OSOBNOST. Božská Greta Garbo neboli Odejít v šestatřiceti
Truman Capote: Královna Alžběta je žena s charakterem a taky Greta Garbo, když ji poznáte blíž. Má vlastní zásady, podle kterých žije a od nich se nikdy neodchýlila. Myslím, že je velmi inteligentní. (Rozhovory s Capotem, 1985)
Tolik známý spisovatel TC (1924-84), který náležel k několika málo Gretiným kamarádům. A protože tahle výjimečná herečka (vl. jménem Luisa Gustafsonová, 1905-1990) pomalu upadá v zapomenutí (napřesrok uplyne dvacet let od její smrti, ale světu se dobrovolně uzavřela dávno předtím), připomeňme ji také alespoň pár větami.
*
Pocházela z tří stockholmských dětí. Maminka byla temperamentní Švédka, je to snad nemožné? A pevně spjatá s realitou. Právě po matce se stala Greta i vytrvalou, od ní získala až neuvěřitelně pevnou vůli, ale citově zůstala fixována na otce.
To se zrodilo už v dětství a následkem jeho nemoci. Když Greta dospívala, strávila u tátova lůžka moře času, možná až moc a něco to s ní 
bezpochyby provedlo. Následná otcova smrt jí byla úderem a přišla opatrovatelce až neskutečně nespravedlivá. Je otázkou, zda se z té smrti vůbec kdy úplně zotavila.
Greta nikdy neměla ráda školu a když tatínek umřel, jednoduše z ní utekla. Matka jí v tom naprosto nedokázala zabránit. To bylo Gretě patnáct. Stala se nejprve učednicí v holičství, ale nevydržela to a vzniklo "děvče pro posílky" v kloboučnickém oddělení velkého obchodního domu.
Roku 1921 v tom domě potřebovali pro jeden katalog fotografie klobouků. A potřebovali pod ty klobouky i modelky. Čísi zaujatý pohled padl i na Gretu. Díky tomu natočila první filmy.
Byly ovšem reklamní. V jednom hraje zákaznici, která se neobratně obléká do jednoho z modelů. Pak... Jistě, někomu to může připomínat Andersenovu pohádku. Do krámu vchází režisér, chce vybrat kostýmy pro už opravdický film a kdyby Greta ještě běhala jako poslíček, asi by se minuli, ona ale normálně prodávala a kromě režiséra si všimla i houfce "nóbl" hereček, které přicupitaly taky. Jednu oslovila. Jakpak se člověk dostane k filmu?
„Ale to máte jednoduché, má milá. Jděte támhle za panem režisérem a požádejte ho o roli.“
Jenže toho se Greta neodvážila. Snad hodiny tehdy trvalo její trápení. Nepředstavitelně se ostýchala a plachá ostatně zůstala do smrti, ale tenkrát příležitost nepropásla a přece se překonala, konečně sebrala odvahu, šla... a dostala rovnou dvojroli v Tuláku Petrovi.
Bylo jí sedmnáct. V obchoďáku dala výpověď a poslední záznam v osobním listě zní až banálně: Odešla k filmu.
*
Odešla ovšem taky k divadlu. Zkusila to, ale divadlo zůstalo nad její síly. Když měla poprvé vystoupit na jevišti toho kamenného, div se i v nepatrné roli nezadusila.
Co ale bylo ještě horší, Gretu zaskočil i film. Kameraman na ní pojednou nenacházel fotogenické hodnoty, ale postavil se za ni právě režisér a ona se mu odměnila až slepou důvěrou a oddaností. Ano, mluvíme o Mauritzi Stillerovi (1883-1928), který vymyslel i umělecký pseudonym Greta Garbo a snad opravdu "jen z rozmaru" vyřkl v jednu chvíli slovo, které španělsky znamená půvab. Zůstalo u toho jména.
*
"Je tak krásná, že i navzdory matnému výkonu představuje ve filmu zlatý hřebík,“ napsali o Gretě ve vůbec první kritice a Stiller ji tudíž sebral a vyrazili dobývat Hollywwood, kde začali absolutním kýčem Moderní Carmen.
Kýč se ovšem stal triumfem. Vysvětlení? Většinou je přijímáno to, že ačkoli byla Greta citově a vnitřně nesmírně bohatá, své city až zoufale skrývala a naprosto se nepodbízela – a v jejím magickém případě to působilo i na plátně. Roku 1927 už bylo jasné, že se našla zlatá žíla, jenže tu se producenti opět setkali s něčím naprosto výjimečným.
