DIVADLO: „Kdybyste našli ten klobouk...“
...lehce zapěla dáma a nasadila poněkud nakřivo klobouk svému partnerovi na hlavu. Načež pán plynule pokračoval v písni: “... tak to bych byl rád...“ a před šatnou divadla soukal ruku do rukávu kabátu. Neb venku bylo frišno a už se šlo domů. Načež další dáma, onen pár evidentně doprovázející, dozpívala: „... tu dívenku však, si můžete ponechat.“
Což je část textu písně „Míval jsem klobouk“, k němuž napsal text Josef Kainar, básník, textař, milovník žen a pití, z jehož textů se skládalo představení „Kabaret: Kainar-Kainar“, které dávají v Dlouhé. V Divadle v Dlouhé, což bylo v době, když jsem se tuhle písničku učil hrát na kytaru, Divadlo Jiřího Wolkera. Kam chodily všechny školy povinně, že aby byly soudruzi děti kulturní. A uvědomělé. Takže většina věcí, co se tam tehdy hrála, byly pěkné krávoviny. Dnes se tam hraje bezva divadlo. Třeba tohle představení.
Než to budete číst dál, tak prosím, udělejte si chvíli čas. Abyste mohli poslouchat ty písničky, co do textu vložím. Což je báječná věc, kterou nám umožňuje internet. Třeba začneme písničkou „Míval jsem klobouk“, kterou nahrál Banjo band Ivana Mládka a zpívá ji Ladislav Gerendáš. Pamětníci si mohou zpívat u počítače, a krajané, co odjeli dřív, než ten orchestr hrál, si mohou ověřit, že jsme tady za totáče jen nerecitovali svazácké básně a nezpívali častušky. A já mezitím budu hledat akordy, já už je zapomněl - aha, tady:
CMíEdimval jsemDmi kloGbouk
leč EmiklobouCky Hmi7/5pomíjeGjí
Dmizlý vítr Gho vzal
Dmia pak se Gmi z Cdálky EdimsmálDmi, G
Ano ano, to bylo něco pro nás, jak říkal Petr Janda z Olympiku, pro nás „céduráky“! Co jsme uměli hlavně Cdur, Gdur, Adur a k nim ty patřičné „sedmičky“ a „moly“ a tak.
Chodit do divadla je v Praze „tak ňák“ obvyklé. Divadel jsou dvě přehršle - sakra kolik to je vlastně přehršle? Koukám na internet a kdepak, je jich daleko víc! „Hršel“ je vlastně jen to, co vezmeš do dlaně, a divadel je v Praze několik tuctů. Možná veletucet, možná dva veletucty. A všechna žijí a ve všech se hraje. A bývá plno. A jsou některá divadla, do kterých neseženete lístky, ani kdybyste se zbláznili. Třeba na tohohle Kainara je furt vyprodáno. Já jsem dokonce uháněl známého, co v Praze pořádá různé divadelní festivaly a tak, a on „sliboval a sliboval až dosliboval“, jako Miloš Kopecký v Limonádovém Joeovi, coby doktor Quartz, rodyný Arzt, totiž lékarž. Co říkal že, „ona chšadla, ... a chšadla, až...“ „Až?“ (ptá se Winnifred) „...až uchšadla!“
Až žena musela jít ty lístky vystát ve frontě. Ještě že mám ženu.
No, ale dobře to dopadlo, lístky jsme měli a nakonec jsme byli i v divadle. Tedy v divadelní kavárně, kde se to pořádá. A když začali, mé srdce zaplesalo. Na pódium nastoupili herci a ti hráli na skutečné nástroje!
A jak tam tak stáli a hudli ze všech sil skladbu „Já bych si tak rád najal dům“ a zpívali, asi lépe než na tomoto klipu, ale v obou případech to znělo tak nějak opravdově. Jak já miluji, když ženská hraje na saxofon! To je hudební erotika, ach bóže?! A tady hrály dvě!
Zjistil jsem si, že si polohlasně zpíváme s tou s paní, co seděla vedle mne na židli. A protože židle tam jsou u stolků natěsno k sobě, jak v čínské restauraci, tak jsem jí odpustil i tu slovanskou pr...zadek, kterým mne trochu utiskovala. Koho by nedojalo „Já bych si tak rád...“ To jsem hrál snad desettisíckrát u trampského ohně, v hospodách, na milionu mejdanů a tak vůbec. Kdo by chtěl dosvědčit, že je to píseň skutečně zlidovělá, ať si klikne sem (ne, tam já nehraju, ale tak nějak jsme to hrávali). A tak jsem vzpomínal, jak jsme v té době pili „Pražský výběr“ a „Sklepmistra“ a „Vinohradské“ a holky milovaly „Kláštorné červené“, takzvanou „Svíčku“, a půlnoc jsme měli ve dvě ráno. A když už došlo koupené pití (ona stála flaška Výběru 21 Kčs, to je dneska 210 Kč), tak se otevřel domácí rybízák. Což znamenalo, že po další půlhodině už všichni byli na šrot a říkali psovi slečno. A přitom ráno jsme se vzbudili a byli jsme živí!
