ROZCESTNÍK: Brněnské Vokruch Vokolo Štatlu, červen 2018, 2. část

První část najdete na tomto odkazu.

Časová osa je nemilosrdná: 14 hodin na cestě a za sebou 53 km. (To dělá průměrnou rychlost pohybu zhruba 3,8 km za hodinu.) To znamená, že na zbylých 47 km je to ještě 10 hodin. Pokud bychom někdy zkusili jít s cílem dojít, asi by nás ty pauzy a puchýře vyknockoutovaly rovnou. Dokončení pochodu by vyžadovalo rychlost pohybu 4,7 km/h a to celých 10 hodin v kuse, bez jedinýho zastavení.

Nemožný. Nereálný.

Protože su ale pořád nabitá endorfinama, a protože jsem v týdnu strávila dvě hodiny výběrem nakopávacího, svižnýho a zpěvnýho mixu do mp3 přehrávače, kterej jsem v noci ani jednou nemusela použít, protože se mi šlo fakt dobře, a k tomu jsme kecali, řekla jsem si, že do Vranova na 62,4 km to ještě dám a skončím až tam. Nasadila jsem sluchátka a vyrazila vstříc strašnýmu kopci po zelené, kde na mě pražilo slunko, a myslela jsem, že vypustím duši. Do uší mi hraje Znouze a já křičím na celej les (protože nevidím živáčka, kterej by můj falešnej řev mohl slyšet):

Jedeš a jedeš
jedeš jako tank
nic tě nezastaví
nic tě nezadrží
Jedeš a jedeš
jedeš jako tank
nikdo neudrží
koně bez otěží!

Někdo mi poradil, že do kopců zlehka, po rovině co to dá, a z kopce sbíhat. Endorfiny, hudba a krásnej les. To mně úplně připomnělo tu radu a s chutí jsem si seběhla pár lehčích klesání. Skvělý! V Útěchově jsem potkala kluka z té spící party, na batůžku měl přidělaný další dvoje boty. Trhnul se od zbytku, když se rozhodli to vzdát, a cestou potkal dvě holky a přidal se k nim.

Chvilku jsem s nima pobyla, ale byli pomalejší a já se zrovna cítila lehce a svěže. Chtěla jsem tomu dát na frak, co to půjde, a slíbila aspoň tomu klukovi, že ve Vranově na ně počkám a dál půjdu s nima. (Nechtěla jsem tam spíš končit?)

Vranov.

Do Vranova na kontrolu jsem dorazila plná euforie, 9,7 km za hodinu čtyřicet. Rychlost něco přes 5,5 km/h. Byla jsem rozjetá jak parní válec a ve Vranově jsem si pochutnala na výborné česnečce od pořadatele na kontrole v penzionu Na Gruntě. Než jsem si umyla nohy v umyvadle a využila k hygieně splachovací záchod, dorazily holky s týpkem s teniskama na batůžku.

Vranov 63. km.

Vytáhla jsem pátej chleba. Mám ještě tři chleby ze sedmi, vychází to tak jeden na 15 km trasy při zdolávání 100, na plánovanou 50 to ale smrdí obžerstvím co hodinu. První chleba jsem zbodla při čekání na registraci, druhý v Modřicích, třetí na kontrole u Balatonu a čtvrtý v Mariánským. Nakonec, počítala jsem to tak, že kdybych nějakým zázrakem vydržela jít třeba do 11 hod dopoledne, ať nestrádám hlady, i když mi bylo jasný, že tak půlku chlebů budu dojídat ještě v neděli.

Vůbec jsem ještě nepřemýšlela o tom, jestli už to stočit směrem domů, nebo zkusit ještě další kontrolu, i když někteří závodníci už měli zaječí úmysly – třeba mrknout na Babí lom (trasa stovky vedla pod ním) a na vlak do České. Hm, kdybych měla s sebou foťák, tak jasná volba, ale bez něj… Tak jsem si teda vylovila ten pátej chleba, že se ještě dojím, a kluk s botama už vstával, že jde dál, že holky končí. No tak ať jde, ne?

Prej ať jdu s ním, že mám dost energie a su rychlá. No tak jo, chleba jsem zabalila zpátky do ubrousku, obula si boty a vyrazili jsme. Víťa z Brna byl namotivovanej dojít do cíle v limitu 24 hodin. Líbila se mu strategie z kopce sbíhat (musím uznat, že s malým batůžkem mi ty lehký seběhy přišly i šetrnější ke kolenům) a tak jsme tak činili. Startoval v 19:40 a tak jsme měli – teda on měl – ještě 6,5h na 37 km.

