OSOBNOST: Rolling Stones a jiní

Potkal jsem přes čtyři sta masových vrahů a každý má svůj předmět zájmu. Mým oborem se stala několikanásobná vražda. TRUMAN CAPOTE

Jste-li jiní a vyrovnáte se s tím, lépe vidíte.

Pro většinu stejně zůstanete „tou provokací“, i navzdory většině se ale vaše postřehy často blíží pravdě.

To byl aspoň případ Trumana Capota (1924-1984), jehož dnes už někteří znají jenom z (nezvládnuté) role v komedie Vražda na večeři (1976), ale který patřil ke zdrojům neotřelých myšlenek. A jak napsal jeho kolega James Michener: Přinejmenším světu celoživotně připomínal, že umělci jsou jiní než normální lidé a podstatná část jejich ceny pramení z toho, že se chovají, jak se jim zachce.

1.

Rodiče Trumana Capota rozvedli se, když mu byly čtyři. Většinu dětství strávil putováním mezi domy svých příbuzných. Ve čtyřech letech ho sestřenice naučila číst, od osmi vážně literárně tvořil a chodil jenom do speciálních škol. „Do šestnácti jsem byl hotový spisovatel,“ tvrdil později.

Nikdy v životě neměl literárního agenta, a přece prodal první knihu už v sedmnácti letech. Přímo nakladateli. Stal se nejmladším mužem, jaký kdy pracoval pro The New Yorker a dodatečně se chlubil: „Neznám nikoho jiného, komu by byla věnována taková publicita. Dávno už se s tím nic nedá dělat. Začalo to, už když mi bylo šestnáct. Life o mně otiskl velký článek: Zázračný autorský objev. Od té doby je to hotová věc. Když se jednou proslavíte, jste slavný a nic nenaděláte. Každý, kdo chodil do školy, musel číst aspoň jednu mou povídku, jsou ve všech učebnicích, hlavně Vánoční vzpomínka, a každý, kdo prošel jakýmkoli novinářským kursem, četl Chladnokrevně, protože je to kniha používaná v kursech pro budoucí novináře a učitelé zkrátka potřebují aspoň jednu knížku, u které si budou jisti, že ji studenti dočtou do konce prostě z toho důvodu, že má vyprávění spád… Skutečný důvod, proč ji používají, je ten, že je dobře napsaná a velmi použitelná při vyučování. Chladnokrevně četlo jenom ve Státech patnáct milionů lidí. Tolik se aspoň prodalo výtisků, přičemž málokterý četl jen jeden člověk.“

Dejme teď už prostor i některým dalším Trumanových názorům.

2.

