Neviditelný Pes

EKONOMIKA: Regulace a bohatství

10.10.2008

Regulační postřehy Mojmíra Hampla

V prvním poprázdninovém postřehu bych chtěl být abstraktnější, než obvykle. Opakovaně se sám sebe při zkoumání všemožných regulačních pokusů a záměrů ptám, zda je možné najít jakoukoli regulaci, která prokazatelně způsobuje, podněcuje růst bohatství. Zatím jsem na takovou nenarazil a nechám na čtenářích, zda mi nějaký rozumný tip pošlou.

Standardní regulace, alespoň ta, která je v těchto pravidelných sloupcích pravidelně traktována, má naprosto jiné důsledky. Buď růst bohatství přibrzďuje, nebo dokonce preventivně brání vzniku příležitostí pro tvorbu bohatství, případně bohatství všemožně přerozděluje tím, že arbitrárně upravuje výsledky, které by v reálném světě bez regulací nastaly. Mimoto existuje samozřejmě řada regulací, které vznikají jen proto, aby napravily (pochopitelně neúspěšně) důsledky předchozích regulací.

Přesto ale bude mnohým znít příliš příkře věta, řečená v různých variacích mnohými přede mnou: regulací nelze dosáhnout růstu bohatství. Proč toto prosté konstatování tolika uším nezní, a vůbec ne jen kovaným socialistům? Inu proto, že zamýšleným cílem mnohých regulací, jejich odůvodněním a ospravedlněním ze strany jejich tvůrců, bývá právě snaha zvýšit bohatství, či zlepšit blahobyt. A publikem bývá takto, samozřejmě často podprahově a bezmyšlenkovitě, též přijímána.

Od abstraktního uvažování ke konkrétním příkladům. Jistě si dobře uvědomujete, jak často se třeba vedou diskuse o regulaci dovozu ojetin do České republiky. Argumentace je v politicko-romantické rovině přímočará: nechceme u nás „smetiště“. Nechceme auta, která neodpovídají dnešním platným nárokům kladeným na prodej nových vozů v naší zemi. Zamýšleným cílem regulace dovozu ojetin je zajistit, aby na českých silnicích jezdila lepší a novější auta. Jenže vozový park, tak jako stav nemovitostí, šatníků či ledniček, je primárně odrazem kupní síly, bohatství populace. A takovouto regulací samozřejmě nelze zajistit, že najednou, skokově zbohatnou ti, kteří dovezené ojetiny poptávají. Ti je chtějí proto, že je považují za lepší alternativu ve srovnání s tím, čím dnes jezdí, či ještě lepší alternativu v porovnání se stávajícím životem bez auta vůbec.

Nepochybně by i oni preferovali auta lepší, dražší a novější, ale chybí kupní síla, bohatství. Dokud existuje někdo, kdo chce ojetinu koupit, dokud existuje přirozená poptávka po ojetinách, odvozená od existující kupní síly, do té doby může takováto regulace způsobit jen jediné: zlepšuje pocit z jízdy a vozového parku pro ty, kteří řídí auta regulací nedotčená. A ze zákona neumožňuje uspokojit poptávku těch, kteří by se cítili lépe, kdyby mohli auto z dovozu mít. Co ale tato regulace nepochybně nečiní, protože nemůže, je růst bohatství, který by mohl zajistit všem zvýšení kupní síly a tedy jízdu v lepších vozech. Možná jsem příliš rozvláčný, ale po několika rozhovorech na toto téma jsem nabyl obludného přesvědčení, že právě tento klíčový aspekt mnohým uniká.

Na tomto příkladu je též vidět další typický rys regulace. Ta může mít často dvě polohy či dvě fáze: nejprve je škodlivá (neumožňuje poptávajícím dostat vůz, který je pro ně zlepšením stavu proti stávající situaci), nebo je zbytečná (pokud kupní síla dostatečně vzroste, nebude už nikdo ojetiny poptávat, každý přirozeně chce jezdit raději v lepším, novém voze, pokud na něj bude mít a regulace dovozu ojetin tudíž netřeba).

A to je druhé abstraktní pravidlo, které bych chtěl zdůraznit. Nejenže regulace stěží zajistí růst bohatství, ale často se pohybuje mezi dvěma extrémy: buď je škodlivá nebo zbytečná.

Je to dobře vidět i na jiném příkladu. U státem nařízené, tedy regulované minimální mzdy. Ta je buď stanovena nad úroveň mzdy tržní, pak přirozeně zmenšuje nabídku volných míst, vytlačuje některé zaměstnané z trhu práce a napomáhá růstu nezaměstnanosti. Pak je škodlivá. Nebo je přesně na úrovni tržní mzdy či pod ní a pak je zcela zbytečná, protože za tuto mzdu jsou zaměstnavatelé ochotni zaměstnávat tak jako tak.

Ať už se ovšem jakákoli regulace nachází v jakékoli z těchto dvou fází, platí to, co regulační postřehy tvrdí opakovaně. Je dobré takovou regulaci pokud možno vůbec nezavádět.

Vyšlo v Laissez Faire

Autor je viceguvernér ČNB, je členem redakční rady LF



zpět na článek