Neil Gaiman se 10. listopadu dožije „teprve“ dvaašedesáti.
U osobností jako on vám to vždycky připadá jaksi neuvěřitelné. On sám… a tak mlád? Je to možné? Nesmíme pouze? On Neila čas ještě nepozřel a nesnědl? Mně to aspoň neuvěřitelné přijde. Měl by být… nejméně staletý, přece. Uctívaná a bohužel třeba i zesnulá ikona, jakou je, jak aspoň doufám, dnes kupříkladu Ray Bradbury. Ale ne. Tomu tak není. Neil Gaiman žije, těší se (zaklepávám to do iridia) dobrému zdraví, znovu se oženil (což je jeho věc), ba přijal manželčino jméno dovnitř svého, nu, a kdo ví (ale přál bych mu to), třeba a snad ještě něco kloudného napíše.
I kdyby ale zůstalo jen u toho, co na luzích populární literatury a filmu už NG vykonal, stačilo by.
Ten muž již se, a to je nejen můj názor, narodil s tím, že bude génius, jakým je, a ničím predestinaci neporušil, nepokazil, nerozbil. Bude to znít nadneseně a budou mu závidět, ale je to spisovatel-ikona popu. Nenazýval bych ho žádným postmodernistou, to ne, ale každopádně bych musel hodně přemýšlet, kdybych měl rozhodnout, zda je „větším“ on či Dan Simmons.
Ale ano, spousta dalších tu plodí; mně ale připadá, že zrovna tihle dva se výrazněji vymykají. Gaiman navíc jistou svou dětskostí, která naštěstí nepřešla v dětinskost. Snad nikdy nepřejde.
Sice Brit (*1960), ale s židovsko-polským kořenem. Král snů, autor pro děti a současně tvůrce hororů i sci-fi. Jeho Kniha hřbitova (2008) je už klasikou, jen zatím nikdo neví, jak ji zfilmovat. Koralinu (2002) oproti tomu zfilmovali.
Na začátku byla série pro televizi Nikdykde (1996) a nebudu pokračovat. Nebo jen tím, že dal nedávno dohromady 86 rozličných svých proslovů a esejů - pod titulem Postřehy z poslední řady (originál 2016). Zaujmou každého a titul byl volen podle příhody, která se mu stala na udělování Oscarů. Jako autora předlohy Koraliny ho poněkud ignorovali, jelikož film je film a jsou to přece herci a režisér, zatímco autor předlohy jen někdy. Spíše výjimečně. Neil si každopádně zasloužil lepší místo, než na první galerii, takže se odreagoval ublíženou reportáží.
A jaký je? - Pročetl dětství a následovala kariéra a hotový let k zenitu. Jen má prý pocit, že se desetiletí hnal a hnal a neužil si nenávratné momenty úspěchu. A tak to bývá. Náhle víte: ony byly. Ale já běžel s nosem nahoru.
Gaiman si nicméně říkává, že psavci „nedělají kariéru v pravém smyslu slova“, a vnímá se jen co chlapíčka, který pokaždé znova zakousne do další z položek v seznamu, co sestavil, když mu bylo patnáct.
Dětství strávil v knihovně, dětské oddělení přelouskal. Celý oddíl dospělých už ne.
O Neilově prioritách vypoví v Postřezích z poslední řady už díl z předmluv. Je totiž autor úvodů k edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), ke kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), ke klasickým textům H. G. Wellse (2007). K antologii makabrozit Howarda Phillipse Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). A víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi. Ty eseje se někdy navíc vyznačují charakterem osobní vzpomínky. Platí to i v případě tak starodávného klasika sci-fi, jako Fritz Leiber. A setkal se s Bradburym. I s Kingem, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, když dělal interview pro Sunday Times.
Celičký díl rozmanitých Postřehů patří obecným úvahám nad science fiction, např. díly Briana Aldisse (kterými ovšem Asimov pohrdal). V případě románu Hvězdy, můj osud dumá zas nad osobností Alfreda Bestera a... „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví ještě o dalších kolezích. „Na to byli až moc divní, pokřivení… a chytří. Jedním z nich je Avram Davidson, patřil sem Raphael Aloysius Lafferty (1914-2002), se kterým jsem si v dětství dopisoval.“
Neil Gaiman vůbec rád vynáší do světla opomíjená veledíla, například Mlhov (1926) Hope Mirrleesové, ale realitou je, že nemusel ze stejné příčiny přemítat o alchymickém románu Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004). To spíš naopak, jelikož jeho autorku osobně velmi dobře zná a protože vznik knihy, podle které natočili televizní seriál, umí zajímavě přiblížit.
Při příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) píše Gaiman v naší knize rovněž o lordu Dunsanym, ačkoli v jednom směru s nechutí. Míní: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, neproslula v žádném století či období tím, že by plodila velké spisovatele.“
Neil Gaiman je názoru, že kvalitní fantastika málokdy bývá „útěšná“, a jako příklad volí Sama Dalanyho, o kterém břitký Aldiss prohlásil: „Delanyho příběhy jsou o tom, jak se divným lidem dějí divné věci, a ty příběhy jsou i samy poněkud příliš podivné.“ Snad je to pravda, nicméně Neil prý na těch hrdinech neshledal nic zvláštního. „Jsou to postavy hluboce lidské,“ míní, „anebo lidem hluboce podobné.“
V další samostatné části knihy mluví Gaiman o komiksu a neodpouští si kapitolu Batmanovské obálky (2005) - možná teď smím reklamně upozornit i na lecjakými nečekanými postřehy plněnou knihu Glena Weldona Temný rytíř z roku 2016, která vyšla vloni i česky; ale úprkem k Neilu Gaimanovi, ten je lepší než Batman.
V oddíle Filmy, pohyblivé obrázky a já vzpomíná na dojmy z Frankensteinovy nevěsty a dumá naráz O komiksech a filmech, což je text z Guardinu (2006). Již tehdy se Neil maličko strachoval, aby se nestal „svět komiksu“ výhodně lacinou vývojovou laboratoří Hollywoodu. Patrně na jeho slova došla, ale zda je to malér, vlastně ještě nevíme.
V souvislosti s jeho románem a seriálem Nikdykde ho jednou nebezpečně oslovila Maria Lextonová z magazínu Time Out - s návrhem, zda by nechtěl strávit noc v ulicích Londýna. Svolil, nechtěl být za sraba a následně vyprodukoval krajně bizarní reportáž Od šesti do šesti (1990). Bylo mu tenkrát teprve třicet a text končí statistickým rozborem. Cituji:
Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2.
Z dalšího oddílu mnou listované knihy Hudba a ti, kdo ji tvoří by mohlo vyplývat, že je Gaiman prvořadě prodchnutý díly Lou Reeda, a devátá, předposlední část svazku je reedicí samostatně již vydané knihy, která vznikla jako proslov při promoci na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii dnes 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ chlubí se autor, „a videa na síti mají miliony zhlédnutí.“ A dodá : „Největší problém úspěchu tkví v tom, že se proti vám jaksi spikne celý svět - a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní. To, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly přitom věci, kterými jsem si byl jistý nejméně, a příběhy, kdy jsem věděl, že buď zafungují, nebo skončí trapným neúspěchem. Společné měly jedno. Ze zpětného pohledu dnes všichni poukazují na to, že to byl nevyhnutelný úspěch; ale když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani sebemenší ponětí.“
Nad knihou Postřehy z poslední řady.
Přeložila Petra Johana Poncarová. 512 stran.