Ale zpět do divadla. Kabaret může být něco s holkama, co mají síťované punčochy a házejí nohy áááž takhle vysoko a pánové se snaží, aby něco viděli z podhledu, jak o tom vypráví Švejk. Jak ty holky byly dole vyholený a oficíři si kvůlivá tomu brali s sebou divadelní kukátka. Anebo to může být kabaret kulturní. Ve Francii, jak dosvědčují obrazy, co maloval Henri de Toulouse-Lautrec, může být oboje dohromady. Ale u nás jsme holt víc na tu duchovní kulturu. A taky, jako ve Francouzi, na šansony. A tak když za chvíli začali hrát píseň „U železničního mostu“, bylo kulturně a kabaretově. Tu písničku krásně kdysi zpívala paní Eva Olmerová. (dále vždy klikni na jméno či název).
Toulouse-Lautrec se svojí múzou
A tak zatímco zněla muzika, jak dívka čeká každý den s bláznivou nadějí, v duchu jsem viděl paní Olmerovou, když jsme chodili kolem roku 1960 každý týden na slezinu nad „tank“ do Holečkovy ulice. Tam byla hospoda, tam, co se odklání nahoru do kopce Podbělohorská. Kolem desáté večer vždycky vplula do lokálu Eva Olmerová se svým kytaristou (už nevím, kdo to byl) a zazpívala Kordovu Až ztichnou bílé skály
A pak několik trampských fláků i šansonů. A pokud si vzpomínám, tak také Čekej tiše, kopla do sebe pár panáků, co jsme jí zaplatili, a táhli po hospodách dál.
V té době byl Václav Havel ještě neznámý mladík, ulicemi kolem Hradu procházeli umělci, mladé štětky a fízlové do úžasného mejdanového domu na Hradčanském náměstí. Za Jiřím Muchou. A v té době, v té zakouřené, šedivé a sírou z hnědého uhlí smrdcící Praze, se Malou Stranou a putykami toulali Libeňáci Egon Bondy, Vladimír Boudník a Bohumil Hrabal, a tak někde v těch pajzlech možná vznikala kultovní kniha „Invalidní sourozenci“...
M.Hanuš jako vrchní a průvodce dějem. Foto: Martin Špelda
A v tom koukám! Na pódiu je ten chlap, ten fízl, ten hajzl, ten náčelník oddělení vražd, hergot, jak se to jmenuje... nějaký „oddělení“... to v tý televizi nemůžou vymyslet jiný název než nějaký oddělení?! No je to „von“, ten, jak se jmenuje ....?
Negativní postava ze seriálu mne zpočátku dost mátla, než jsem ji vytěsnil z hlavy. Nakonec dopadl pan Hanuš dobře. Hrát záporné postavy může mít různé dopady. Jak se vyprávělo o jednom z bardů českého herectví, který hrál ve hře „Mistr Jan Hus“ postavu Zikmunda. A když jel vlakem domů, jakýsi chlap si jej dlouho prohlížel, pak vstal a dal mu facku se slovy: „To máš za to!“
Kabaret pokračoval vsuvkami z neznámé hry Josefa Kainara, která měla po válce jednu premiéru a pak už nic. Jmenovala se „ Ubu se vrací“. Po provedení soudruzi zakázali hru a skoro i Kainara. Kdo zná dílo Alfreda Jarryho anebo jeho krásné filmové zpracování s Mariánem Labudou, Lucií Bílou a Karle Rodenem, ten si to moc užije. Ostatním doporučuji si přečíst originál, aby vychutnali Kainarovu parafrázi.
