Českému zemědělství škodí úřední šiml. Zbytečné papírování stojí miliardy
Zvyšovat efektivitu a konkurenceschopnost našeho zemědělství a potravinářství lze různými způsoby. Jedním z nepříliš zdůrazňovaných je také redukce nadměrné, často nelogické a místy zcela paradoxní byrokracie, která zvyšuje náklady na produkci čehokoli a zatěžuje zejména menší a střední podnikatele. Negativní dopady byrokracie na podnikání jsou přitom mnohem vyšší, než si leckdo představuje, přesto se situace mnoho nemění, a pokud k nějakým pozitivním změnám dochází, pak je to - v oblasti zemědělství - většinou zásluhou jediné instituce - Antibyrokratické komise ministerstva zemědělství (ABK). Její vznik iniciovala již před pěti lety Asociace soukromého zemědělství ČR. Ta již v roce 2006 zpracovala základní přehled povinností zemědělců vyplývajících z resortních a obecných zákonů jdoucích nad rámec podmínek podnikání jako takového, přičemž došla k číslu 143 povinností navíc.
Náklady na byrokratické povinnosti vyčíslili v minulosti také němečtí farmáři a není na škodu si je pro představu připomenout. Tak například nad podáním žádostí o dotace stráví farmáři v Německu ročně celkem 6,7 milionů hodin, což je při tamní hodinové mzdě cena (ztráta) 168 milionů eur ročně. Evidence spojená s chovem dobytka jim zabere ročně 10,4 milionu hodin, což představuje hodnotu 260 milionů eur. V ČR obdobné statistiky neexistují, je ale evidentní, že ztráty vyplývající z papírování jsou stejné, ne-li vyšší než v Německu.
Mimo jiné proto, že v ČR nejsou zdaleka tak jako u našich sousedů dopracovány metodiky kontrol zemědělců v dodržování příslušných zákonů, nařízení a vyhlášek. Požadavky různých institucí tak jdou často proti sobě, přičemž rukojmím pro obhajobu "byrokratických pravd" je jak samotný zemědělec, tak i třeba česká krajina. Všichni se jistě shodneme, že pro vyšší pestrost této krajiny a zejména pro prevenci erozí a následných povodní je žádoucí rozčlenit souvislé pozemky takzvanými biopásy. Zatímco ale zákon o rostlinolékařské péči nařizuje zemědělci v případě, že se z takových pozemků šíří na okolní pozemky invazní plevele, příslušné biopásy posekat, podmínkou dotací na biopásy naopak je, že se sekat nemohou. Modelový spor tohoto typu před časem řešila právě ABK a naštěstí úspěšně, jinak by zemědělec, který byl nucen dodržet zákon a biopás posekat, nedostal podle Státního zemědělského intervenčního fondu dotace. Protichůdných povinností zemědělců je ale celá řada, neboť různé instituce a dozorové orgány působící v oblasti zemědělství a péče o krajinu se řídí různými zákony a metodikami.
Zemědělci se ale nepotýkají pouze s legislativou z dílny vlastního resortu, ale třeba z oblasti zdravotnictví. Podle "Nařízení vlády, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci" z roku 2007 je například zaměstnavatel dle paragrafu 54 povinen zajistit svým zaměstnancům přístup k záchodu, který nesmí být od pracoviště vzdálen více než 120 metrů.
Ve složitém terénu pak musí být záchod dostupný do vzdálenosti 75 metrů, přičemž v případě mobilního pracoviště se připouští suchý záchod. V materiálu není přitom nikde zmíněna výjimka pro zemědělství a práce na poli. To v praxi znamená, že při striktním dodržování tohoto nařízení by musela být tuzemská pole plná kadibudek ve vzdálenosti 75 metrů od sebe podobně, jako na nich můžeme po sklizni vidět balíky sena či slámy. Pravda, na českých polích zatím kadibudky nejsou.
Při pojetí byrokracie počesku tam ale klidně v budoucnosti býti mohou - je to přece nařízení vlády.
LN, 30.9.2011
Autor je agrární analytik