Neviditelný Pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Devátý květen

13.5.2020

Slavné májové dny 3

Když jsme byli dětmi, zdobili jsme vždy na konci dubna okna školy vystřiženými papírovými kytičkami. A praporky. Krásnými trojbarevnými československými a ještě hezčejšími červenými (říkalo se rudými, ale byly červené) s libým souzvukem zlaté hvězdy, srpu a kladiva. A číslicemi 1, 5, 9. Dnes budu psát o číslici poslední.

Devátý květen 1

Devátý květen byl den, který se čtyřicet pět let slavil jako den osvobození, den konce války. 9. května 1945 skončilo také Pražské povstání. Trvalo pět dní a čtyři noci:

„Noc první, růžová, vám polštář čechrala z kamení dlažeb. Kosi zpívali a kaštan nesl svícny obřadně, když se už stmívalo. Noc druhá, zelená, kdy padal teplý déšť na vaše helmice, ta byla plná hvězd, jak bývávají noci májové. Noc třetí sršela však jiskrami, čtvrtá noc měla příchuť popela a páchla po kouři jak rozbořený krb.“ Tak popisuje události Jaroslav Seifert ve své básni Květnové noci.

Nejhorší chvíle povstání skutečně nastaly po třetí noci, v pondělí 7. května, které bylo kritické. Povstalcům dochází munice do ručních zbraní, jiné vlastně ani nejsou. I pancéřové pěsti, „revoluční dělostřelectvo“, jsou z valné části spotřebovány. Na ostřelovaných barikádách nemají bojovníci mnohdy ani jídlo a pití. Kolem Prahy se stahuje smrtonosný nacistický val.

Devátý květen 2

ROA v uniformách Wehrmachtu

Němce toho dne zadrželo jedině nasazení ruských jednotek generála Buňačenka („vlasovci“), aneb ROA, kteří disponují těžkými zbraněmi, tanky i děly. Jejich první velký čin bylo obsazení ruzyňského letiště, odkud už nemohly startovat proudové stíhačky Me 262 („turbíny“), které do té doby útočily na centrum města.

Na levém břehu Vltavy postupují od jihu na Smíchov SS jednotky ze skupiny Wallenstein generála von Kleina. Esesáci vraždí na Zbraslavi, Lahovičkách, Lahovicích i v Chuchli. Zlíchov je zdrží, i díky nasazení vojáků z ROA. Praha je bombardována, ostřelována. Granáty padají na Bulovku i na sanatorium německých důstojníků na Smíchově. Těžká děla od Jinonic střílí mezi 16.-17. hodinou na budovu rozhlasu ve Vinohradské.

Obrana na severu v Dolních Chabrech je překonána tankovým plukem SS Der Führer ze 2. tankové divize SS Das Reich, který přispěchal od Drážďan. 7.5. ráno projíždějí německé tanky Kobylisy a útočí na Trojský most (od té doby Most barikádníků). Tady jsou zastaveny - až do odpoledne, kdy se mostu zmocní. Zastavují se na předmostí v Holešovicích. Část elitní tankové divize SS Wiking postupuje z východu od Milovic. Po Mladoboleslavské a Poděbradské se přes zoufalý odpor obránců Hloubětína a Vysočan dostávají do Karlína. 8. května se probojují na Masarykovo nádraží a Náměstí republiky, odpoledne pronikají na Staroměstské náměstí, kde palbou zapalují Staroměstskou radnici.

Devátý květen 3

Umírněný památník vojákům ROA v Řeporyjích

Na pravém břehu postupuje skupina Wallenstein až na Pankrác. Nacisté útočí na Jezerku, Spořilov, Modřany i Hodkovičky. Ostřelují hasiče, střílejí po sestrách Červeného kříže. Před svými tanky ženou civilisty k rozebrání obranných barikád. Před dalším postupem je zastavují hrdinové na dnešním Náměstí hrdinů. Bez pomoci vojáků z ROA by se jim to nepodařilo. Tak se aspoň ukájejí na bezbranných občanech. Vraždí na Zelené lišce, na Pankráci a v Krči mučí zajaté barikádníky i ženy a děti. Pamětníci vyprávějí o ženách s uřezanými prsy...

V samotné vnitřní Praze útočí esesáci ze svých hnízd na právnické a filozofické fakultě. Mají stále v moci i techniku v Dejvicích.

8. května se krize jen zhoršila, když ráno odcházejí ruští zachránci Prahy z ROA. Padlo jich to na tři sta. Jsou v tom i ranění, které z nemocnic později vytáhli a povraždili agenti sovětské vojenské tajné služby Směrš.