O vysoké škole: Poslední, co by mě napadlo, by bylo plýtvat časem na to, abych chodil na vysokou. I bez ní jsem věděl, co chci dělat. Do sedmnácti jsem měl přečteno fantastické množství knížek a byl uznávaný autor, neměl jsem důvod tam tedy chodit. Jediný důvod, proč to udělat, je, že se chcete stát lékařem anebo právníkem anebo něčím jiným ve specializovaném oboru. Ale pokud chcete být spisovatelem a už JSTE spisovatelem, tak nemáte důvod studovat. Tou nejlepší školou mi byla práce v New Yorkeru a těžko bych se na vysoké dověděl to, co jsem se tam naučil za dva a půl roku. Kromě toho jsem stejně dostal spoustu akademických titulů. O jiných autorech. Kerouac: To není psaní, ale popisování papíru. William Burroughs: Norman Mailer se domnívá, že byl Burroughs génius, což je absolutně směšné. Myslím, že neměl ani špetku talentu. Joyce: Přijde mi jako hodně kuriózní autor. Mám strašně rád jeho povídkovou knížku Dubliňané, je opravdu jedinečná. Ty povídky jsou udělány skvěle a jsou to ty nejlepší věci v anglicky psané literatuře. Ale přesto se mi nelíbí ani jedna z jeho dalších knížek. Updike: Talentovaný hoch. Píše nádherně ačkoli o ničem… Nesnáším ho! Nudí mě všechno, co se ho týká… Je jako kapka rtuti na dlani. Utíká sem a tam, uniká nepochopitelně mezi prsty a je tak afektovaný! Jen klopotně skládá slova do vět a jste si toho neustále vědomi, až úplně ztrácíte kontakt s příběhem. Ty jeho věty se tak kroutí a to jeho texty naprosto ubíjí. Řekl jsem mu to: jak hrozně se mi jeho psaní nelíbí. Asi si myslel, že mi přeskočilo. Ale jenom jsem se nudil, když jsme spolu jednou seděli na pódiu. Philip Roth: Docela zábavný, když přijde na návštěvu. Heller: Hlavu 22 jsem nikdy nebyl schopen dočíst: nudilo mne to. Už ta látka se mi nelíbí, nemám rád nic, co má něco společného s vojáky. Gore Vidal: Nikdy nenapsal jediný román, který by byl ke čtení s výjimkou Myry Breckinridgeové, která se dá jakž takž prolistovat. Ta jediná nese aspoň nepatrné stopy originality. Ale jeho romány jsou neuvěřitelně špatné… Mnou je posedlý. Žárlí, protože nikdy nenapsal nic, co by si lidi pamatovali. Carol Oatesová: Směšné monstrum, co by mělo být veřejně sťato před zraky desetitisíců. Nejodpornější stvoření v Americe. Napsala mi několik neuvěřitelně obdivných dopisů, ale vsadím se, že v Americe není jediný známější spisovatel, jemuž by nenapsala. Je to křivé stvoření. William Golding: Nýmand. Pán much je jednou z největších literárních krádeží naší doby. Dostal Nobelovu cenu za to, že kompletně vykradl román Vichřice na Jamajce. Téma, zápletku i charakteristiky postav. Graham Greene: TEN měl dostat Nobelovu cenu. Napsal aspoň jednu báječnou knihu napsal: Brightonský špalek. Neuvěřitelně krásný, dokonalý román - a má ty nejlepší čtyři závěrečné odstavce, jaké jsem kdy četl v celé moderní literatuře. Nabokov: Myslím, že to byl umělec. Fowles: Tomu to píše. Strašně se mi líbil Sběratel a kdyby autor vypustil prostřední část líčenou očima zajaté dívky, šlo by o mistrovské dílo. Jean Cocteau: Byl můj přítel, krásný člověk, neskonale velkorysý a velmi, velmi laskavý, ale možná talentovaný až v příliš mnoha směrech. Virginia Woolfová: Nemůžu přijít ani na jedinou její věc, která by se mi líbila, kromě kritických článků, ale její eseje miluji a taky deník. Borges: Příliš okrajový spisovatel. Je velice dobrý, líbí se mi, ale je velice okrajový. Vzpomínky na Afriku Karen Blixenové: Naprosto dokonale napsané. Skvělá spisovatelka! Flaubert: Vždy se staral víc o styl než o obsah a podle mého