Václav IV. zdědil po otci vládu v Čechách i v Německu, ale panování ho vůbec nebavilo. Mnohem raději se opíjel a lovil zvěř. Nejdříve ho sesadili z trůnu v Německu a i ten český se pod ním viklal. Moudré rádce nesnášel, místo nich se obklopil pochlebníky z řad nižší šlechty, kteří ho chválili ve všem jeho počínání. Jezdil s nimi na lovecké hrady Křivoklát, Valdek, Týřov nebo Točník a tam házel všechny starosti za hlavu. Na jeho loveckou vášeň doplatila jeho první choť Johana. Když jednou na Karlštejně šla v noci na záchod, zakopla o manželovy psy a ti ji zardousili.
Všechny tyto hrady byly od Prahy příliš vzdáleny, a proto si vladař nechal postavit ještě jeden u Kunratic. Na Novém hrádku pak pobýval velmi často, tam ho s mrzutostmi nikdo neotravoval. Stačilo otevřít okno a dovnitř se linul z lesa svěží vzduch a uklidňující zpěv ptáků, mezi nimiž vynikala kukačka a datel. Hluboko dole pak šuměl potok.
Všechny jeho hrady musely být dobře zásobeny vínem, protože panovník holdoval pití stále víc. On sám to vysvětloval tím, že se ho jeho nepřátelé dvakrát pokusili otrávit a od té doby cítí v hrdle pálení, které musí zavlažovat. V opilosti pak tropil výtržnosti. V Praze nepohrdl ani pivem a chodil často v přestrojení do obyčejných krčem. Taktéž navštěvoval lázně, kde laškoval se spoře oděnými lazebnicemi. Díky vydatnému chlastu měl k stáru napuchlou tvář a také s jeho rozumem to šlo z kopce.
Není divu, že si ho pak skoro nikdo nevážil. Dvakrát byl dokonce vězněn - jednou českými pány, podruhé nevlastním bratrem Zikmundem. V zemi bez pevné panovníkovy ruky přibývalo zmatku a násilí. Král Václav si s nepokoji nevěděl rady, jen se vztekal a pil a nakonec s velkým řevem vypustil duši na svém Novém hrádku, několik dní poté, kdy vzbouřený lid vyhodil konšely z oken novoměstské radnice. Lidové bouře se rozšířily po celé Praze a pro královnu Žofii a zbylé služebníky nastala potíž, co s královou mrtvolou. S obtížemi ji dovezli na Vyšehrad, pak na Hradčany a nakonec lodí do zbraslavského kláštera. Tam byl panovník ve vší skromnosti pohřben za přítomnosti mnichů, pekařů a rybářů od Vltavy a Mže.
Ale ani potom neměl král Václav klid. Pod vedením kněze Korandy přitáhla do Zbraslavi pražská lůza a klášter pobořila. Někteří raubíři se opili mešním vínem, vytáhli mrtvého krále z rakve, na hlavu mu položili korunu ze sena a nutili ho k pití se slovy:
„Co nepiješ? Vždyť zaživa jsi s námi rád popíjel.“
Když odtáhli, ujal se mrtvoly rybář Moucha. Zahrabal ji do země a zatížil velkým kamenem.
Zatímco s tělem zemřelého krále se dělo ledacos, jeho duch přebýval mnohem poklidněji tam, kde vládce skonal a kde to měl nejraději - na Novém hrádku u Kunratic. Purkrabí a ostatní obyvatelé hradu si již zvykli na noční kvílení a záhadné kroky.
O tom však nebožtíkův bratr a nástupce Zikmund nic nevěděl. Příští rok v létě vtáhl s velikým vojskem do Čech, aby vyhubil kacíře a ujal se v zemi vlády. Když ale jeho útok na horu Vítkov byl odražen, zase odtáhl a vrátil se až na podzim. Nejdříve chtěl zachránit obleženou posádku na Vyšehradě, která mu zůstala věrná a už neměla co jíst. Proto se přibližoval k Praze z jihu a na noc se zastavil u Kunratic, kde hodlal přenocovat.
V Novém hrádku povečeřel, a protože byl velmi unaven, lehl si brzo do postele. Ale jakmile upadl do mrákot, zjevil se mu jeho bratr Václav.
„Co děláš v mé posteli, ty zrzavá bestie?“ řekl duch a začal mu skákat po břiše.
Zikmund se pak probral na podlaze vedle postele zalitý potem a potlučený. Zavolal sluhy a nechal se přemístit do jiné ložnice, ale i tam si ho bratr našel. Pak už se Zikmund usnout neodvážil. Probděl celou noc a teprve za svítání, když ve vzdálené vsi zakokrhal kohout, konečně usnul.
Ráno se jeho vojsko chystalo vyrazit k Vyšehradu, ale sluhové nemohli panovníka vzbudit.
„Ještě chvíli,“ bručel ryšavý vladař. Vylezl z postele až s velkým zpožděním.
Když vojsko dorazilo k obleženému Vyšehradu, hodlal Zikmund zaútočit na husity ze dvou stran. Proto popojel na vyvýšené místo a mečem dával ozbrojencům na hradě znamení, aby se pustili do boje. Netušil, že hladoví obránci uzavřeli s husity dohodu, že jestli jim do 1. listopadu do devíti hodin ráno nepřijde pomoc, vzdají se. A dohodu čestně dodrželi a do boje nezasáhli, protože už bylo deset. Zikmund zuřil. Přes varování svých velitelů zahájil bitvu, kterou drtivě prohrál a musel se spasit útěkem.
Husité pak přitáhli k Novému hrádku u Kunratic a Václavovo oblíbené sídlo zbourali. Málokterý český hrad měl tak krátký život - pouhých devět let! Jen Roháčovu Sionu u Kutné Hory bylo dopřáno ještě méně času.