Nejen sůl je tak hodnotná. Do popředí zájmu se, konečně, dostává sucho a voda, což však mnoha občanům nebrání v tom napouštět si na zahradě bazény ve skutečnosti pečlivě upravenou pitnou vodou. Jinak na problém pohlížejí lidé v obcích, kam každou kapku vody přivážejí cisterny.
Viděl jsem nabídky firem, právě těm vesnicím na suchu, že jim vodu najdou, případně udělají vrt. Je to svůdné, ale jak dlouho ten vrt vydrží, když hladina spodní vody klesá? Prohloubit ho? Už před pár lety psal americký vědecký časopis o Středozápadu USA, obilnici země, kde se také začalo vrtat na vodu, až vrty dosáhly místy hloubky několika set metrů. Pak to snad federální vláda zarazila. Nepamatuji si přesnou cifru – v takové hloubce se spodní voda nashromáždí, za normálních podmínek, což zdůrazňuji, snad za deset tisíc let. Je to vcelku jedno, prostě nesmírně dlouhá doba.
To jsou nabídky firem. V mediích se také objevují projekty z míst nejvyšších. Jsem senior, pamatuji tedy mnohé. Teď se například píše o malých přehradách, čísla kolísají, viděl jsem zmínky, že snad třicet, jinde psali o stovce. Horlivým zastáncem je ministr zemědělství, syn svého otce, za minulého režimu rovněž ministra tohoto resortu. Pan otec by mu nepochybně mohl vyprávět o velkých stavbách socialismu, o mohutných přehradách. Pozor, neodsuzuji šmahem všechny – některé měly a mají velký význam.
Páně synovu myšlenku desítek malých přehrad by pan otec jistě pamatoval z jiné oblasti. Kdysi „velký kormidelník revoluce“, čínský diktátor Mao Ce-tung, usilující o předstižení Západu, předepisoval stavbu malých vysokých pecí. Pak vše utichlo. Ne všude totiž byla po ruce železná ruda, o koksu nemluvě. Železo bylo nevalné kvality. V posledku, jak současná doba ukazuje, nejde o miliony tun oceli, ale o myšlenky, nápady.
Mezi mnoha malými vysokými pecemi a mnoha malými přehradami je určitá analogie. Do pecí musí být dostupná patřičná vsázka a do přehrady musí odněkud přitékat voda. Opět – nepochybuji, že některé přehrady by byly namístě. Někde by jistě dokázaly zásobit vodou suchou oblast, ale než se začne míchat beton, je vhodné vše dobře uvážit. Připomínám, že tady je ono faustovské jádro pudla – zjistit, zda by do přehrady přitékala voda. Tedy v dostatečném množství. Nedávno jsem v rozhlase slyšel rozhovor s rybáři z Pardubicka konstatujícími, že rybníky mají málo vody, protože některé z potoků, které je doplňovaly, vyschly už teď, na jaře. Jinak řečeno, dříve než stavět přehradu je patrně účelné nejdřív vodu v krajině zachytit, aby z ní ten potok vůbec vytékal.
Správně namítnete, že jsem zatím spíš kritizoval, což je vždycky snazší a jsme v tom mistři. Tak zkusit něco jiného, nápad. Nebudu skrývat, že nemám, můj obor je jiný, ale přece jen se občas sleduji některé prameny a najdou se zajímavé náměty. Třeba o muži, jenž se spolu s dalšími nadšenci pustil do pokusu o návrat vody do krajiny poblíž Adršpachu. Pracují zatím v malém, na pár čtverečních kilometrech, kde se snaží dát tomu území někdejší podobu, s potoky, potůčky, mokřinami. Není to snadné – předcházelo tomu podrobné studium starých map a vyhledávání všech vodních toků, i těch drobných. Prý nejlepším pramenem jsou vojenské mapy z roku 1844. Stávajícím potokům s koryty uměle narovnanými navrátit zákruty, obnovit ty potoky, které v krajině kdysi proudily. Je třeba studovat i takové detaily, jako je sklon svahu, byť mírný, protože právě po něm se sbírala voda dole do potůčku.
