Neviditelný pes

SVĚT: Náboženství míru

3.8.2016

aneb O bažině a komárch

A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim bude dán ráj. A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí, a jsou zabíjeni. (korán, súra Pokání, verš 112)

Tak co: ještě pořád si dáme namlouvat, že islámský terorismus nemá nic, ale vůůůbec nic společného s islámem, kterýžto jest náboženstvím míru? Nemine pomalu den, aby někde zase něco neexplodovalo a nepobilo pár lidí, aby někdo někoho ve jménu Alláhově nepobodal nožem, spojitost s islámem si však vlivné kruhy Západu připouštějí jen velmi nerady, pakli vůbec. Připomeňme tedy:

- 14. 7. v Nizze na rušné promenádě vletěl mstitel Alláhův s náklaďákem mezi chodce. Odneslo to čtyřiaosmdesát nevěřících, jimž je stejně souzeno skončit v plamenech pekelných, takže jaképak copak.
- Hned nazíří, 15. 7., zabil v jihoněmeckém Reutlingen jiný mstitel (a žadatel o azyl) mačetou jednu ženu a více či méně vážně zranil pět dalších osob. A býval by jich rád zabil či zranil víc, kdyby náhodný svědek neskočil do auta a poněkud nešetrně ho neodtlačil. Z čehož mu, jak už to bývá, když někdo zabrání zločinu nemaje k tomu úřední licenci, teď hrozí nevím přesně jaké popotahování.
- Tři dny poté, 18.7. nastoupil u Würzburgu do vlaku opět jeden žadatel o azyl a ozbrojen nožem a sekyrkou se jal bez velkého výběru ohrožovat cestující. Zavraždit se mu naštěstí žádného nepodařilo, jen čtyři dosti ošklivě zranit, prý v pomstu za to, jaké utrpení přivodili nevěřící jeho muslimským souvěrcům. Žádat někde o ochranu před pronásledováním a pak se za to mstít... té logiky holt mysl nevěřícího nedohlédne, na to už jeden musí být muslim.
- 25.7. V bavorském Ansbachu roztrhala během hudebního festivalu teroristická nálož pachatele, syrského uprchlíka, a patnáct účastníků zranila. Paní Angela Merkel odporný skutek ovšemže odsoudila, zároveň však vyzvala k toleranci vůči migrantům. I můžeme si myslet co chceme.
- A zatím poslední událost téhož druhu: 27.7. vtrhli do kostela v St. Etienne du Rouvray v Normandii během bohoslužeb dva jiní vyznavači náboženství míru a přímo u oltáře podřezali šestaosmdesátiletáho kněze za pokřiku Alláhu akbar. Svatý otec František má teď dobrou příležitost zavražděného kněze svatořečit co mučedníka pro víru Kristovu, kdyby ho to ovšem napadlo. Jak tak sleduji jeho počínání, spíš bych čekal, že nenapadne.

Reakce médií a politiky na ty příšernosti jsou vesměs... řekněme opatrné. Popřít je nelze, lze je však přivyžehlit poukazem na nevyrovnaný duševní stav původců: prožili v té Sýrii nebo kde hrozné věci, rozumějme, a jsou traumatizovaní, takže teď musí kolem sebe mlátit mačetami a odpalovat sebevražedné nálože. Do psí... abych neklel! Neměli mnohem podstatnější důvod k traumatizaci například němečtí zajatci, držení ještě léta po válce v sibiřských otrockých táborech, než je odtamtud vyreklamoval Adenauer? Nebo východopruské ženy, znásilňované a ponižované sovětskými osvoboditeli, než se jim podařilo uprchnout do mnohem méně komfortních podmínek v tehdejším rozbombardovaném Německu, než na jaké si stěžují dnešní uprchlíci? A ač vím, že si neposloužím u leckterého vlastence spravedlivého, i sudetští lidé, o všechno obraní, hnaní do odsunu s třicetikilovým – maximálně – zavazadlem, v němž ovšem nesměly být žádné cennosti, ti také mohli být docela pěkně traumatizovaní; a co teprve židé přeživší Hitlerovy vyhlazovací tábory! Ti všichni si odnášeli do zbytku života těžká traumata, nebyla jim však popudem k vražedné mstivosti, nýbrž jedni budovali do cihly zničené Německo, až z jejich píle a trpělivosti vyplynul příslovečný hospodářský zázrak, druzí v nemenším obětavém úsilí zvelebovali onen proužek země mezi Jordánem a mořem Středozemním, až z něj vytvořili kousek pozemského ráje v okolní kamenité pustině. Tak se vyrovnává se svými traumaty normální člověk. Náboženský zběsilec zabíjí sebe i jiné, ani k tomu žádná traumata nepotřebuje, stačí mu jeho nepochybná víra.

