PŘÍRODA: Domečku, domečku, kdo v tobě přebývá?

Už osmnáct let máme na zahradě patrový ptačí domeček. Koupili jsme ho v naději, že se zalíbí americkým vlaštovkám – Purple Martins (česky: jiřičky modrolesklé). Tito ptáci hnízdí v početných houfech téměř po celé Americe a i u nás na Jihu jsou to první poslové jara. Lidé je lákají domečky různých velikostí a tvarů, posazených na vysokých tyčích. Nejpopulárnější jsou mnohapatrové bytovky, připomínající holubníky (třeba takové zde, nebo moderní zde). Jiní zase rozvěsí dlouhé řady dýní, buď doma vypěstovaných a vydlabaných, ale častěji koupí hotové z umělé hmoty (třeba takhle).

Náš ptačí domeček je dvoupatrový s dvanácti „ložnicemi“. Po vytažení teleskopických trubek seděl ve výšce čtyř a půl metru. Jiřičky ale nepřilákal. Asi proto, že tihle ptáci dávají přednost letu a lovu v široké, otevřené krajině. My máme na zahradě vysoké stromy a těsně před domečkem keře. Keře sice byly tenkrát ještě nízké a domeček je hodně převyšoval, jiřičkám to ale nestačilo. Domeček zůstal prázdný.

Další jaro ho přilétlo okouknout několik špačků. Dokonce vlezli i dovnitř, posedávali na střeše, ale nakonec si bydlení také rozmysleli. Na další roky si ho zabrali vrabci, ale výška domečku jim nakonec nevyhovovala, nebo nebyl pro jejich hnízdění dostatečně chráněný. Sotva jsme na zahradě rozvěsili cedrové budky, vrabci se do nich okamžitě přestěhovali.

Rok 2000 - keře u garáže vyrostly až k domku, který je zde stále v původní výšce

Tu zimu jsme tedy domeček spustili, abychom odstranili nahromaděnou vystýlku. Když jsme ho čistý znovu vysouvali, západka pro zajištění nejvyšší trubky s domečkem se uvolnila a vypadla. Trubka se sesula a zapadla do spodní části. Prudkým pádem se zarazila tak, že se nám ji už nepodařilo vytáhnout. Výška domečku se tím snížila na polovinu, ale nám už to nevadilo. Keře hodně povyrostly, byly vyšší než domeček a jiřičky už určitě nepřilákáme. Tak ať si v domečku bydlí, kdo chce. Hned další rok naše pozvání přijala veverka.

O tom, jak s veverkami žijeme na zahradě, jsem už několikrát psala (třeba tady je starý článek z Dumky). Domeček v původní výšce byl pro veverky nedostupný. Teď jedna veverka rychle zjistila, že z větví vzrostlých keřů může snadno přeskočit přímo k domečku. Zabydlela se a pustila se do jeho vnitřní přestavby.

Veverce nevadí pletivo instalované kvůli kočkám

Koupený domeček byl jasně bílý z tvrdého plastu a otvory dostatečně velkými pro ptáky. Roky a počasí ho ale poznamenaly, proto nás úpravy od veverky už ani nemrzely. Veverka se ostrými zuby okamžitě pustila do rozšíření otvorů, prokousala na několika místech i patrové podlahy a z domečku si udělala mezonet. Každou chvíli jsem ji viděla nosit plnou pusu listí, nebo loupanou kůru z cedrů. Nevím, jestli tam každý rok žila stejná veverka, ale domeček byl obydlený celoročně. Veverka v něm vyvedla mláďata vždy dvakrát do roka – na jaře a v pozdním létě.

Veverky na zahradě zůstávají ostražité a my se je nesnažíme ochočit. Ale rozhodně se nebojí ani nás, ani našich koček. Už dávno zjistily, že přes volné pletivo kolem stromů za nimi kočky nemohou, a na trávě až dosud vždy stačily včas utéci. Domeček stojí v želvím výběhu, a když tam při krmení postávám nad želvami, veverce nijak nepřekážím. Často nad hlavou zaslechnu žuchnutí, jak se veverka vrátila domů. Tyč domečku se zakymácí a o chvilku později na mne jeho obyvatelka vykoukne z některého okýnka.

Veverky se koček nebojí, dokážou prchnout v poslední chvíli

Mláďata jsme vždy viděli už trochu odrostlá, do té doby jsme ani nevěděli, že v domečku jsou. Větší veveřičky pak zvědavě vystrkovaly z domečku hlavičky, nebo si při společných hrách dělaly z domečku prolézačku. Nikdy jsme přesně nevěděli, kolik mláďat tam skutečně je.

Před dvěma roky se manžel nechal konečně přemluvit, aby sestříhal keře u garáže. Želví výběh a domeček jsou hned u plotu za keři. Trochu jsem si dělala starost, zda jejich snížením nepřijde veverka o přístupovou cestu do domečku. Pevný plot je totiž asi o půl metru nastavený tenčím pletivem, aby kočky nemohly ze zahrady utéci. Jenže manžel odmítl keře seříznout níže než jen na polovinu, a tak jsem se strachovala zbytečně. Veverka a zřejmě později i její mláďata snadno vylezly na vršky seříznutých keřů a pak skočily buď rovnou na domeček, nebo použily pletivo jako meziskok. Stejně postupovaly v opačném směru. Sice svými skoky původně rovně napnuté pletivo prohnuly, ale bylo jim odpuštěno. Keře stejně během roku zase dorostly do téměř původní výšky a zatím jsem manžela nepřemluvila k jejich opětovnému snížení.

Trixie viděla, že fotím, a hned zjistila co.