Král Ubu podle Kainara. Foto: Martin Špelda
Ale Kainar byl hlavně básník a ti prostě musí, pokud to nejsou revoluční básníci, básnit o dívkách, holkách, děvčatech a slečnách. A tak napsal básničku:
Blues o černém kožíšku
Některé holky si myslí
že svět je černý kožíšek No vážně
Některé holky si myslí
Že svět je kožíšek
A pro ně na míru
Dej mi ho Co ti to udělá
Krásně se Krásně se chundelá
A když pak spolu jdete
Máš celej vesmír
s jednou holkou v něm
A když pak spolu jdete
Z Žebrácké uličky
Až kamsi na Vítěznou
Vržou ti boty
Je to kanonáda
Pak černej vůz ti jednou odveze
Tu holku co tě měla ráda
A zase ti ten celej vesmír vezmou
Nějací mravokárci tvrdí, že se místo „Dej mi ho“ básnil „Kup mi ho“, ale to nedává smysl. Vždycky se říká „dala mu“. Pan Potoček to prý měl přednést, ale protože se, jak se za nás říkalo „cudil“, tedy styděl, tak na básničku udělal hudbu a krásně to zahrál a zazpíval. To už tak je. Když se hanbatost zazpívá, je to umění. Stejně jako když nahatá holka párkrát poskočí a je to tanečnice, že?!
Ono by se dalo bloudit vzpomínkami na krásné dívky dlouho, ale když spustili Peníze z nebe (zde Karel Plíhal), už jsem byl najednou v KAR (línském) Kul (turním) KA (baretu), což byl vlastně asyl původního Olympiku, když nás vyhodili ze Spálenky. „Karkulka“ byla v sále hospody U Zábranských, principálové byli pánové Šimek a Grossmann, kapelníkem saxofonista Míla Růžek (anebo klavírista Míra Vlček?) a bylo vždycky vyprodáno. A když odešli diváci domů, orchestr znovu nastoupil, Honza Ciprian vzal basu, Pavel Sladovník housle, Jiří si stoupl k mikrofonu a začal to, čemu se říkalo „kavárna“. Hrály se a s chutí zpívaly co nejbarověji a co nejcajdákovitější písničky jako právě „Penízky“ anebo Když do diskrétních cukrárny stěn, jak to krásně předvádí Pavel Bobek.
Ale zase ne tak ironicky, spíše procítěně. A na stolech stálo pivo, co nosil z výčepu jako vějíře hospody správce klubu, mužík v modrém plášti, který byl živou ukázky později převzaté semaforské figurky pana Balcara. A pak jsme se rozjížděli nočními tramvajemi, společně s chudšími opilci, které vyházeli z barů, podobně upravenými popeláři, kteří si jeli nejprve upravit hladinku do Vysočan do putyky U Hubatků, která otvírala v pět ráno, a s pracovníky pekáren, co jeli na šichtu k Odkolkovi, Pekárny n. p.
Napil jsem se vína, jež si lze v Kabaretu zakoupit, abych se vrátil zpět ze vzpomínek, a oni spustili Blues noční čekárny.
A už jsem v tom jel zase. Ten Kainar je, totiž byl geniální... Ten koncentrát smutku a beznaděje starého muže... Něco vám povím, něco vám prozradím...
Ale konec musí být veselý a taky byl. Koukal jsme a celý sál zpíval s orchestrem Diga diga dou. Pusťme si to v originálu od Big Bad Voodoo Daddy.
Česká slova určitě znáte, takže můžete spustit:
Proč bychom se neměli
o pohřebním veselí
diga diga do diga do do
diga diga do diga do.
Drůžičky a kaviár,
malaga má žár a spár
diga diga do diga do do
diga diga do diga do.
Krásnej funus první třídy,
flétnistky a chlast.
Pozůstalí nejsou hnidy,
všude samá vonná mast.
S tváří mírně napilou
nesou dívku spanilou
diga diga do diga do do
diga diga do diga do.
Támhle za tamaryškem
apoštolé s Ježíškem
diga diga do diga do do
diga diga do diga do.
Kristus Pán se zadívá
na dívku a pak zazpívá
diga diga do diga do do
diga diga do diga do.
Jak zaslechla dívka zpívat
jeho božský blues
hejbla kostrou, mrskla pánví,
houpla zkrátka na rytmus.
Z funusu je paseka,
celej průvod haleká
diga diga do diga do do
diga diga do diga do.
Jak zaslechla dívka zpívat
jeho božský blues
hejbla kostrou, mrskla pánví,
houpla zkrátka na rytmus.
Z funusu je paseka,
celej průvod haleká
diga diga do diga do do
diga diga do diga do.
Hrají: Michaela Doležalová, Kateřina Jirčíková, Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Miroslav Hanuš, Čeněk Koliáš, Martin Matejka, Jan Meduna, Milan Potoček, Pavel Tesař, Peter Varga, Martin Veliký, Klotylda Marková, Pavel Lipták, Tomáš Makovský.
Moc se mi to líbilo.