Zanechme nesmyslů. Veškerá vyhlašovaná traumata jsou zčásti žvást za účelem připozastření útočného charakteru muslimské věrouky, zčásti prostředeček k uklidnění znepokojené veřejnosti, mající projevů islámského pravověří pomalu už plné zuby. Nevím, není-li v tom určitá taktika: je asi vhodné zajít si k psychiatrovi pro potvrzení o duševní labilitě, než se jdeme k větší slávě Alláhově někam vyhodit do povětří. Vina pak nepadne na zásady učení Prorokova, ale na jakéhosi blázna. Jinak si stěží lze vysvětlit to množství psychicky labilních, traumatizovaných atd. postav mezi pachateli teroristických činů.

Abychom si srovnali pojmy: není žádného islamismu. Je pouze islám, byť i všelijak sektářsky rozhašteřený, bez výhrad a výjimek však vycházející z ustanovení svaté knihy koránu. Kdo si osobuje nárok zasahovat do debaty o islámu, měl by si ji opatřit a trochu si v ní počíst. Tam všechno najde: súry vybízející k zabíjení nevěřících, k pohrdání a nenávisti, záleží jen na tom, jak bezvýhradně je kdo vezme za své a co z nich vyvodí. Někdo nic. Někdo si připne pás s trhavinami a jde naplnit skutkem slova súry Pokání. Že se naprostá většina muslimů k teroristickému běsnění nepřipojuje, neznamená mnoho. Oni nacisté ve své naprosté většině také osobně nenaháněli židy do plynových komor, jen tak poslušně dělali, co se jim nařídilo, o smyslu příkazů nepřemýšlejíce. Nebo snad i přemýšlejíce, ale nechávajíce si pro sebe. Ani se naprostá většina sovětských komunistů nepodílela na hrůzách gulagu, jen tak pilně chodili do schůzí a průvodů velebíce velikého Stalina, aby se nedostali do maléru. Mohli bychom tudíž dnes mluvit o nacismusismu na rozdíl od neškodného nacismu, a komunismusismu na rozdíl od humánního komunismu. Ale nechám už toho, jelikož zjišťuji, že začínvám šaškovat.

Jest třeba dbáti určitých pravidel. Nepoměřujme všechno a všude vlastním metrem; tatáž slova nemusí mít týž význam. Mohli bychom se divit, proč muslimové nazývají (a snaživí papouškové opakují) svou víru náboženstvím míru, když její územní rozsah až do našich dnů je bez výjimky výsledkem dobyvačných válek. Avšak pohlédněme na ten rozpor očima muslimovýma a hned dostane smysl. Co jest mír? Pro nás jím je stav dosažený dohodou mezi rozumnými lidmi, majícími při všech názorových diferencích společný zájem, aby k explozím ničivé iracionality nedocházelo; a došlo-li, aby ustaly. Pro naše soupeře v potýkání civilizací je mírem stav, jenž následuje, když byl protivník vítězně pokořen a netřeba se prozatím dál mlátit. Západní politikové mají za to (a nemají-li, jsou raději zticha), že každému konfliktu lze předejít vyjednáním kompromisu. Zase ale: co kdo rozumí slovem kompromis? V našem pojetí jím je oboustranný ústupek, na jehož základě se může odvíjet další sbližování stanovisek; našim soupeřům znamená zisk zase jednoho kousku pole, jejž hloupý protivník vyklidil, a bude z něj vykročeno k dalšímu vítěznému postupu. I zvažme pozorně, co vypouštíme úst, a nedejme se ošidit slovy. Mohou být totožná, smysl však proklatě odlišný, což platí i pro vyjednávání s různými Erdogany a jemu podobnými dobráky. Kdyby naši politikové v čele s paní Merkel už konečně tu dvouznačnost uznali, nezjistili by pokaždé k svému velkému překvapení, že je tahal za nos, kdo prsty měl.

Netrvejme na iluzích – čím luznější iluze, tím žalostnější výsledek – a nestyďme se přiznat chybu. Nemuselo se Německo dostat v těch uprchlických patáliích do takové... ehm, kdyby političtí profesionálové a jejich intelektuální mentoři dokázali povědět – promiňte, lidé, udělali jsme pitominu. Ale ne, oni vědí, že ji udělali, ale budou na ní trvat s neústupností hodnou mistra Jana na koncilu kostnickém. A nedejme si zakázat kritiku. Pro islám se kritika rovná po pomstě volající urážce, ale tomu se snad nemusíme podřizovat. Diskuze a kritika pak předpokládá mnohost stanovisek; cesta do pekel je nastoupena tam, kde je připuštěna pouze jedna, zpravidla nejoptimističtější alternativa. Vývoj však má v zásobě nekonečné množství možností; kam se zdál ukazovat na začátku, může to nakonec dopadat zcela opačně. I učiní moudře ten, kdo si z celého vějíře alternativ vybere spíš horší a nejhorší a připraví se na ně. Když nic, aspoň nebude koukat jako jelen, že mu zase všechno vyšlo naopak a nechtěně.

