Za „daň chorých mozků“ je na železnici pokládán poplatek, který by v takovém Německu nikoho ani vteřinu nenapadlo vybírat a který musejí platit ti, jejichž vozidla jezdí na elektrickou energii. A nejen provozovatelé nákladní železniční dopravy, ale i dotované dopravní podniky v České republice. V souhrnu odvedou státu ročně téměř jednu miliardu korun.
Daň, umně skrývaná za termín „poplatek za obnovitelné zdroje energie“, je naprosto nesmyslná a v případě Dopravního podniku v Praze je dokonce brzdou v úvahách o elektrifikaci současných autobusových linek. Vedení podniku proto raději hovoří o hybridních autobusech namísto trolejbusů či parciálních trolejbusů, byť i taková linka se v Praze zavedla. Ale o náhradě zhruba jedné tisícovky autobusů podstatně ekologičtější dopravou se hovoří jen ve vzletných plánech a státem vybíraný poplatek za obnovitelné zdroje energie je brzdou nad brzdy pro takovou realizaci.
Takzvaný OZE (obnovitelné zdroje energií) poplatek (příplatek) je součástí ceny elektřiny. Ale platí jej obvykle domácnosti a financuje fixní poplatky, které dostávají výrobci zelené elektřiny. Opačně ale mohou české domácnosti obdržet poměrně vysokou dotaci na fotovoltaické elektrárny v rámci programu Zelená úsporám až do výše 155 000 Kč na jeden projekt.
Nejeví se proto příliš rozumné, aby se tyto dotace vytvářely pomocí „daně“, resp. poplatku vybíraného z dopravních podniků provozujících vozidla na elektrickou trakci, protože tyto jsou dotované a přelévání peněz tímto způsobem je zcela neefektivní. Je to stejně nelogické jako žádat od realizátorů domácích dotovaných fotovoltaických elektráren, aby následně platili poplatek na obnovitelné zdroje, což naštěstí zatím nikoho nenapadlo. Zatím.
Zatěžovat nadbytečným poplatkem železniční nákladní dopravu, která se tím prodražuje a snižuje se tím její konkurenceschopnost vůči silniční dopravě, je stejně tak nerozumné. Občané už dlouho volají po výstavbě dálnic a snížení provozu kamiónů na těchto komunikací. Poplatek vybíraný od železničních dopravců (včetně de facto státního ČD Cargo) působí ale zcela opačným směrem.
Všechna dosavadní jednání se státem na anulaci tohoto poplatku vyzněla naprázdno s argumentem státu, že vybranou miliardu není čím nahradit. Ale stát má nepochybně velké možnosti úspor v oblasti své vlastní přebujelé byrokracie a jiných neefektivit. Pokud se v roce 2020 vynaloží do obnovy železničních tratí na investice a vypořádání staveb přes 240 miliard korun, pak by nepochybně mělo být zájmem státu, aby železniční tratě byly maximálně využívány. Nikoliv pouze pomocí dotací do osobní dopravy, ale i férovými podmínkami v železniční nákladní dopravě.
Vláda plánuje velké investice do jaderných elektráren, aby si Česká republika udržela alespoň dílčí energetickou nezávislost. Podkopávání výstavby a využívání elektrických tratí nesmyslným poplatkem rozhodně nepředstavuje moudré hospodaření. Elektrifikace v dopravě je žádoucí jak ve městech, tak na železnici a vše, co jí brání nebo ji činí nezajímavou, by měla vláda odstranit. Pokud si v něčem chceme z Evropské unie brát příklad, pak právě zde je na to prostor.