EKOLOGIE: Nejen řepka
Teze o zlepšení stavu krajiny omezením biopaliv jsou naivní
Oblíbené jarní téma řepky letos o něco předběhlo dobu, kdy na našich polích rozkvetou její žluté lány a upozorní tak vizuálně na problém, který je evergreenem naší politické a mediální scény - totiž existence a podpory biopaliv první generace z potravinářských plodin. Stalo se tak díky novele zákona o ochraně ovzduší, v níž se navrhuje upustit od povinnosti přimíchávat biopaliva do pohonných hmot. Cílem má být omezení ploch řepky v ČR a zlepšení stavu krajiny. Jenže to by se ani při přijetí novely (kterou ale vláda zamítla) nestalo.
Je to totiž naivní za situace, kdy stále trvá závazek ČR a všech zemí EU do roku 2020 snížit emise v dopravě o 10 procent, což měla původně zajistit právě biopaliva, byť se na něm mají biopaliva první generace podílet už pouze ze 7 procent a Evropská Komise dokonce neúspěšně navrhovala redukci na 3,8 procenta. To totiž v praxi znamená, že odbyt pro nepotravinářské využití řepky je i nadále zajištěn, a především je pro její pěstitele zajištěna její příznivá cena. Pokud by měla mít legislativa na pěstování řepky skutečně nějaký vliv, musely by být podmínky závazku snižování emisí v rámci EU naprosto přehodnoceny a musely by být také jiným způsobem nastaveny zemědělské dotace, byť řepka jako taková speciálně dotována není. Naivní představou je však také teze, podle které by se na úkor biopaliv první generace prosadila biopaliva druhé generace, tedy ze surovin, jako jsou kafilerní tuky, použité oleje nebo dřevní biomasa, tedy nepotravinářské suroviny. V první řadě proto, že jich není dostatek, a stejně tak nejsou v rámci celé EU technologické celky na jejich zpracování. Vzhledem ke kůrovcové kalamitě je sice aktuálně (a ještě nějakou dobu bude) dostatek dřeva a odpadu z něj, na tom se však nedá stavět dlouhodobě. To by spíš dřív zkrachoval lesnický a dřevařský průmysl.
Řepku (ale i kukuřici) lze navíc nadále používat k potravinářským účelům, k výrobě rostlinného jedlého oleje, který je především ve střední Evropě nutričně plnohodnotnou (v některých parametrech dokonce lepší) alternativou jihoevropského olivového oleje. Bude-li odbyt pro řepkový olej, ale i řepkové pokrutiny a další produkty z této plodiny, její plochy neklesnou, pouze se, jak reálně předpokládá Ministerstvo zemědělství, změní struktura využití řepky. Mýtem jsou přitom teze, že řepka poškozuje půdu - tato rostlina naopak zanechává díky své mohutnosti a rozsáhlému kořenovému balu v půdě množství biomasy a její vlastnosti tak spíše zlepšuje, než zhoršuje. Problém je jen (ale to je problém zásadní) v tom, že především řepku je třeba po dobu její vegetace intenzivně chemicky ošetřovat, a splach z polí s sebou zbytky chemických látek odnáší do vodních zdrojů. Řepka tedy není nebezpečím pro půdu, ale spíš pro vodu.
Zpět ale k existenci biopaliv jako takových. Jejich produkce je od počátku existence zatížena celou řadou manipulací, a zdá se, že tento proces jen tak neskončí. Jak správně připomněl v diskusi v České televizi Václav Loula z České asociace petrolejářského průmyslu, původním smyslem biopaliv měla být alternativa k rostoucím cenám ropy (ty činily i 125 USD za barel) a pomoc zemědělcům, ochránci přírody a ekologičtí aktivisté k tomu ovšem přidali tezi o nižším množství emisí a ochranu životního prostředí. Jenže celková stopa biopaliv první generace je při započtení všech úkonů k jejich výrobě horší než ropy. Dnes dávají zelení aktivisté od podpory biopaliv první generace ruce pryč, byli to ale oni, kdo ovlivnil politická rozhodnutí v jejich prospěch.
A jsou to opět oni, kteří našli řešení v biopalivech druhé a dalších generací, což je stejně slepá ulička, jako potravinářská biopaliva. Je totiž zcela zřejmé, že cílená produkce surovin pro další generace biopaliv, bude-li zdrojem biomasa, s sebou vždy ponese stejné efekty za situace, kdy bude zajištěn odbyt pro jakýkoli typ biomasy v rámci nahrazování nějaké části konvenčních pohonných hmot. Místo ploch řepky v rámci biopaliv první generace se tak v druhé generaci budou cíleně vysazovat a následně kácet stromy (produkce kafilérií a spol. absolutně nemůže stačit), a ve třetí generaci budou farmy na pěstování řas zatěžovat moře. Myšlenku biopaliv je prostě třeba opustit jako celek. Třeba proto, že pěstování surovin na biopaliva provází uvolňování oxidu dusného, který je 300x horší než oxid uhličitý a produkce skleníkových plynů prostřednictvím produkce biopaliv je oproti fosilním palivům až o 70 procent vyšší.
Snižovat emise (ovšem měřených jen na koncovce, což nepostihuje celý produkční řetězec) lze prostě i jinak, než využitím biomasy (a to jakékoli). Ani v elektromotorech to ale nejspíš nebude, pokud i do nich započteme všechny úkony související s jejich výrobou, cenou a zajištěním potřebné logistiky pro provoz elektro automobilů.
Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.
Autor je agrární analytik