Neviditelný pes

EKOLOGIE: Potomci se mají nač těšit

diskuse (3)
Jako výsměch právě probíhajícímu Mezinárodnímu roku půdy lze hodnotit sérii připravovaných novel zákonů a dalších opatření týkající se nakládání s půdou v České republice.

Připravované zákony prohloubí degradaci půdy a krajiny

Jako výsměch právě probíhajícímu Mezinárodnímu roku půdy lze hodnotit sérii připravovaných novel zákonů a dalších opatření týkající se nakládání s půdou v České republice. Ty, sumárně řečeno, především vycházejí vstříc zájmům stavebních lobby na úkor vlastníků půdy a především na úkor naší krajiny. Budoucí generace se tak mají opravdu na co těšit.

Největší rizika přitom skýtá novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ZPF), který byl ve prospěch staveb na zemědělské půdě novelizován před rokem a stále to stavební, ale i obecní lobby nestačí. Na ještě lepší podmínky tlačí právě města i obce, developeři, velké i malé stavební firmy, investoři i řada poslanců a senátorů napříč všemi politickými stranami. Zelení jsou neviditelní, ochránci přírody a zvířat raději stříkají jedovatými spreji na norky. Příroda sama nemá dar protestovat a psát komentáře. Opticky je tedy vše v pořádku, po suchém létu začalo pršet, vládou přijatá strategie prevence proti suchu a povodním je odložena, prostor pro rozpor mezi slovy a činy tak má zelenou. A začíná být naplňován.

Začíná to nenápadně - zlepšením pravidel pro výkup pozemků pro stavbu silnic, dálnic či budování infrastruktury. Také ale zlepšením podmínek pro výstavbu „veřejně prospěšných“ staveb včetně rodinných domů. Také ale změnou kompetencí při aktualizaci hodnocení kvality půdy z pohledu zemědělského hospodaření (takzvaných bonitovaných půdně-ekologických jednotek - BPEJ). A také přípravou zákona týkající se prodeje půdy s předkupním právem pro subjekty, které na půdě hospodaří, i když na ní hospodaří způsobem, který tuto půdu degraduje. Souvislosti nikdo nevidí nebo nechce vidět.

Je jistě otázkou, která z připravovaných novelizací se reálně prosadí a v jaké podobě. Právě to je zásadní, z dosavadních náznaků ale nevyplývá, že by se při tom myslelo na budoucí generace nebo na naší krajinu, třeba z pohledu již zmiňované prevence rizik sucha nebo povodní. I když je zcela zřejmé, že i nejvíce veřejně prospěšná stavba na zemědělské půdě snižuje schopnost krajiny zadržovat vodu.

Samozřejmě že přitom existují projekty, které skutečným veřejným zájmem (i když jistě menším, než nedotknutelnost kvalitní půdy schopné zadržovat vodu) jsou. Především v oblasti lokální infrastruktury, jako je zpřístupnění pozemků jejich vlastníkům, a také projekty podporující důstojný život především na venkově typu dětská hřiště a podobně. Pakliže ale nejde o hřiště s umělou trávou, přírodě to dokonce ani moc neuškodí. Pokud se ale týká rodinných domů nebo dokonce garáží, kde by se pro účely výstavby měly snižovat nebo zcela odpouštět poplatky za vyjímání ze zemědělského půdního fondu, pak to rozhodně veřejným zájmem není, nepovažujeme-li za veřejný zájem touhu starostů být opětně zvoleni v příštích volbách. Už vůbec pak není veřejným zájmem plné odpouštění poplatků za zábory půdy v budoucích průmyslových areálech, o nichž nikdo neví, jak dlouho budou plnit roli zaměstnavatele v příslušných regionech a po nichž zbydou v naší krajině v horším případě ekologické zátěže, v lepším případě novodobé brownfieldy. Těch již je i v současné době v naší zemi bezpočet a jsou tak praktickým důkazem pomíjivosti podnikatelských projektů, které se na svém začátku také zaštiťovaly veřejným zájmem. Dnes je nikdo nechce restartovat, protože levnější je vytvořit budoucí brownfield na zelené louce.

Žádná naše legislativa přitom systémově neřeší podmínky nakládání s půdou či s vodou právě u staveb na zelené louce, tedy například povinnost stavby pojímat tak, aby musely zadržovat nebo recyklovat dešťovou vodu či umožnit srážkovým vodám jejich vsakování do půdy. Motivace k takovým krokům je ale pro prevenci sucha nebo povodní klíčová a nástrojů k dispozici je celá řada včetně daňových zvýhodnění staveb, které přírodu méně poškozují. Selekci by navíc bylo možno na základě závazků stavebníků týkajících se budoucích použitých stavebních technologií použít již při poplatcích při vyjímání pozemků z půdního fondu, což by mohl být ke krajině vstřícný kompromis. O tom ale zatím nikdo neuvažuje, protože by to příslušné stavby prodražilo. Zároveň by to ale také vedlo k úvahám, kde a za jakých podmínek co postavit, když už se tedy stavět má. Připravovaný bianco šek na pokrývání půdy neprostupnými povrchy ve „veřejném zájmu“ je ovšem podoba zákona, který navzdory svému názvu zemědělskou půdy nechrání.

Ruku v ruce s podporou další degradace naší krajiny jde navíc další systémový přístup státu, a to další postupné omezování práv vlastníků půdy. Nové návrhy například snižují limity, za jaké maximální ceny lze vlastní majetek prodat, do hry více než v celém polistopadovém období vstupuje institut vyvlastňování, další změny zase mají ambici vlastníkům diktovat, komu musí půdu přednostně prodat. Jsme tak svědky procesu, který lze s nadsázkou přirovnat k procesům kolektivizace a s ní souvisejících metod v 50. letech minulého století, rozdíl je pouze ve volbě modernějších, sofistikovaných nástrojů. Stát navíc ani nemá zájem zjišťovat změny v kvalitě půdy, což je nejen pro vlastníky jedním z rozhodujících faktorů její ceny. Aktualizaci zmiňovaných BPEJ má totiž podle plánu ministerstva zemědělství převzít od nového roku Státní pozemkový úřad (SPÚ), ačkoli k tomu nemá odborný personál. Ten sice převezme od Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd (VÚMOP) - instituce, která se aktualizací zabývala po celou dobu své existence, což mimo jiné přináší pro dotčené pracovníky rizika další existence, protože musí dát ve VÚMOP výpověď a čekat, zda je SPÚ milostivě zaměstná. Pro ty, kteří budou mít to štěstí, to může být posun - úředníci v SPÚ mají vyšší platy než ve VÚMOP. To ale také znamená snížení stávajícího tempa aktualizace, která je již tak naprosto nedostatečná, neboť o navýšení peněz na tyto účely nikdo nemluví.

Kdysi jsem položil řečnickou otázku „kolik povodní ještě musí přijít, aby se společnost rozhoupala k nějakému řešení“. Dnes by se dala aktualizovat verzí, „kolikrát ještě musí naší zemi zasáhnout sucho“. Všechny výše zmíněné aktivity jsou totiž v rozporu s líbivými frázemi politiků do televizních kamer o nutnosti stav naší krajiny, půdy a zásob vody řešit a vedou ke zcela opačnému efektu. A to jen vrcholek pyramidy, která má stále širší základnu, do níž lze zahrnout opravdu široké spektrum změn iniciovaných lobisty ovlivňující politiky, včetně třeba podmínek Programu rozvoje venkova, jehož první kolo právě vyhodnocuje ministerstvo zemědělství.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik

zpět na článek