Když museli Němci Rabštejn opustit, o bydlení v jejich vydrancovaných domovech moc velký zájem nebyl. Proto nakonec většinu domů získali Plzeňáci a Pražáci na rekreaci. Chalupaření tenkrát ještě v módě nebylo, a proto se dělaly jen nejnutnější opravy. Domy tak unikly zkáze.
Atmosféra budování socialismu se v Rabštejně příliš neprojevovala. Stálých obyvatel bylo tak nepatrně, že se s nimi politicky pracovat nedalo, a Plzeňáci a Pražáci si své problémy nechávali v trvalých bydlištích. Pokud byl někdo z nich ve straně, nechlubil se tím. Nakrátko se v hotelu na náměstí usídlili pionýři se svými bubínky a trubkou, ale naštěstí je brzy vystrnadili autobusáci z Plzně, kteří měli vždy dostatek piva.
Komunisté se tu pak připomněli až roku 1960, kdy pomník T. G. Masaryka velmi šikovně přeměnili v památník k 15. výročí osvobození Československa Rudou armádou a doplnili ho náhrobky dvou sovětských vojáků. Pravděpodobně se jedná o rudoarmějce, které jejich velitel – elegantní muž v bílé uniformě – nechal zastřelit pro násilnosti v blízkém okolí města.
Svůj volný čas tu trávili lufťáci dost jednoduše – hledali houby a koupali se. Za horkých dnů se pod starým jezem scházeli všichni. Zatímco děti ve vodě skotačily, matky na dekách štrykovaly. U Střely se vždycky mohlo něco podnikat: Budovat v hrubém písku rybníčky a umisťovat do nich rybky, dráždit raka, pokoušet se otevřít škebli, pouštět na vodu loďku z borové kůry, a když ji vzal proud, utíkat po břehu.
Večer se toho moc dělat nedalo. Dospělí mohli jenom besedovat, koukat venku na hvězdy nebo hrát při petrolejkách karty, my jsme si ve tmě hráli na schovku a chytali chrousty. Ve dne jsme pak provozovali běžné venkovské zábavy: boj s vosami, chytání ryb, hledání pokladu a podobně. S dětmi autobusáků jsme vedli válku.
Většinou bylo hezky, ale osvěžující byly i bouřky. Ještě několik minut po jejich konci proudí voda po silnici, zatímco nad lesy se klene duha a zesílená vůně borovic a smrků zaplavuje celé město.
Protože se matkám nechtělo před polednem zatápět v kamnech, chodili jsme lipovou alejí na oběd do statku ve Vranově. Vařilo se tam dobře: polévky s libečkem, buchty povidlové, makové i tvarohové. Však také profesor Salač opakovaně přirovnával kuchařku Marii k andělu. Mezi čistě oblečenými lufťáky a zemědělci v zaflákaných montérkách a holínkách nikdy nepadlo ostrého slova.
Předválečné živnosti zanikly, ale některá povolání se v Rabštejně přece jen udržela. Žil zde hajný, prodavačka, mlynář, ovčák a cestář, který byl zároveň hrobníkem. Pracoval většinou ve výmolech nad mostem, kde mohl pohazovat štěrk skoro pořád. Občas si rád přihnul. Když měla pohřeb nejstarší občanka paní Bočková a došlo na spouštění rakve, omotal si provaz kolem zápěstí a vzápětí letěl dolů za nebožkou. Po obvodu rakve pak dlouho hledal své silné brýle.
Posledního rabštejnského mlynáře – pana Vébra – jsem ještě stihl sledovat při práci, než definitivně domlel a odstěhoval se do Žihle. Předváleční skauti tu na něho vzpomínali, jak jim každým rokem dovoloval stavět na své louce tábor.
Ovčák byl velmi starý. Často sedával při pastvě na kraji lesa pod obrázkem a uprostřed léta stříhal nás kluky svými tupými nástroji. Usuzovali jsme, že veškerou práci za něho vykonává jeho chytrý pes Jiskra.
Poštmistr pan Půta sem dojížděl na motorce přes kopec ze Žihle, a když se odpoledne řítil nazpátek, vlídně za jízdy kynul. Protože měl svůj úřad na kopci, nebyl líný dovézt sebevětší balík adresátovi na vozíku. Tenkrát to byla radost, když se objevil pošťák. Dneska chodí poštou jen samé votravy.
V malém domku stranou u řeky žil stařec, jehož řemeslo v Čechách snad již zaniklo – ras. Kdykoliv se táhl městem vzhůru s ruksakem na zádech na nákup, nenávistné štěkání nebralo konce. „Hes – zná ho každý pes,“ říkávalo se.
Jeho žena (nebo družka) se jmenovala Pepka a jedla kočky. Proto jednu kočku u loretánské kaple chytal Hes do Rudého práva. Už ji skoro měl, když se přihnal její chromý majitel a zezadu nakopl starocha zdravou nohou. Viděl jsem to se svým bratrem na vlastní oči.
Pepka pak brzy zemřela. Při jejím pohřbu se vyrojily z vedlejších úlů včely a všechny lidi na hřbitově pobodaly. Způsobila to potrhlá farářova kuchařka, která ulomila větev a snažila se roj rozehnat. Nejvíce žihadel dostal farář a osmiletý ministrant Míra.
Kromě stálých obyvatel a lufťáků se tu objevovali také nárazoví návštěvníci. Z nich pak nejnápadnější byli cikáni, kteří s chatrnými povozy projížděli městem. Pestře oděné ženy se rozeběhly po chalupách, slepice zděšeně prchaly.
Společně s lidmi žila v Rabštejně také zvířata. Kozy se potulovaly volně po městě, jak je to zrovna napadlo. Slepice hrabaly, kuřata pípala, husy se vracely navečír od řeky po silnici samy domů. Časem se tu objevili i koně, kteří tahali v lese klády. Vzpomínám i na velblouda, ustájeného v bývalém pivovaře u mostu. Jeho úkolem bylo nosit destičky z břidličných lomů vzhůru po úzké pěšině kolem židovského hřbitova. Nápad se to zdál být docela dobrý, ale když dostal velbloud první náklad, lehl si na břicho a hrobníka, který mu domlouval, poplival.
To všechno už patří minulosti. Dávno již leží na silnici asfalt, dávno již je do města zaveden elektrický proud. Pohled na staré město je poněkud zohyzděn auty, která stojí před každou chalupou. Lidé dbají více na vzhled svých domů, používají motorovou či elektrickou pilu, sekačku a jiné vymoženosti. O víkendech proudí Rabštejnem mnoho návštěvníků, obdivují a fotí. Nejmenší město v Čechách táhne.
Ve všední dny chladných měsíců je tu však klid a ticho, jen Střela dole šumí a krkavci nad lesy krákorají. Tehdy se zdá, že se tady nic nezměnilo.