O osud svého národa se bojím, bojím, bojím! (dr. Karel Kramář k uzavření smlouvy o přátelství a spolupráci s SSSR r. 1936)
Obracím kalendář a podívejme se, už se zase blíží výročí onoho dne, jehož význam netřeba našinci s trochu delší pamětí obšírně vysvětlovat. Ale napsal jsem pro Neviditelného psíka úvahu k jedenadvacátému srpnu už loni, takže to tentokrát vezmu zkrátka a z poněkud jiného úhlu. Ano, byl to... nechci říkat že hloupý, jistě ale naivní a nedomyšlený pokus, ten socialismus s lidskou tváří. Nemohl se zdařit, či spíš nemohl se zastavit v půli cesty, jak si představovali naši reformní komunisté. Kdyby mu bývalo dovoleno se rozvíjet dál, dřív nebo později by překročil vymezený prostor a dospěl k požadavku plné, neokleštěné demokracie, v níž socialismus, ať s lidskou nebo nelidskou tváří, by se stal pouze jednou z nabídek pluralitního jarmarku. To kremelští vládcové bezpochyby tušili také a zareagovali invazí.
Nastala jim ale ještě další potíž. Dubčekovské pozdvižení, jakkoli polovičaté, vzbudilo rozruch mezi západní levicí všech barev a odstínů. Vida, tak ono to přece jenom jde: socialismus, ale bez represí, bez kriminálů, bez třídění na kádrově vyhovující a zavržence! V tom už byly tanky Varšavské smlouvy málo platné, musela být vynalezena jiná metoda. A byla. Jako by kouzelným proutkem mávl, propukla souběžně s tzv. Pražským jarem na celém Západě revolta mladé inteligence. My doma jsme zírali jako v Jiříkově vidění: v bezmocném vzteku a se slzami v očích tady hrozíme pěstmi Brežněvovým tankům, a ti tam na Západě jako by se neměli horoucnějšího přání než strčit hlavu do rudého chomoutu. Byl to skvělý, profesionálně účinný protitah, v jehož hluku zanikl beztak váhavý, na nemnoho jedinců omezený protest proti okupaci Československa. Není prokázáno, že jeho původcem byla sovětská tajná a desinformační služba KGB - musely by to být moc pitomé tajné služby, aby si nechaly něco prokázat –, uhodnout se to ale dalo. Však si i dnes všimněme, že kdykoli uniknou na veřejnost utajené materiály, vždy a výhradně jen z amerických a jiných západních zdrojů; ještě se nepřihodilo, aby se wikileaks nabouraly do systémů postsovětské FBS. Inu, kdo umí, ten umí, kam se hrabe nějaká CIA.
Maje Husákovy normalizace po krk, jsem se o několik let později - vypodváděv a vypodplácev všechny výjezdní doložky a jiná nezbytná lejstra - vydal na cestu za svobodou. A nalezl jsem ji, aspoň v tom smyslu, že už jsem se nemusel bát estébáků a kádrováků, nýbrž jsem mohl říkat a psát, co jsem chtěl, a také jsem říkal a psal. Jestli jsem ale věřil, že na Západě najdu nejen svou osobní svobodu, ale i společnost svobody si vážící, ochotnou za ni bojovat, zle jsem se mýlil. Mezi obyčejnějším lidem to vypadalo jinak, mně ale se naskytlo místo ve vědeckém ústavu a... Připadal jsem si jako vyvrženec. Vyprávěl jsem všem, kdo byli a někdy i nebyli ochotni mě poslouchat, jak v praxi vypadá ten jejich socialismus, co se ho nemohou dočkat... ne že by mou zkušenost úplně popřeli. Připouštěli, že moskevská partajní byrokracie překroutila socialistickou ideu do nevěrohodna, avšak oni vědí, jak má vypadat ten správný socialismus, jen co... Běda! Sto všelijakých socialismů dopustil Bůh na ten hříšný svět a všechny vedly jen k bídě a nevolnictví, ale oni vynalezli ten sto a první... Byl to děs. Univerzity a jiné chrámy vědění se změnily v levicové natloukací mlýny, z nichž málokdo vypadl neovlivněný; sám jsem mezi pracovníky výše zmíněného ústavu našel jen jednoho, jenž si zachoval vlastní rozum a úsudek v tom tanci bláznů. A těch řevů, násilných protestů, statisícových demonstrací proti západnímu zbrojení (nikdy proti sovětskému), proti americkým raketám (totéž nikdy), těch mírových pochodů, mírových výzev, mírových holubiček, ovšemže zásadně v kremelském pojetí míru... Musím se přiznat, že jsem tehdy pojal k slovu mír jistou nedůvěru a dodnes se mě úplně nepustila. Mír jako podvolení ve smyslu hesla lieber rot als tot (lepší být rudý než mrtvý), mír jako ústupek agresivní moci... zlámanou kopějku bych nedal za takový mír. Ale fungovalo to. Kdo prožil osmdesátá léta v exilu, dosvědčí: kdyby býval byl sovětský režim z poloviny tak zdatný vojensky a hospodářsky jako v oboru desinformace a indoktrinace, mohl si sebrat celý Západ jako zralou švestku. Naštěstí máme ten čas bláznovství za sebou.
