Minulost je všudypřítomná, napsal kdysi jeden filozof. Nedávno jsem při pobytu na chalupě byl na večerní procházce. Při cestě kolem místního kostela mě oslovil muž, kterého znám spíše z vidění hodně přes dvacet let. Za tu dobu jsme se při setkání zdravili a sem tam prohodili nějakou zdvořilost. Nic víc.
Tentokrát mne sám oslovil - jestlipak víte, na jakém místě stojíme? Víte, co tu bylo kdysi?
A tak jsem si vyslechl příběh starý sedmdesát let. Na onom místě stával malý domek, v němž bydleli asi třicetiletí manželé. Oba byli od narození hluchoněmí, děti neměli a ke skromné obživě jim stačila výroba kartáčů pro potřebu občanů městečka. Ti jim pochopitelně platili více, než museli. A paní že prý byla velice krásná.
Oba manželé vzhledem k svému postižení jen horko těžko chápali, co se pár let před válkou a během ní v našem pohraničí vlastně děje. Ze stejných důvodů nemohli také pochopit, proč v jeden květnový podvečer roku pětačtyřicátého k nim do domu vnikli čtyři vojáci Rudé armády a mladou paní jeden po druhém znásilnili.
I hluchoněmí mají právo na důstojnost. Oba manželé neunesli tíhu potupy a ponížení. Muž pomohl ženě s oprátkou a ta zůstala viset mrtva na půdním trámu. Sám pak zatopil v kotli a vsoukal své tělo do rozšířeného komína v přízemí. Předtím však zapálil dům. Za chvíli z něj zbyly jen trámy.
Sousedé vynesli z trosek část ohořeného těla ženina bez hlavy a jejího muže museli těžce dobýt z komína, který zůstal trčet uprostřed trosek. Můj vypravěč stál tehdy v hloučku kluků starých jako on - chodil do druhé třídy.
Proč jste to nikdy nikomu nevyprávěl? A kdo by to chtěl slyšet, prosím vás. Jsem dnes již asi jediný, kdo to viděl a kdo si to pamatuje. Lidé by ale měli vědět, že i na tomto místě stával dům. Že v něm bydleli lidé s nelehkým osudem.
Měl pravdu. Je to takové prázdné místo u silnice před farním kostelem v jedné pohraniční obci. Z dobových fotografií víme, že kdysi kousek dál stávala církevní škola. Že byl vedle ní ještě dům, to není na fotografii vidět.
Ano, vím. Zejména pohraničí je plné událostí z jednoho či z druhého břehu. Existují již dávno v klidu vedle sebe, a pokud se některá z nich nestane předmětem demagogie, budou tak existovat dál.
Avšak některé domy jsou plné příběhů, všechny pak mají svou minulost. I ty, které již dávno nestojí. A ta, jak napsal onen filozof, je všudypřítomná. Jenom jí musíme umět citlivě naslouchat.