Nad Lelekovicemi.

Udržet i s pauzama průměrku na hodinu 5,5 km, bych řekla, že se vyvenčil v kině. Ale byl plnej energie, já taky, a tak jsem si řekla, že dokud můžu, tak ho doprovodím, a bude to fajn zas chvíli pokecat a nejít sama jak posledních 10 kiláků.

Někde pod Babou jsem zjistila, že nemám GPS logger (krabička na záznam ujité trasy, co umí i měřit rychlost pohybu). Sbohem přehledu rychlosti a pauz. Docela škoda, měla jsem pocit, že by to mohl být hodně zajímavý záznam. Dali jsme svačinku, já snědla ten pátý chleba, a pak jsme vyrazili škrábat se na Babu, kde nám týpek z nějaké akce pro děti nabídl vodu, když jsme se dívali, zda to není neznačená kontrola. Díky.

Jinačovice, most nedokončené Hitlerovy dálnice. Na 75. km

V Jinačovicích nás čekala další kontrola, šumivý magnézko, nakrájený lehce solený okurečky. Tomu říkám servis. Při snaze napustit si vodu z hadice jsem dopřála nečekanou sprchnu sobě i širokému okolí, nakonec se ale stříkající vodu podařilo zkrotit a do lahve jsem ji dostala. Seběhli jsme dolů k hospodě a Víťa, že mi koupí zmrzku. Tak jo. Vlezli jsme dovnitř, a Víťa odpadl, 74 km a měl dost. Moji společnost nechtěl, že na přítelkyni s autem zvládne s pivkem počkat sám.

V tu chvíli mě prostě nenapadlo nejít dál. Rozloučili jsme se, a já šla. Pokud si Víťa myslel, že to spolu dáme, a já startovala 40 minut po něm, měla jsem opravdu reálnou šanci nejen udělat celou stovku, ale dokonce dát ji v limitu? Měla! Já, která nikdy nedala 50 km v kuse, a tohle měl být prostě experiment, zda su schopná ji ujít, měla najednou reálnou, zvládnutelnou šanci dokončit celý závod v limitu!

Červená k hradu Veveří.

Cesta na Trnůvku a po žluté k přehradě byla fajn, i když se docela honily mraky a už od Jinačovic bylo lehce víc dusno než jen vedro, a vítr přinášel předzvěst něčeho škaredýho. Kolem přehrady po červené to bylo parádní, krásný výhled na Veveří, lidi na paddleboardech, parník… a skvělá cestička ve skalnatém břehu přehrady. Akorát jsem zas na turistické značce ve vymletým svahu značně zavazela cyklistům…

Hrad Veveří, 82. km.

Na hradě Veveří – 83,5 km – jsem byla kolem 16:50, takže 3,5 hodiny na 16,5 km. Zvládnutelný. Při dodržení současné rychlosti i s rezervou… Další značená kontrola bude na 88,3 km, většina cesty do kopce, ale v 18 h tam určitě budu jak na koni. Ukázalo se, že jako na koni tam fakt nebudu.

Napřed mě čekala bojovka přeskákat říčku Veverku po betonových kostkách. Moje stehna úpěla, jen jsem to uviděla, ale za pomocí holí a dlouhých kroků jsem tuto překážku překonala. Že mě bolí stehna, jsem si neuvědomila do okamžiku, kdy bylo potřeba skočit!

Skákací past přes Veverku, 83,5 km.

A pak to přišlo. Byla jsem asi na 84. km a totálně mě rozbolelo celý tělo a dostala jsem hlad. Prvotní plán dojít na kontrolu na Helenčině studánce na 88. km v 18 h a tam se nabaštit a dáchnout si vzal za své tak 5 minut poté, co jsem přemohla betonový kostky. Udělalo se mi zle a já prostě musela sednout na obrubák u myslivny, sníst předposlední chleba, namazat si šlapky krémem a zbytkama Alpy pořádně promasírovat lýtka a stehna. Naštěstí byly nohy jinak bez jedinýho problému a puchejře, prostě jen nějaká chvilková slabost nebo co. Poslala jsem pár SMS s aktuálním stavem a díky moc kámoškám, co mě po SMS v tu chvíli hodně psychicky podpořily a gratulovaly k parádním 84 km. Seděla jsem tam snad 30 minut, totální propad.

Taky jsem už 3,5 h nepotkala žádný závodníky, šla jsem sama a asi to mělo taky negativní vliv. Ale nechtěla jsem to vzdát. Sice mi zmizelo 30 minut, ale i tak, pořád to bylo 16 km a 3 hodiny. Průměr lehce přes 5 km/h prostě su schopná zvládnout, když máknu. A já ještě někde vyhrabala sílu vstát a jít vstříc tomu kopci.

