POVÍDKA: Děvče na rozcestí

Emilie Kittlová byla bystré a sebevědomé děvče a její otec – zámožný podnikatel s národními a uměleckými zájmy – o všestranný rozvoj nadané dcery pečoval. Dívka hrála na housle, zpívala, malovala a psala básně. Ve vyšší dívčí škole věděla vždycky všechno nejlépe a spolužačky jí tudíž brzy měly plné zuby. Z diskuzí, které se odehrávaly v salonu jejího otce, leccos pochytila, zajímala se o vše nové.

Velmi ji zaujali muži řítící se ulicemi značnou rychlostí na bicyklech, a požádala proto otce, aby ji jeden takový stroj koupil.

„Vyloučeno,“ pravil podnikatel. „Nechci mít ze svého dítěte mrzáka. Již jsem slyšel, jak je jízda na kostitřasu nebezpečná. Taková výška!“

„Ale papá,“ zasmála se dcerka. „Zaspal jsi dobu. Dneska se jezdí na bezpečnících, které jsou mnohem nižší, a spadnout z nich může jedině ťulpas.“

„Tedy dobrá, svéhlavičko,“ rezignoval Kittl.

Nechal si přivézt z Vídně jeden dámský bicykl a Ema na něm začala jezdit. Naučila se to brzo, také proto, že se našlo se dost mladíků, kteří jí velmi ochotně přispívali radou. S rovnováhou problémy neměla. Nejraději jezdila ve Stromovce, kde mezi listy probleskovaly paprsky a lidé se beze spěchu promenádovali. Líbilo se jí, jak jí vítr čechrá vlasy a jak se za ní vašnostové otáčejí. Akorát jí štvalo, že lem sukně se velmi často ušmudlává o řetěz.

Seznámila se tam s několika mladíky, kteří též jezdili, a záhy si je svou duchaplností ochočila. Zjistila, že cyklisté jsou většinou družné povahy a vítají každou aspoň trochu veselou příhodu. Nejkomičtější samozřejmě bylo, když některý z jejích spolujezdců z roztržitosti upadl. Zajímavě vypadali i zralí sportsmani, kteří šlapali stále ještě na vysokých velocipédech. Párkrát si ve společnosti mladíků vyjela Ema do pražského okolí, venkované však v cyklistech spatřovali rozmařilé hejsky a chovali se k nim často nepřátelsky.

Mezi cyklisty si našla i svou první lásku – byl to vítěz mnoha závodů Jindřich Vodílek, který se závoděním dokonce i živil. Šampión zprvu milostný cit opětoval, ale pak správně odhadl, že by ho temperamentní dívka mohla dostat pod pantofel, a známost ukončil. Když se to Ema dozvěděla, chtěla skákat z balkónu, ale bylo jí v tom zabráněno.

Na cyklistiku nezanevřela. Pohrávala si s myšlenkou, že by se u příležitosti Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895 mohla zúčastnit závodu dam na 2.000 metrů, ale vzhledem k jiným aktivitám to nestihla. Zato však následující rok ze života cyklistů napsala divadelní hru. Jmenovala se „U cíle“ a dávalo ji Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech.

Jezdit Ema nepřestávala ani v dalším roce. Jednou se opět vydala Stromovkou do Bubenče. Lidé si tam na cyklisty již zvykli, nikoliv však jejich psi. Někde před Šlechtovou restaurací se Aramis účetního rady Pilouse vyškubl a na projíždějící dívku zaútočil. Považoval ji za prchající zvěř. Ema se lekla, narazila do stromu a přelétla přes řídítka. Odneslo to koleno a obličej pod okem. Rada nabídl dívce pomoc, ale ta ho poslala do háje. Také bicykl se jí pochroumal, z předního kola byla teď osmička. Vztekle strojem mrštila do křoví.

Domů se dostala drožkou. Chvatně si opláchla rány a odkulhala na hodinu zpěvu. Když stoupala po schodech, myslela si, že nedoleze. Manželé Loewe-Destinnovi se zděsili, když svou žačku spatřili.

„Co se vám, slečno, přihodilo?“ tázali se.

S obtížemi jim příhodu vylíčila. Zjistila při tom, že má potlučenou i čelist, a ze zpívání tudíž nebylo nic. Výuku tak nahradila nevalná konverzace, během níž se monokl pěkně zabarvil a oko se změnilo v úzkou štěrbinu. Nakonec hudební pedagožka řekla:

„Musíte se, slečno, rozhodnout. Buď budete cyklistickou šampiónkou, nebo vynikající pěvkyní. Vlohy k tomu máte.“

Ema se rozhodla rychle, další bicykl už od otce nepožadovala. A jakmile se čelist spravila a monokl splaskl a ztratil barvu, vydala se do Národního divadla žádat o místo v souboru. Tam jí však jindy důvtipný ředitel Šubert doporučil studenou sprchu a ona se pak v cizině stala světovou hvězdou nejvýznamnějších operních scén.

*******************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.