Greta zahájila stávku. Můžu se klidně vrátit domů, prohlásila – a kupodivu nikdo neodpověděl: Však můžete, však si jeďte.
Zato jí přestali platit.
Nehnulo to s ní. Vydržela měsíc, dva, vydržela půl roku, ale samozřejmě by se nakonec vrátila. Producenti ovšem po šesti měsících této zcela regulérní stávky kapitulovali a co následovalo, si za rámeček asi nedali. Celé dlouhé pasáže smlouvy jim sama nadiktovala.
*
Jenže tu byl další problém. Nastupoval zvuk. Kolik hereček odepsal! Svrhl až na dlažbu. Kolik herců! A Greta měla navíc hodně ostrý švédský přízvuk, který se v Americe zdál naprosto neúnosný. Přece jen se tedy bude muset sklonit a...
Nakonec akceptovala O´Neillovu hru Anna Christie - o děvčeti hovořícím (právě) se švédským přízvukem. Ze stříbrného plátna díky tomu dodnes zní i úplně první Gretina věta filmových dějin a lze ji přeložit (například) i následovně: Dej mi whisku! A k tomu zázvorový pivo a nebuď lakomej, 
zlato!
Hned v dalším filmu Inspirace hrála modelku, která se zamiluje do muže z "lepších kruhů", ale nakonec ho nechá ujet do Jižní Ameriky se slovy: Nemysli si, že nejsem šťastná, a budu tě mít vždycky ráda, ale potřebuješ něco pro život a já bych byla pro tebe jen závaží.
Sentimentální klišé, říkáte? Možná, určitě, ale dosáhla totálního úspěchu.
Následovala Mata Hari. Producenti ale už vystihli i podstatu. A pochopili, nakolik je Greta předurčena ztělesňovat především romantické hrdinky, které se "ve jménu lásky" vzepřou konvencím. Tak stvořili "záhadný typ" a Gretinu přirozenou zdrženlivost prodali jako utajovanou vášeň. Obecenstvo tomu tleskalo a "žralo" i "nezákonnost" milostných vztahů, nicméně ve všech filmech za tu nezákonnost přišly i tresty, jak to zase ukojovalo cenzuru.
Další a další role byly Gretě i Gretou vybírány způsobem umocňujícím mýtus. V historickém melodramatu Královna Kristina napsaném bohužel zcela bez nároků na historickou přesnost je pak ten typ ženy doveden až do naprosto esenciální podoby. Záhadná, osamělá, něžně citová, ale i přísně ukázněná vladařka přebírá v dětských osmnácti nejskvělejší říši Evropy, a právě tenhle film poprvé až dráždivě propojil mýtus filmové postavy i s mýtem Grety samotné...
*
Nemusela ho vůbec natočit. Aby vznikl, odmítla totiž Laurence Oliviera a dala přednost starému příteli Johnu Gilbertovi (1899-1936), který nástup zvuku nezvládl a propadal alkoholu.
V těch časech, kdy se upíjel, už jí smlouva zabezpečovala čtvrt miliónu dolarů za film. A přece stála náhle opět na kraji finančních potíží. Jak to? Od roku 1932 si postavila hlavu a zcela záměrně točila jen po jediném filmu ročně.
Přitom si i zopakovala roli Anny Kareninové, která už byla jejím nejlepším němým filmem, ale američtí diváci na konci ovšem obdrželi na místě sebevraždy svatbu.
Úspěchem se stala i následující Dáma s kaméliemi podle Alexandra Dumase mladšího, načež Greta odjela domů do Švédska a převzala vysoké vyznamenání od krále. Jak už náleželo k její tajnůstkářské povaze i k (ne)možnostem doby , americký tisk o tom nedostal ani zprávičku.
Zase se vrátila a v dalším sentimentálním kýči hrála známou polskou hraběnku, která se stala milenkou Napoleona Bonaparta, aby pomohla Polsku. Sotva ale natáčení skončilo, Greta rozčarovaně oznámila: Osudové ženy už mě netěší. Léta čekám na dobrou komedii.
Tou se stala protisovětská Ninočka, kde se Garbo poprvé zasmála. Mimo jiné tu s ní hraje "Dracula" Bela Lugosi – ve své jediné komedii.
Na Silvestra 1941 následovala premiéra Ženy dvou tváří, kde Garbo dostala další dvojroli, ale snímek kupodivu nezabral.
*
Potom... Kolikrát jsme to viděli? Všichni to vždycky zkoušejí znovu. Někteří i uspějí. Zas. Jiní to aspoň "doklepou". Každý ale nějak. Jenom Greta byla jiná a v šestatřiceti odešla od filmu navždycky.
