez možnosti pohřbu a bez obřadů patřících k jejich silné katolické víře.
A tak svěřila děti do péče sousedů, půjčila si koně a bryčku a vydala se sama na cestu Evropou. Je to neuvěřitelné, ale ač „cesty ani řečí neznajíc“ našla to místo u Sarajeva, kde byl její muž i se svým padlým druhem pohřben. Přinutila místní, aby je vykopali ze zmrzlé půdy, poznala svého muže i podle chrupu, sehnala plachty, zabalila do nich mužovo tělo a odvezla je opět přes celou Evropu domů. Jak se jí to vše podařilo, nad tím zůstává ještě dnes rozum stát.
Na místním hřbitově je onen milovaný manžel a otec čtyř dětí pochován dodnes v rodinném hrobě. Měl jsem tu možnost poklonit se památce této úžasné manželské dvojice – jeho žena je tam již dávno s ním, vyprávěla mi to jedna jejich vnučka. To je to, čemu se kdysi dávno říkalo „láska až za hrob“.
Pravděpodobně nikdy nic nenahradí opravdovou lásku manželskou, otcovskou a maminčinu. Lidé se budou většinou vždy rodit z lásky a dobří budou, když budou v lásce vychováváni. Lásky se nakonec vždy dostalo i těm, kteří přišli na svět nechtěně. Neměli bychom se bát o tom všem otevřeně hovořit a na potřebu lásky se odkazovat. A zároveň velice citlivě respektovat zvláštnosti druhých, aniž bychom jimi kohokoli vydírali či utlačovali.