názoru mu sama paní Bovaryová mohla být ukradená. Záleželo mu na tvaru, byl to velký stylista. Dostojevskij: Génius, až právě na ten styl. Četl jsem ho v ruštině a styl je otřesný. Turgeněv, ten má styl. Twain: Zlý člověk. Připadá mi až neskutečné, že zrovna on mohl napsat Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. Patřil k nejzkaženějším lidem na světě a napsal jednu z nejotřesnějších pornografických knih, které kdy v Americe vyšly, a napsal i spousty dalších dost podivných věcí. Hemingway: Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co kdy Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali. Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval… Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně citlivý a zranitelný, a to do takové míry, o jaké se mi ani nezdálo. Jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě. O ostatních lidech: Vedu si osobní seznam mimořádně opovrženíhodných jedinců. K dnešnímu dni je na něm asi 4000 jmen. O skutečné genialitě: Je docela možné, že šachista Bobby Fischer je génius. O mozku spisovatelů: Myšlení umělce pracuje horečně, zběsile a mnohem rychleji a citlivěji než u jiných lidí. Řekněme, že zatímco většina lidí má deset vjemů za minutu, umělec jich má okolo 60 nebo 70, a právě proto spisovatelé tak často pijí a užívají prášky. Aby zklidnili a utišili na chvilku tu šílenou mašinu, která se bez zastávky žene. Dělal to i můj přítel, dramatik Tennessee Williams. Musel užívat sedativa a pít, protože jeho mysl byla jedna z nejvnímavějších a nejhorečněji pracujících na světě. Nemohl ani spát. O vnímání: Sám mám dvojí: vidím dobré i špatné současně. Abych řekl pravdu, myslím, že špatného je víc… Ale dobro se tu a tam taky najde. O začínání: Každý den jsem strašně nervózní, když se mám pustit do psaní. Trvá mi to dost dlouho, než se přinutím začít. Jakmile ale jednou začnu, postupně se uklidním. Udělal bych nicméně všechno na světě, abych mohl tu práci ještě chvilku oddálit. Ořezávám pět set tužek, ostřím je znovu a znovu…, až nic nezbude. Přesto se mi daří pracovat každý den tak čtyři hodiny. O psaní povídek: Pro člověka, který povídku umí, je to vůbec nejtěžší literární forma… Ale většina to neumí, takže u těch je to samozřejmě jedno. Napsat skutečně mistrovskou povídku vyžaduje značné sebeovládání a přesnost. O povídky se pokouší spousta spisovatelů, ale málokdo ví, jak vlastně mají vypadat. O diktafonu: Nadiktovat skutečné literární dílo mi připadá nemožné. Henry James to musel ze zdravotních důvodů dělat v poslední třetině života a všimněte si, jak je na první pohled poznat, která stránka byla nadiktovaná. Jsou nesrovnatelně komplikovanější. Obdivuji ho, že dokázal nadiktovat Utažení šroubu. O psaní rozhovorů: Celé tajemství dobrého rozhovoru je v umění vynechat sebe. O psaní scénářů: Jsou jediným, co se mi píše snadno. Co je náročné, nejsou dialogy, ale kompozice. Stavba příběhu je hrozně těžká. A proto mají v Hollywoodu takový úspěch nejrůznější podivíni. Nikdy v životě jste o nich neslyšeli, ale umějí konstruovat. A já mám pro konstrukci také cit. O kriticích: Zásadně nepíši do redakcí a bez ohledu na to, co o mně uveřejnili, si nikdy nestěžuju. Mám takovou zásadu: Nikdy nic nevysvětluj a nikdy si nestěžuj… Nikdy také nehodlám kohokoli žalovat. Aspoň pak mám pocit, že si taky já mohu dělat, co uznám za vhodné. O dopisech: Jednou z prvních věcí, kterou jsem publikoval, byl článek o Marlonu Brandovi, jeho ale rozčílil do té míry, že dalších dvacet let nikomu neposkytl rozhovor.