Tohle není a nemůže být historický přehled. Jde jen o ilustraci toho, jak v Praze vypadala „úplná a bezpodmínečná kapitulace německých vojsk“ podepsaná 7. května 1945!!! 8. května směla trvat jen „obranná opatření vojsk“. Londýn tančí a zpívá už při podpisu smlouvy, Praha prožívá nejtěžší den povstání. Schörner kapitulaci neuznává. Nevědouce, proč Američani nepostupují, neznajíce, že Rusové postupují, nemajíce se čím bránit, podepisují Česká národní rada a vojenské velení Prahy 8.5. ve čtyři hodin odpoledne dohodu o ukončení bojů v Praze. Německý zplnomocněnec generál Toussaint slibuje, že vlastní mocí potlačí odpor německých jednotek, které by boj nezastavily. Němci si ponechávají osobní zbraně, Pražané jim uvolňují průchody v barikádách, aby mohli odjet na západ. Po šesté hodině večer odchází z Prahy německá posádka i němečtí civilisté. Všechno, jen ne ruské zajetí! Dobře se pamatují na to, co prováděli na Východě a bojí se odplaty. Možná ne „spravedlivé“, ale pochopitelné.

Přitom na mnoha místech německé jednotky řádí dál - hlavně esesáci. Ti žádné dohody neuznávají, ani kapitulaci Německa v Remeši, ani dohodu z Prahy. Barikády se opět uzavírají. Munice je ale poskrovnu. Ve 23:00 středoevropského letního času vstupuje v platnost celoněmecká kapitulace a „je zastaveno nepřátelství“. Válka v Evropě skončila. Dobře si toho povšiml pan poslanec Miloš Zeman a už na jaře 1990 navrhl slavit Den vítězství už osmého. Téměř všichni poslanci (mnozí dlouholetí) Parlamentu to schválili a tak jsme se zbavili té bolševické lži o devátém a svátek ctíme historicky korektně.

Začíná „první den míru“ 9. května 1945. Do prakticky již osvobozené Prahy přijíždějí první tanky Rudé armády. Od 6. 5. se probíjejí tři ukrajinské fronty od Berlína směrem ku Praze. Pražská operace byla o den urychlena. Už ráno 6. 5. bylo dobyto drážďanské letiště, takže rozkaz velitele SS v Čechách Pürklera („hodně zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet“) z 5.5. již nebylo možno splnit. V noci ze 7. na 8. překročily sovětské tanky krušnohorské průsmyky. V půl čtvrté projely Mostem, v devatenáct Louny. Pospíchaly, za sebou zanechávaly pěchotu. V 23:45 byly ve Slaném, 9.5. ve čtyři ráno před vokovickou vozovnou u první barikády.

„Noc pátá poté byla bílým dnem.“

Devátý květen 4

Rudá armáda na Staromáku

Do Prahy jako první dorazily stroje 4. tankové Leljušenkovy brigády. Z Vokovic do Dejvic se rozeběhly spojky s pokynem: „Razit průchody v barikádách, jedou sovětské tanky!“ Povstalci ukazují cestu. Dva tanky odbočují k technice, kde je zlomen německý odpor po šesté hodině. Jednu tankovou četu vede poručík (v záloze) ing. Ibl přes Ořechovku na Hrad. Hlavní síla se probíjí přes Vítězné náměstí a Prašný most ke kadetce (dnes v areálu MNO). Dejvice jsou ještě plné esesáckých hord. Střílí. Nevzdávají se. Po rozdrcení prchají do vnitřního města. Před osmou hodinou hlásí příchod Rudé armády do Prahy Český rozhlas. To už jsou obsazeny Hradčany. Před desátou hodinou sjíždějí tři tanky na Malostranské náměstí. Velitel barikády poručík (v záloze - jak jinak) ing. Kotrba tanky na Karlův most nepouští - je podminován! Chotkovou ulicí sestupují další tři tanky zajistit Mánesův most. Na Klárově v dělostřeleckém souboji je zničen historický Gončarenkův tank č. 24. Zbylé dva přejedou podminovaný most a zajistí předmostí před Rudolfinem. Přes vyčištěný Mánesův most se sem přesunují i tanky z Malé Strany. Cestou likvidují hnízda odporu. Dále pokračují po nábřeží ke Karlovu mostu z druhé strany. Ten je mezitím odminováván. Po desáté hodině pronikají tanky z Gončarenkovy roty na Staroměstské náměstí. Kulometem sestřelí ostřelovače z věže Týnského chrámu. Velitel čety Burakov dojíždí se svým tankem až na Václavské náměstí. Pražané ho vášnivě vítají. (Když to tak počítám, pak vnitřní město na pravém břehu Vltavy zajistilo jen pět sovětských tanků.)