Zůstal mýtus a jenom rostl. Zvláštního Oscara jí udělili roku 1954 „za nezapomenutelné filmové výkony“, neodmítla ho, ale odmítala až do konce veškeré filmové nabídky, ale nejen filmové, taky divadla ji znovu chtěla, ale podmínky, které si kladla, lze právem označit jako neúnosné. Prvních patnáct řad ať zůstane neobsazených. Pak vyjdu na jeviště.
Hezké, ale nežijeme v pohádkách. Ve světě byznysu jsme, a tak "prvních patnáct řad" žádný divadelní ředitel nikdy neakceptoval. Nikdy. A televize? Greta ji viděla zřetelně: "Na tu se dívám jenom s odporem.“
*
Osobně vnímám GG jako ženu, která nejen že se nikdy nevdala, ale nikdy se ani nevzdala. A už roku 1932 vyslovila ve filmu Lidé v hotelu poprvé větu, kterou zopakovala ještě nesčetněkrát: „Chci být sama.“
Léta plynula a jí náleželo celé páté patro newyorského domu. Hodnota jejích uměleckých sbírek bývala odhadována na dvacet miliónů dolarů a do smrti zůstala nezávislá, ale taky sama, což trvalo neuvěřitelných padesát let, od roku 1941 až do 15. dubna 1990.
Asi měsíc před smrtí přesto či právě proto prohlásila: „Prožila jsem úžasný život!“
A kupříkladu úvodem už citovaný Truman Capote ji tedy rozhodně nelíčí jako vyloženou samotářku. V jednom sloupku v Esquiru popisujete její byt, připomíná jeho zpovědník Lawrence Grobel. Kdy jste tam byl?
Následující odpovědi cituji v překladu Aleny Přibáňové, která je před třinácti lety přeložila pro brněnský Petrov.
Truman: Mnohokrát.
Grobel: A všiml jste si, že tam nebyla žádná zrcadla. Platilo to také o koupelně a ložnici?
Truman Capote: Nikdy jsem nebyl v její ložnici. A proto jsem taky napsal, že žádná zrcadla nevisí v místnostech přístupných hostům. V koupelně jsem, pravda, byl, ale tam návštěvy normálně nechodí.
Zlobila se na vás pak kvůli tomu článku?
Ne, ani v nejmenším. Jsme dobří přátelé.
Smála se vašemu postřehu, že má některé obrazy pověšené vzhůru nohama?
Určitě! Několikrát jsem jí říkal, že by si měla ověřit, jak ty obrazy patří. Má asi čtyři Picassy a u dvou jsem si stoprocentně jist, že visí opačně.
Greta Garbo neustále vzbuzuje obrovský zájem.
Neznám nikoho, koho by neupoutala. Jeden můj přítel ji před týdnem potkal na ulici a byl z toho jako omámený. Prošel za ní několik bloků. Garbo se nestýká s mnoha lidmi, ale když vám věří, je velmi otevřená. Má neuvěřitelný smysl pro humor a nádherně se směje. Je ale hodně bázlivá.
Musíte ji ovšem velmi dobře znát, abyste na tohle přišel. Já sám ji znal celé roky, než jsem si uvědomil, jak hodně se bojí!
Z jejího vystupování – nebo spíš nevystupování – na veřejnosti se toto ale dá vytušit, ne?
Já vím, ale měl jsem na mysli skutečný strach. Víte, znám Garbo nejmíň třicet let a za tu dobu třikrát nebo čtyřikrát dopustila, aby ji nějaký člověk nepřístojně využil. Jak? Stačilo objevit její strach a působit na ten strach. Jeden takový člověk ji málem připravil o rozum.
Ten člověk mě z nějakého důvodu ale měl rád a jinak bych se s Garbo nespřátelil, protože jí žádná přátelství nedovolil navazovat... Teď Garbo žije se sestrou baronky Rothschildové, bydlí spolu už pět nebo šest let a ta žena je na Gretu neuvěřitelně hodná. Má dům v Paříži, kde žije většinu roku, teď zrovna je ale v New Yorku. (Konec citace.)
*
18. září by bylo Gretě Garbo 104 let a byly už napsány celé studie pouze na téma, že jejím výrazem lásky nikdy nebyl polibek, ale vždycky jenom objetí.
Věnováno 4. 4. 2005 zesnulé matce mého syna Ludmile, s kterou jsme psali rozhlasový seriál o osobnostech i včetně tohoto mého dílu o Gretě.