Poslal mi velmi dlouhý a hustě psaný dopis a vím, že byl moc rozzuřený, ale to je taky všechno, co k tomu mohu říct. Nikdy si dopisy neschovávám, všechno jde rovnou do kotelny a dokonce je všechny ani neotvírám. Mám je doma narovnané na hromádky a připravené ke spálení. Přicházím tak bohužel i o spoustu šeků.

Novinář Lawrence Grobel, z jehož knihy většinou citujeme (přeložila ji Alena Přibáňová pro Petrov, 1996), se také Trumana zeptal, zda vůbec někdy napsal o někom článek k jeho spokojenosti. Capote: Musíte vědět stejně dobře jako já, že to není možné (smích). Je to zcela vyloučené. Leda snad kdybych pracoval pro společnost zabývající se rozesíláním gratulací.

O citových vztazích: Na světě neexistuje člověk, kterého byste nezískali, jestliže skutečně chcete a soustředíte na to všechny síly. Musíte ale toho člověka chtít víc než cokoli jiného… K partnerovi se musíte chovat velmi pozorně a být mu dobrým přítelem. Pokud se nedokážete s člověkem, kterého milujete, i přátelit, nechte to plavat, stejně by to bylo k ničemu. O ženách: Znám několik skvělých spisovatelek, ale prosadily se ženy někdy v něčem jiném? O hercích. Greta Garbo: Byli jsme dobří přátelé a neznám nikoho, koho by neupoutala. Měla neuvěřitelný smysl pro humor a nádherně se smála, ale byla hodně bázlivá. Znal jsem ji celé roky, než jsem si to uvědomil, jak hodně se bojí. Jody Fosterová: Na ni jsem odpradávna velký fanda. Mám dům ve Švýcarsku a tam jsem viděl její první filmy, které se v Americe nikdy nedávaly, i báječný muzikál Bugsy Malone (1976), kde zpívá písničku Jmenuju se Tallulah. Připadalo mi to kouzelné. Většině mých přátel se to nelíbilo, ale já z toho byl nadšený. Meryl Streepová: Vypadá jako kuře. Podle mne nemá špetku nadání. Rod Steiger: Nejhorší herec všech dob. Zvracím, už když slyším jeho jméno. Jeden z nejhorších šmíráků na světě. Robert De Niro: Nikdy ho ve filmu nepoznám, takže nevím, kdo to je. Pro mne je neviditelný. Neexistuje. Neznám nikoho, kdo by stál za víc. Woody Allen: Velmi nadaný, ale hrozně nevyrovnaný. Určitě bych nešel lán světa, abych viděl nějaký jeho film. Ronald Reagan: Byl mnohem inteligentnější, než si většina lidí myslí, a často mne dokázal rozesmát. O hudebnících. John Lennon: Toho jsem měl moc rád. Znali jsme se jen trochu, ale měl jsem ho moc rád. Byl velice, velice inteligentní. Citlivý a strašně dobrosrdečný člověk. Zato tu jeho Japonku jsem nemohl vystát, vždycky byla šíleně paranoidní. Ta nejprotivnější osoba pod sluncem. Neuvěřitelná ženská. Bob Dylan: Toho jsem nikdy neměl v lásce, vždycky jsem ho považoval za podvodníka. Jen další prospěchář s velmi cílevědomým a důsledným uvažování, který přesně ví, co chce, a jakými prostředky toho dosáhne. A jak je neupřímný. Nikdy jsem nechápal, proč ho mají lidi rádi. Vždyť vůbec neumí zpívat. Rolling Stones: Keith Richard má z nich sice největší talent, ale je úplně mimo. Byl jsem s nimi na turné asi dva týdny, Mick mě pozval, ale brzy jsem jich měl plné zuby a do smrti nechci slyšet jejich nahrávku ani cokoli, co by mi je třeba jen vzdáleně připomínalo. Prostě jsem zjistil, že jsou všichni nějak na hlavu. Lítali tím jejich letadlem a hned po koncertu se tam do jednoho zlinkovali čímkoli, co bylo první po ruce. Letuška nebo kdo chodila uličkou s podnosem plným nějakých pilulek a čekalo se, že to budete polykat a zapíjet tequila sunrise. Vpředu seděl člověk proslavený svými dokumenty a natáčel pornofilmy, ve kterých účinkovali nejrůznější členové osazenstva, Rolling Stones nevyjímaje, a to zpravidla s někým cizím, koho naložili tam, kde předtím hráli. Bylo to jako sedět čtrnáct dní v pornokině. A Mick? Je otrava. Všichni jsou nudní. Kdybyste viděl Micka vystupovat živě tolikrát jako já, řekli byste o jeho schopnostech jenom: „Není to obdivuhodné, že je schopen říkat a dělat stejné věci znovu a znovu s tak precizní přesností?“ Jejich koncerty se vůbec, ani o vlásek nelišily, vše bylo do puntíku stejné, až do posledního úderu bubnu, písmenka textu a pohybu ruky. Ta totální absence improvizace, kdy jen předstírají, jak celý čas improvizují a odvazují se, je úmorná… Ale myslím, že Jagger je nebývale hbitý, energický, ostražitý a mazaný obchodník. Jakmile sleze z jeviště, vytáhne z kapsy kalkulačku a je stejně spořádaný jako třeba vy… Ale pak je tam jeden takový strašný sluňák, bože můj, ten je tak strašně ulízaný. Vždycky mě bavilo sledovat, jak přišel do práce uhlazený jako prodavač z oddělení klobouků u Brooksů. Vlezl do šatny, převlékl se do svého hávu, vyšel připravený na scénu. Při koncertu šílí, s divokým nasazením se odvazuje, ale když to skončí, odpochoduje jako cínový vojáček do šatny, navlíkne si svůj šedý obleček a zcela inkognito odpluje s davem k východu. O Andy Warholovi: Když jsem byl ještě dítě a on chodil na střední, byl mnou posedlý. Pořád mi psal, dokud mu to nezatrhla matka, a když přišel do New Yorku, stával často před naším domem. Jen tam celé dny tak stál a čekal, až vyjdu ven. Chtěl se spřátelit, povídat si. Dohnal mě málem k šílenství, ale zažil jsem víc lidí, kteří mnou byli takhle posedlí. O střelbě: Jsem opravdu dobrý střelec. Nevystřelil jsem sice ani jednou za posledních sedm let, ale skutečně výborně střílím z pistole a mohl bych to zkusit třeba hned. Kdybyste mi házel do vzduchu plechovky, trefil bych osmatřicítkou všechny dřív, než dopadnou na zem. O tetování: Je jedinou věcí společnou masovým vrahům. Má ho 80% z nich. S valnou většinou lidí, kteří se dají tetovat, není podle mne něco v pořádku. Vždycky je tu nejmíň jedna ošklivá historka, škraloup, drobnost z kdysi… Každopádně je to varovné znamení.