Meliorace z doby minulé jsou skrytým nebezpečím, pokud zůstaly funkční, protože trubkami proudí voda, která nezavlažuje půdu, ale rychle odtéká. Samozřejmě, že tenhle postup nejde všude, řada oblastí je dnes hustě osídlená a sotva kdo by chtěl, aby mu rozkopali anglický trávník jen proto, aby tam tekl potůček. Jinde by to ale šlo, a pak už vše závisí na lidech. O tomhle projektu psal časopis Respekt (č. 20/2020). Muž, jenž se do toho pustil vyzývá všechny, kdo soudí, že by to v jejich místě bylo také možné, aby příkladu následovali. Ovšem, jak naznačuji, v ryze zemědělské krajině je to problém.
Hledejme jinde. Dnes se objevuje termín, dost ošklivý, „agrolesnictví“. On je to překlad anglického „agroforestry“, také ne zrovna povedeného. Základní myšlenkou je pěstovat na zemědělské půdě současně i stromy. Přesněji jsou dvě základní podoby. Na pastvinách je to snazší – prostě zasadit vhodné stromy poměrně volně, nepravidelně. Pasoucí se zvířata tu najdou stín, ale hlavně, ty stromy udržují více vláhy v zemi, také hmyz, samozřejmě i škodlivý, ale pokud je v přírodě rovnováha, vyrovnává se to.
Znám to z chalupy v Podkrkonoší, kde je pár ovocných stromů. Zatímco můj kamarád, výtečný zahrádkář žijící na kraji Prahy, bojuje s květopasem, sám jsem tenhle hmyz obtížně hledal. Na chalupě vidíme totiž hodně různých ptáků. Zato tady, ve vesnici u Prahy, jsem letos v teplém dnu viděl na kvetoucí jabloni tak tři, čtyři včely. Hodně květů zůstalo neopylených. Zato tu, ještě se zmíním, máme velké lány.
Teď druhá možnost agrolesnictví. Na poli vysadit pásy stromů, něco jako bývaly remízky. Je to náročnější, musí se zvolit vzdálenost a šířka pásů stromů, ale také jejich druh z hlediska budoucího využití okolní zemědělské půdy. Jak odborníci uvádějí, tenhle způsob má samozřejmě problémy, ale výhody převažují. Na polích mezi pásy se více drží vlhkost, vhodné stromy dokonce dokáží vychytávat nadbytečná hnojiva, jako je ledek, a také různé toxické látky. Opad listí je výhodný – vzniká další tak potřebný humus. Přitom kořeny stromů sahají do větší hloubky než kořeny zemědělských plodin, takže si nekonkurují o vodu, a naopak právě kořenový systém dokáže přivádět dešťovou vodu do země. Byla by to dlouhá diskuse, takže zas odkáži na pramen: Miloslav Šimek a kolektiv, Živá půda, Academia, Praha 2019, str. 667 a dále. Jak autoři píší, v agrolesnickém způsobu hospodaření je v evropské osmadvacítce vykazováno celkem 15,4 milionu hektarů a zájem roste. U nás je oficiálně necelých 46 tisíc hektarů, téměř výlučně pastvinový typ. O našem zájmu se v knize nepíše.
Kniha je obsáhlá, pojednává o půdě po všech stránkách, také o její degradaci. Tu známe. Už jsem psal, že bydlíme ve vsi blízko Prahy. Teď, v rámci virového stavu, chodím po ránu na procházku do polí, což je z našeho konce jediná cesta. Rovná, po jedné straně lán, kam oko dohlédne, po druhé další. Všude sucho. Nedávno trochu více zapršelo, ale když jsem šel další den, bylo všechno zas suché. Ne, že by se voda vsákla – odtekla. Půda je spečená, degradovaná, jak to kniha podrobně popisuje.
Na té prašné cestě jsem za týden viděl jediného brouka, malého černého střevlíka. Ani mravenci tu nejsou (ty máme doma). Nad rozlehlými lány se mi vybavuje zmíněná kniha. Máme tu sice pár remízků, ale na obrovské ploše jsou miniaturní. Možná by si tu knihu měli přečíst úředníci z ministerstva zemědělství, ale nejsem si jist výsledkem. Pan ministr žije myšlenkově i ekonomicky ve světě někdejších lánů, stejně jako premiér. Teď ještě jejich obrovské lány rodí, ale jak dlouho? Oba muži občas něco řeknou o suchu, že by se mělo něco dělat. Zatím tedy přehrady.