Je středa 9. května dopoledne. Americké tanky mohly dorazit dřív. Ale nepřijely a víme proč.

Ale první den míru nekončí. Ještě v 11:15 je hlášen nálet německých letadel na Nymburk, Mladou Boleslav a Kralupy. Letectvo napadá Mělník. Ve 12:30 je vyhlášen letecký poplach i pro Prahu. Až dlouho po sametovce jsme se dopracovali poznání, že to útočily sovětské stroje. 8. a 9. května 1945 provedly 66 těchto akcí, při kterých bylo zabito 1.300 lidí. V Liberci například bombardovali i lágr se sovětskými zajatci. Nejhůře dopadla Mladá Boleslav, kde se již houfovali lidé, aby přivítali Rudou armádu - osvoboditelku. Ta na město svrhla 700 bomb ráže 2,5 až 250 kg. Zničeno bylo 32 domů, 500 poškozeno. Poničena byla i místní automobilka. Zabito bylo 450 lidí - utíkající němečtí vojáci a civilisté, ale nejméně i 150 Čechů.

V Praze pořád řádí odstřelovači. Rozstřílené děti na pískovišti si Drda nevymyslel, jen opisoval. Pak teprve nastaly ty hrůzy, kvůli nimž prý Pražané celé povstání zinscenovali: Němci (esesáčtí odstřelovači) polití benzinem a zapálení, rozšlapaní davem na kaši. „Jak jste to mohl udělat?“ ptal jsem se pamětníka, který se mi svěřil, jak pod esesákem, visícím za nohy z lucerny na Náměstí republiky, zapálil koš s pucvolí.

„Když on předtím samopalem vystřílel školku v Ymce,“ vysvětlil mi.

Když jsem se ptal táty na jeho mínění (v té době si ještě lízal rány v čerstvě osvobozeném Gusenu u Mauthausenu), tak mi odpověděl:

„Já bych to udělat nemohl. Ale jsem rád, že se našli lidi, kteří to udělali...“

Do středu Prahy od Proseka přes Libeň míří tankisté Rybalkovy 3. gardové tankové armády. Také dosáhnou Václaváku a také jsou přivítáni. Když mezi druhou a třetí dorazí z východu od Ždírce na Můstek osm tanků z 1. československé samostatné tankové brigády pod velením kapitána Buršíka, nemůže se pro jásající davy dostat ani pod vocas, ani nikam jinam.

Na Zlíchově se stále tvrdě bojuje. Sem vkládám příběh jiného pamětníka:

„Byli jsme tři osmnáctiletý kluci. Až na konci Povstání se nám podařilo zorganizovat dvě pistole. Já byl nejmladší - už se na mě nedostalo. Devátýho května jsme ještě běželi na Zlíchov bojovat s esesáky. Jenže nějak jsme se zamotali a Němci nás chytili. Seděli jsme tam na stráni, já uprostřed. U kamarádů našli ty pistole. Tak ten esesák, co nás kontroloval udělal bum vlevo a bum vpravo - a zůstal jsem tam sedět sám...“

Devátý květen 5

Pomník padlým v Radotínském údolí

Klein postupuje z Radotína, kde se v noci soustředilo asi 500 esesáků s 20 tanky. Od 12:30 útočí Němci směrem od Žvahova, chtějí se probít přes Smíchov do Dejvic. (Ti válkychtiví Češi se brání, i když už je dávno mír! Měli těch 20 tanků nejspíš nechali projet přes Smíchov a Malou Stranu až ke Hradu. Tam by tankový souboj se sovětskými stroji byl skutečně tuze fotogenický!) Situaci zvrátí až ve tři hodiny odpoledne pancéřový vlak „Blaník“. Ve čtvrt na šest po útoku dvou povstaleckých tanků (vyzbrojených jen kulomety na navařeném pancíři) nacisti ustupují - nejspíše kvůli obavám z příchodu Rudé armády. Před sedmou hodinou večerní přijíždí konečně rota sovětské pěchoty a Němci se stahují na Zbraslav. Tu opouštějí až k ránu 10. 5.

A tak skončila v Praze válka.

Psáno 9. května 1998 a 4. května 2003 v Praze na Lužinách.

(Původní text vyšel poprvé jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 11. do 18. května 1998; pro dnešek doplněno o vlasovce a sovětské letecké útoky.)

Viz i předcházející Slavné májové dny:
Pátý květen
První máj

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



zpět na článek