U většiny lidí je tetování znakem pocitu méněcennosti. Chtějí se identifikovat jako siláci.

O penězích: Ani jedinkrát jsem v životě nebyl v situaci, že bych musel něco udělat pro peníze. Sám nevím, jak je to možné, když uvážím, jak nákladný život vedu. Jsem ovšem, pravda, nejlépe placený americký spisovatel. O šťastných dnech: Nejlepší je středa. Úterý a čtvrtek jsou taky dobré. Zbytek je diskutabilní. Definice literatury od Trumana Capota: Klepy. Nebo jsou aspoň základem. Veškerá literatura jsou klepy. Od životopisů přes eseje až po povídky a romány. I třeba Gulliver jsou klepy, tím, jak komentuje dobovou společnost, a když začnete zkoumat Alenku v říši divů, tak se nejdřív doberete klepů o incestu a potom klepů o znásilňování dětí. O té knize by se dal napsat esej, z něhož by Lewis Carroll vyšel jako úplná stvůra.

A je nějaký zásadní rozdíl mezi dobrým psaním a skutečným uměním? ptá se Grobel.

Capote: Thackeray byl dobrý spisovatel a Dickens velký umělec. Colette byla dobrá spisovatelka a Proust velký umělec…

Faulkner řekl, že dobrý spisovatel musí být naprosto nemilosrdný? Je to tak? ptal se Grobel.

On byl každopádně naprosto neukázněný. Nepatřím k jeho obdivovatelům a nikdy na mne neměl sebemenší vliv. Dobrá je ale jeho povídka To večerní slunce a hodně se mi líbí román Srpnové světlo. Ale většinou je matoucí, nevážím si ho. Znal jsem ho přitom moc dobře, hodně jsme se přátelili... Tedy jak se s ním mohl přátelit ten, kdo nebyl čtrnáctiletá nymfička, jedině ta totiž mohla být jeho nejlepším kamarádem.

O pravdě: Někteří lidé si pravdu o sobě samých nebo tom, co někdy provedli, nepřipustí, dokud je opravdu tvrdě nezmáčknete.