Ni hao, zdravím vás po čínsku, vážení čtenáři! Bylo to v mladickém věku nějakých sedmdesáti let – dnes už si takové vyskakování nemohu dovolit –, kdy jsem pojal úmysl navštívit Čínu; a ne v rámci nějaké turistické výpravy s průvodci a tlumočníky, nýbrž na vlastní zdar i nezdar. Turistické agentury přivedou své ovečky ještě tak do Pekingu (po čínsku Bei-džing = Severní hlavní město), do Šanghaje (Šang-hai = Nad mořem), ukážou mu ty hliněné panáky v Xi-an a to je tak dohromady všechno. Zachtělo se mi však zhlédnout v Zemi středu (Džong-guo) i některé kouty, kam se turisté běžně nevodí; a to vyžadovalo alespoň nejzákladnější znalost jazyka čínského. Mnoho už mi z něj po těch čtrnácti letech v paměti nezbylo, přinejmenším ale vím jak se čínština vyslovuje, i jak se – a o to teď půjde - vůbec nevyslovuje.
Čítám totiž v českém tisku (v jiných ne) o řece Chuang-chu, o městech Charbin a Čcheng-du… houby houby, pravím vám. Hlásku –ch- čínština vůbec nezná, takže Huang-hu, Harbin (správněji Ha-er-bin) a Čeng-du, prosím pěkně. Ještě brutálněji je nakládáno se západočínskou provincií Si-čuan, uváděnou kdovíproč jako S´čchuan. Standardnímu „ch“ už se ani nedivím; ať mi ale někdo, u všech bohů a démonů, prozradí, jak mám číst ten apostrof. Zanechmež nesmyslů: slabika Si (v klesavém tónu) značí číslovku 4 (ale také smrt; a o smrti, jejda, jejda, slyší pověrčiví Číňané náramně neradi; vůbec by velmi uvítali, kdyby čtyřka byla vyškrtnuta z matematiky), a čuan = řeka. Tudíž Si-čuan, přeloženo do češtiny Čtyři řeky.
Odkud se v těch názvech vzalo ono matoucí „ch“… inu, bývali časové v zemích českých, kdy jediným přípustným světovým jazykem byla ruština; i překládalo se všechno z ruštiny a přepisovalo z azbuky. Mluva Puškinova však hlásku „h“ neobsahuje, píšíc všude místo toho „ch“ (po azbucku „x“), čímž došlo i k svrchu dotčeným zmatkům. A už to tak zůstalo. Třicet let uplývá od zemětřesení, jímž se zhroutila říše Stalinova a Brežněvova a s ní ruština co jazyk všech světových jazyků nejsvětovější, i nenutno si dále pěstovati tento notně zbytečný a hloupý relikt. Leda by byl něčímu srdci tak velice milý.
*
Odbyvše si patálie s azbukou, obraťme se do širého světa, neboť i tam shledáme nedorozumění z neznalosti jako máku. Dočetl jsem se například v jednom tuze poučném článku o zemi jménem Nový Foundland… ó běda. Neexistuje žádný Nový Foundland na rozdíl od Starého Foundlandu, nýbrž kanadská provincie Newfoundland, přeloženo z jazyka anglického Nově nalezená země. Pročež odpusťme si všechny Nové i Staré Foundlandy. Jiným plodem ducha geniova je Hornův mys, rovněž tu a tam se objevující v naučných publikacích. Ctění přepisovatelé cizokrajných názvů: nikdy nežil žádný pan Horn, po němž by mohl být řečený mys pojmenován; byl to mořeplavec a objevitel Willem Corneliusz Schouten, jenž nazval nejjižnější výspu amerického dvojkontinentu mysem Hoorn dle svého rodného (a velice pěkného) města Hoorn v nizozemské provincii Noord Holland. Stojí tam na náměstí v bronzu vyvedený, kdo chce, může se na něj jít podívat.
Taktéž čtu v pojednáních o dění z počátku století devatenáctého v jednomu kuse o nějaké Tylži. Ruský car Alexander se setkal s císařem Napoleonem v Tylži, v Tylži byl roku 1807 uzavřen tylžský mír… kde se, k čertu, na povrchu zemském nalézá nějaká Tylže? V mapách ať hledám jako hledám žádnou Tylži nenacházím, až mě napadne vyťukat si to jméno ve wikipedii, a koukejme. Ono to bylo město Tilsit v tehdy německém Východním Prusku, po sovětském záboru v r. 1945 a až dodnes Sovětsk. I ti Rusové ale, jde-li o stav před zmíněným datem, píší Tilsit… po čem se to zase opičíme? Nicméně název Tylže – přesněji Tilžé – existuje, a to v jazyce litevském; otázkou však zůstává, proč má Tilsit alias Sovětsk být přepisován zrovna po litevsku. Zůstal však po nadvakrát překřtěném Tilsitu dosti chutný, byť i nelibě zavánějící tilsitský sýr. Tylžský sýr, uznejme, by znělo praštěně, stejně jako celá tahle záležitost. Sovětský sýr už teprve.
Ale dobře, nemusí se každý vyznat ve všech dějinných a geografických podrobnostech oné vzdálené končiny. Jakous takous povědomost o místopise své vlastní země by ale správný vzdělanec míti měl. Dočítám se totiž v také jednom učeném pojednání, že se roku 1820 konal za účasti ruského cara, rakouského císaře a pruského korunního prince kongres v Troppau… Troubo! V Opavě! Aspoň ve vlastním zeměpise by se mohl vyznat, kdo se dá do spisování historických děl, když už mu ten zahraniční dělá takové potíže.
Hannover, 6. března 2019