Za sebou? Tím bych si nebyl tak jist. Pročítám se internetovými diskuzemi, čtu noviny, občas i české, a věru že to chvílemi vypadá, jako by se osmašedesátnická zhlouplost měla v trochu pozměněné podobě opakovat. Že západní levičácká inteligence, v níž udávají tón veteráni někdejší studentské revolty, spatřuje světlo spásy v putinské Rusi, tomu se nedivím; divím se však a čerti mě berou, když na tentýž žluklý špek skáče tak mnohý občan český, který by už mohl mít svou zkušenost. Chápu, že současná Evropa neskýtá právě obraz rozumu a prozíravosti; nijak si ale nepomůže ten, kdo se v té situaci hodlá opřít o slovanské dubisko. Citoval jsem Havlíčkův výrok už tolikrát, až je mi to samotnému trapné, ale asi budu muset: kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí. Přesně, Karle Havlíčku. Nic se nezměnilo od Tvých dob, Rusko je pořád Rusko, ať carské, brežněvské nebo putinské. A kdo v něm vidí záštitu v protivenstvích času, neví, s čím si hraje. Nebo ještě hůř, ví to až moc dobře.
A abychom se dostali k jádru věci, nic se nezměnilo ani v metodách desinformace a indoktrinace, ledaže orgán tím pověřený se již nenazývá KGB, nýbrž FBS. A ledaže má dnes k ovlivňování důvěřivých dušiček k dispozici internet se všelijakými facebooky a twittery, po nichž se propagandistické chýry, paniky i holé lži šíří rychleji a úspěšněji než kdysi rozhlasem a novinami. Rozhlas se dal vypnout a noviny nečíst. Internetové desinformaci neunikneš, Ať dělám, co dělám, pořád dokola se mi vrací tytéž zvěsti i od lidí jinak dobře soudných, kteří by se podivili, kdyby jim bylo sděleno, že skáčou komusi na špek. Zvěsti, z nichž čouhá šídlo putinské desinformace, jen si dát tu námahu a porovnat se zkušeností.
Zbývá ještě rozřešit záhadu, proč zrovna v lidu českém se najde tak vysoké procento těch, kdož navzdory všem špatným zkušenostem spatřují východisko ze současných patálií v putinské Rusi. Cílená desinformace? Možná; ale proč jsou proti ní, jak se zdá, imunní Poláci, o Litevcích a ostatních baltických národech škoda řeči? Ani z Uher či z Rumunska neslyším záchvěvy takových sentimentů; proč zrovna... Je snad příčinou toho jevu v porovnání s ostatními východoevropskými zeměmi mimořádně vysoký podíl komunistů? Dejme tomu; proč ale jsou náchylní uvěřit ruskému vábení i někteří z mých známých, kteří by se co nejrozhořčeněji ohradili, kdybych je nařkl z komunistických sympatií? Nebo - jsouť Čechové odjakživa lid národní tatíčky uctívající - příklad ctného pana presidenta, pletoucího si své pověření s rolí agitátora cizí mocnosti? Nebo odvěký sklon řečeného lidu šlápnout do každého l... ehm, louže, co se jich vyskytne na cestě dějinami? Nevím, a je mi z toho divně.
V záhlaví citovaný dr. Karel Kramář, politik jinak dosti omylný, se věru měl proč bát, jak se vzápětí ukázalo, a veškeren národ český s ním. Nestačilo to? Je zkušeností s imperiálními manýry ruského cára ještě málo? Musíš pořád a pořád skákat na týž špek, ó národe? Nepoučíš se konečně už jednou?
Hannover, 13. srpna 2016