Také letos v pozdním létě veverka vysedávala nebo polehávala „na zápraží“ domečku. A pak jsem při jednom krmení želv zahlédla špičky dvou maličkých čumáčků v okýnku. Takže v něm zase byla mláďata. O několik dnů později fenka Trixie zahlédla veverku zrovna ve chvíli, kdy hupsla z keřů do domečku. Trixie jindy veverce v klidu sedící u domečku nevěnovala pozornost, teď ji ale její skok přilákal. Doběhla k výběhu a několikrát bafla na veverku, která vystrčila z domečku hlavu. Raději jsem Trixie odvedla dovnitř, aby co nejrychleji zapomněla na to, co viděla.

O dva dny později mi manžel ráno řekl, že na silnici ležela veverka, rozmačkaná od auta. Mrtvolku sebral do pytle a hodil do popelnice. Bohužel tohle zde není nijak ojedinělý případ a vždy je to smutný pohled. Jenže tahle veverka ležela těsně před naším nájezdem ke garáži, který je ve směru k domečku. Stejně jako manžela, tak teď i mne v tu chvíli napadlo jediné – snad to nebyla „naše“ veverka od mláďat! Chodila jsem pak domeček každou chvíli nervózně kontrolovat a doufala jsem, že se veverka vrátí. Jenže hodiny ubíhaly, veverka nikde a domeček se ani jednou nezakymácel. Namlouvala jsem si, že třeba Trixie před dvěma dny veverku znervóznila a ona mláďata přestěhovala jinam. Jenže bylo čím dál tím jistější, že mrtvolka opravdu byla mamina z domečku.

Po schůdkách jsem vylezla k domečku a do otvoru vsunula pár kousků oříšků a mističku s vodou. To kdyby náhodou mláďata byla už větší a dokázala být samostatná. Otvory byly totiž tak zacpané vystýlkou, že jsem do hlubin domečku pouhým okem neviděla. Nechtěla jsem mláďata zbytečně stresovat, ale jak se blížil večer, potřebovala jsem vědět, jak vypadají a jak rychle je třeba něco podniknout.

Akce na záchranu veverčat

Proto jsem vylezla znovu nahoru, malý foťák vsunula do několika otvorů a párkrát „blejskla“. Fotky se moc nepovedly, ale ukázaly mi, že v domečku jsou dvě, možná tři mláďata, která rozhodně ještě potřebují buď mámu nebo pomoc. A my jim nemohli poskytnout ani jedno ani druhé.

Naštěstí se do našeho města v roce 2012 přestěhovala z Floridy záchranná stanice vedená úžasným manželským párem. Je jen několik kilometrů od nás a my tam shodou okolností byli v květnu, kdy pořádají každoroční aukci na získání finančních prostředků. Takže jsem k nim ráno zavolala a majiteli stanice popsala situaci. Řekl mi, že mláďata, která už nejméně den nejedla, budou nejen hladová, ale hlavně dehydrovaná a máme je přivézt co nejdříve. Stalo se.

K odšroubování střechy domečku jsem potřebovala vyšší štafle, které mi manžel donesl, zatímco já si připravila rukavice a kbelík. Když jsem sundala střechu domečku, koukalo na mne jedno vylekaně pištící mládě a hlouček dalších nožiček a ocásků. Rychle jsem si udělala alespoň jednu fotku na památku a pak už to šlo ráz na ráz. Nejprve jsem do kbelíku přendala několik hrstí vystýlky a pak co nejrychleji mláďata. S překvapením jsem zjistila, že mrňousové byli nakonec čtyři. Sotva jsem každé mládě přendala do kbelíku, okamžitě se zavrtalo hluboko pod vystýlku. Přes kbelík jsem upevnila síťovinu, sedli jsme s manželem do auta a odjeli.

V domku byla čtyři mláďata

Na stanici nás už očekávali. Kbelík s mláďaty si přebrala jedna asistentka, druhá už měla připravenou lahvičku výživy a odnesly veverčata v klidu nakrmit. Jak jsem se rozhlížela, měli tam nejméně tucet veverčat různého stáří. Naše „tragédie“ rozhodně nebyla výjimečná. Poděkovali jsme, nechali jim šek na přilepšenou a vrátili jsme se domů. Ještě ten večer jsem manželům, kteří stanici vedou, poslala mail s dvěma fotkami. Jednak jsem jim to slíbila a také jsem chtěla, aby věděli, že jsem si příběh „kterak jsme k mláďatům přišli“, nevymyslela. Poděkovali mi.

Psí inspekce čistého domku

Po návratu jsem domeček sundala z tyče, vyčistila a znovu přišroubovala. Zatím zůstává prázdný. Uvidíme, jestli a jak brzy se zalíbí jiné veverce, po zahradě jich běhá dost. Také po kmenech borovic před domem se spirálovitě honí mladé veverky. A to tak „hlasitě“, že škrabání jejich drápků na kůře stromů je slyšet na metry daleko. U borovic je lavice, kterou veverky používají jako jídelní stůl. Během několika dnů je pod stromy spousta zbytků okousaných zelených šišek.

Vyčištěný domeček pro nové nájemníky

Víckrát už jsem na záchrannou stanici nevolala. Jsme si jistí, že se o veverčata dobře postarají, zkušeností s nimi mají víc než dost. Navíc, jestli nakrmená mláďata přidali k ostatním sirotkům, stejně by už nevěděli, která jsou ta naše.

Tady je odkaz na záchrannou stanici na facebooku, o níž se píše v článku, a toto je jejich hlavní stránka, z nedostatku času na ní ale nejsou nejčerstvější informace.

A kontakt na českou záchrannou stanici veverek najdete zde.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.