Do kopce na Ríšovu studánku to ale bylo peklo, štval mě i ten hudební mix. A pak jsem málem přešla rozcestník. Cesta šla pořád rovně, a pár metrů přede mnou už byla vidět zelená na asfaltce směr Helenčina studánka. Ale kde je moje modrá značka? Mrkla jsem do mapy a jasně, přešla jsem nenápadnou lesní odbočku. Omylem bych si tak zkrátila trasu asi o 100 metrů a z lesa bych vylezla od rozcestníku o pár metrů vedle. Běžím zpátky k odbočce a lesní pěšinkou mezi stromy prosvištím s větrem v zádech.

A tam, na kraji lesa, u rozcestníku, který jsem málem přešla, seděla hromádka neštěstí, lehce překvapená tím, že není poslední na trati. Tonda měl drsnej deficit hořčíku a minerálů, rozbolavělé nohy a chtěl to ukončit (jako ne zas až tak definitivně :). V posledních několika letech se mu nepodařilo dojít a teď mu chybělo jen málo. Dala jsem mu magnézku a že půjdu s ním. Asi jako když malému dítěti dáte lízatko. Tonda vypil půl litru magnézky a totálně se celej rozzářil. Se mnou by měl šanci dojít. Představila jsem se jako Maw, klasika, a pak došlo na velebení mé osoby vzhledem k šanci na cíl a magnézku. Jak mě občas napadnou slovní hříčkoblbinky, briskně jsem vymyslela, že mě, „MAW”, nepotkal náhodou, protože su MAgnéziová Wíla.

V 18:00 jsem pohřbila šanci na to, abych pokořila Brno. V 18:00 se zrodila šance, že Tonda po několika letech opět dojde celou stovku do cíle a sere pes, že dvě hodiny po limitu. Kontrolu na Helenčině studánce jsme nicméně stihli (fakt těsně!) ještě v určeném časovém okénku, a tak dobrali vodu a pochutnali si na parádním kontrolním melounu a posledním chlebu.

Pak už kolem okruhu, kde zas nebylo slyšet vlastního slova, a kolem Augšperskýho potoka. Letos jsem tu byla 2x v zimě, šlahouny a divoká zeleň všude kolem byla příjemná změna. Musím se ale přiznat k tomu, že su asi žabičkovrah, protože s čistým štítem se projít snad ani nedalo, i když jsem se snažila vybírat místa žabiček prostá…

Na poslední úsek zelené lesem nad Střelicema padla tma. A když jsme se vyloupli na závěrečnou rovinku v polích, mohli jsme obdivovat růžové bouřkové mraky lehce nasvícené ze západu, a na východě černočernou tmu protínanou blesky.

A tak jsem vyrazila na padesát kiláků kolem půlky Brna a ušla jsem jich rovnou sto, kolem celýho Brna :). A nakonec jsem nemusela spát ani na kolejích, Tondova kamarádka mě hodila do Brna autem a tam došlo na Vlastíkova slova, vyhlídla jsem si mile vypadajícího pana řiče a nechala se odvézt za doprovodu bouřky až před dům. Ano, je možný, že kdyby mi ten autobus přece jen ještě jel, že bych to měla ze zastávky sakra daleko.

Doma rychlá sprcha, nakrmit psovou a jen co jsem ulehla, dala se mi do těla brutál zimnice a fakt zle z hladu. Vyhrabala jsem proteinovou marsku z batohu u postele, kterou jsem měla jako životabudič, pochutnala si na ní, na prase hodila obal pod postel, s neumytýma zubama se přikryla dvěma peřinama, a až do ranního venčení psové spala jako špalek.

Takže asi 7 hodin :D

Na závěr teda obrovskej dík organizátorům za akci, za pěkný itinerář, za soubor .gpx do mobilu pro rychlou orientaci, za fajn kontroly, který měly vždycky něco na zub a za děsivě žlutý ponožky, který jsem dostala za dojití do cíle. Možná to nebylo naposled, co jsem dostala dementní nápad:)

A ještě jednou dík za sponzoring Vlastíkovi, bez tý pohodičky, že nemusím ve Střelicích nebo v Brně na nádru spát až do rána, by mě určitě ani nenapadlo to doklepnout.

Vlastíku, díky že podporuješ mladý a nadějný šlapky!

Mawenzi ušla celý 100km okruh za 25,5 hodiny.

Foto: Mawenzi

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/