Je pomalu čas vzít na vědomí, že nám byla vyhlášena válka. Sice jen malou částí islámského společenství, všechny význačné maléry posledních nejméně dvou staletí však vždy vycházely z početně nevelkých, ale zradikalizovaných menšin. Na často vzývanou mlčící většinu bych moc nedal; není mlčící proto, že by náboženský radikalismus odmítala, ale protože je příliš liknavá, než aby na sebe vzala tíhu boje. Jinak by snad po některém obzvlášť vydařeném teroristickém útoku vyšla do ulic demonstrace znepokojených muslimů. To se ale neděje; spíš mám v paměti nadšením tančící davy v palestinských či pakistánských městech poté, co se zhroutily mrakodrapy newyorského obchodního centra.

Nelze ovšem říci, že by se Západ teroristickému nebezpečí nebránil; džihádistickým útokům se daří čím dál úspěšněji předcházet, a uskuteční-li se přesto, bývají pachatelé dopadeni a buď zastřeleni na místě (za velkého povyku jemnocitných duší), nebo předáni soudu. Ale to je, abych se tak obrazně vyjádřil, vychytávání komárů ve vzduchu, zatímco bažina, z níž se líhnou, zůstává, jaká byla. Komáry jsou teroristé. Bažinou je islám. Nepíše se mi tohle lehce; poznal jsem muslimy v jejich vlastních zemích a rád potvrdím, že to byli lidé přátelští, zdvořilí, absolutně poctiví – co kam cizinec večer položil, to tam ráno našel - a jelikož jsem nebyl takový trouba, abych začínal o židech a o Izraeli, i svým způsobem tolerantní. Jenže to bylo tam. Příchodem do Evropy jako by se z nich stalo něco jiného: místo přátelského zájmu plachá uhýbavost, místo očekávané integrace zakuklování, místo tolerance, jakkoli omezené, naježená netýkavost, o ošmatávání holčiček na koupalištích a jiném folkloru nemluvě. Také ona bezvýhradná poctivost, jíž jsem si tolik cenil, se kamsi poděla, inu ano, ony se u nás za krádež nesekají ruce. Poctivost ne z mravního vědomí, ale ze strachu před trestem... i to bychom měli zakalkulovat do debat o islámu.

Takže jako obvykle, co teď s tím. Času mnoho nezbývá; odhady se různí, vcelku ale panuje shoda, že nejpozději do konce století bude mít Evropa muslimskou většinu, Francie, Německo a několik dalších zemí podstatně dřív. Odpověď je – začít vysoušet bažinu, byť to i někomu mohlo znít neslýchaně, proti duchu doby. S těmi, jimž paní Merkel a jiní služebníci ducha doby otevřeli brány dokořán a teď nevědí, co s nimi, už mnoho nenaděláme; řeči o vracení do zemí původu se dobře poslouchají, ale skutek spíš utek. Co tedy zbývá: neposkytovat úlevy a bezplatnosti, neměřit ohleduplnějším loktem, důrazně poučit nevolané hosty, že naše ženy, holčičky na koupališti v to čítaje, nejsou lovná zvěř pro potěšení nevybouřených mladíků. Rovněž sociální pomoc by se nemusela rovnat doživotní rentě a vysoká plodivost by nemusela být odměňována dětskými příplatky do té míry, že se tatíčkovi nevyplatí pracovat, a takových věcí více.

Co s těmi, kteří by se u nás teprve rádi usadili... konečně už jednou uznat islám za rozvratnou ideologii a učinit tu skutečnost měřítkem žádostí o trvalý pobyt. „Nemusíte se hned dávat pokřtít, pane,“ mohlo by znít doporučení takovému zájemci, „ale nenavštěvujte mešitu, vzdejte se členství v islámských spolcích a svazech, nenuťte svou ženu chodit v zahalení, svým dětem nedávejte jména jako Muhammad či Abdalláh, ale dejme tomu Jaroslav nebo Hans, netrvejte na jídelních a jiných příkazech a můžeme pak spolu mluvit dál. Co? To že ne? Že vás to uráží? Odporuje vašemu přesvědčení? Pak tedy nevím, jestli je tahle země pro vás to správné místo, pane. Proč vlastně chcete žít tam, kde s ničím nesouhlasíte a kdeco vás uráží, mezi lidmi, jejichž životním způsobem a zákony pohrdáte?“

Absurdní, že. Odporující lidským právům. Nebo aspoň zatím. Brejle do budoucnosti nemá sice nikdo, nezmýlíme se však patrně v předpokladu, že civilizační střet nepomine, spíš se bude stupňovat. Nezačneme-li dost brzy vysoušet bažinu systematicky, dle platného práva, může za to deset, dvanáct let jít chaoticky, živelně, právem ulice. To není strašení, to je velmi dobře představitelá alternativa. Můžeme se modlit, aby nenastala, pro jistotu se však na ni co nejbedlivěji připravit. Jen hlupák si pokaždé říká... ale co, nějak bylo, nějak bude, však ono to nebude tak zlé... Slyšel jsem tyhle věty během života už třikrát, a pokaždé pak bylo zle, hůř než si kdo dokázal představit. Sám se toho nejspíš nedožiji, Nepřál bych nám ni budoucím, aby bylo zle ještě počtvrté a možná už definitivně.

Hannover, 31. července 2016



zpět na článek