PTÁCI: Kostičík megafonem
Měla-li bych psát o tom, co dělá nejčastěji, tak by to byl hodně krátký článek. Neboť Kosťa je první andulka u nás, která převelice oblibuje řvaní. V jakoukoliv denní dobu. ŘVE, při jakémkoliv osvětlení – je mu jedno jestli je tma nebo pravé poledne - ŘVE. A při jakékoliv hladině zvuku – nezáleží na tom, zdaliž je doma ticho jako v hrobě – to ho irituje natolik, že musí bezpodmínečně ztichlý prostor ozvučet – ŘVE.
Nebo jestli je doma nějaký hluk, ke kterému se touží připojit a – ŘVE! Má radost – ŘVE. Má hlad – ŘVE. Má pocit, že nemá dostatek vody – ŘVE. Chce jít z klece na své stanoviště na lince u zrcadla? – ŘVE. Je u zrcadla a naštval ho pohled na sebe? – ŘVE. Jediný moment kdy NEŘVE je, když se FUTRUJE. Pochopitelně s plným zobákem se špatně hlučí. Takže hrozí, že budeme mít prvního ptačího Otesánka, abychom si zachovali alespoň zbytky zdravého rozumu a sluchu, protože to jeho neustálý řvaní je uširvoucí.
Abych ho ale jenom nepomlouvala, musím přiznat, že je to částečně naše vina – není na něj tolik času, jako bylo na jeho předchůdce. Respektive já na něj nemám tolik času. Protože druhá možnost - ovšem ne se zcela stoprocentním účinkem – jak ho umlčet, je s ním něco podnikat. Hlavně takhle vaření.
To ale bohužel není z praktických důvodů možné, protože by se buď nechal přikrájet k připravovaným pokrmům, jak se motá kolem nože (jak se něco blyští, musí to být jeho), nebo by si šel zaplavat znak do vařící polévky či případně si povídat se svým odrazem na nerezovém hrnci, kde se cosi vaří a rozpálený hrnec stojí na rozpálené plotně. Druhá v současné době oblíbená činnost jsou ranní procházky bytem.
Řevem si vynutí otevření klece (chci dopřát sousedům klidné spaní), kecne mi na rameno a musíme korzovat prostorem, což si komentuje pod vousy a nejlépe je, když celou procházku zakončíme v koupelně a on se může hádat se zrcadlem. Ovšem v případě, že to se svým dohadováním začne přehánět má smolíka a já mu zhasnu.
Tím pádem mu zmizí oponent a hádejte se sami se sebou. To nemá tu šťávu, že? To pak uraženě odletí do své ptačí vily a jde sdělit svým oblíbencům, do jakého hnusného světa se to narodil. Já můžu rozsvítit a jít si vyčistit zuby, aniž bych si musela dávat špunty do uší. Mám zase ale mezi koleny nasáčkovaného Ešusa, takže to si tak jako tak moc nepomůžu.
S věkem si Kosťa pochopitelně zlepšuje své dovednosti. Jde nám to vzhledem k nedostatku mého volného času ale pomalu. Nejvíc pochopitelně cvičíme "přivolání“. Už se mi podařilo ho dokonce přimět k tomu, aby za mnou přiletěl z kuchyně až do předsíně. To je ovšem ale světlá výjimka, protože Kosťa je spíše z rodu ignorantů a pokud mu nemávám něčím zajímavým před zobákem (například masíčkem či sýrem), jsou dny kdy nechápavě kouká, co se to po něm chce. Pak jsou ale momenty – pravda vzácné, ale jsou – kdy se mi povede ho zavolat i když je uprostřed nějaké šílené dišputace na svém stanovišti u zrcadla. To pak pochopitelně jásám a odměny se jen sypou.
Nejdružnější je z nějakého důvodu na chalupě. Jestli je to tím čerstvým vzduchem či co, to nevím, ale na chalupě se přepeří do miloučkého a přítulného stvoření, které se dožaduje kontaktu se svými lidmi a je mírné jako beránek. Zatímco v Praze hrozí, že vám uhlodne občas kus prstu – když mu něco přeletí přes zobák, na chalupě je to moje pernaté ňunítko. Aby taky ne, když si užívá cestování, pobytu ve větvích a koupání ve vodičce.
Vodička je vůbec jeho oblíbené téma, protože umí skvěle napodobit zvuk tekoucí vody a aby se někdo náhodou nemýlil, v tom co slyší, tak ho poinformuje, že: "To je vodička!“ Doma se občas ráchá pod vodou tekoucí do dřezu, kdy mu musíme udělat bazének ze spojených dlaní. Má-li den, kdy ho koupání opravdu chytne, je to o záda, protože stojíte ohnutí dvě hodiny nad dřezem jak – s prominutím – pitomci a fógl se ráchá a hází si vodu na hlavu. Stejně tak si užívá, když se mu sprchuje ta jeho obří klec. Narve se pod sprchu a je bez sebe blahem. Že je pak promočený tak, že neuletí ani deset čísel, asi ani nemusím dál rozvádět. Promění se v tu ráno v těžkotonážní helikoptéru a potácí se vzduchem.
Oznámení: "To je vodička!“ není pochopitelně osamělá věta v jeho slovníku. Myslím, že už jsem tu zmiňovala jeho sdělení, že: "Mám periodu!“ Kde proboha tohle mohl sebrat??? Po původu věty: "Ptáčci sou negři!“ raději ani pátrat nebudu. Jen podotknu, že nikdo z naší rodiny není rasisticky zaměřený (když pominu Ešusa, který neoblibuje černé psy).
Onehdy jsem se v kuchyni dozvěděla závažné sdělení. Národ by se byl mohl začít radovat, že dojde na Hradě ke změně a Václav Klaus se už mohl začít balit. Protože Kosťa mi sdělil: "Seš prezident!“ V momentě, kdy už jsem na sebe házela kabát a objednávala taxi směr Hradčany, mě vrátil na zem časovým upřesněním "Ajne štunde!“ Uznejte, že být prezidentem na jednu hodinu, nemá valného smyslu.
Asi aby mu to nebylo líto, že sám nemá funkci sdělil nám, že: "Já sem Čunek!“ a po delší odmlce přidal ještě "Náš prezident! Kocoure!“ Tímto polické pole opustil a pravil - aniž by se ho někdo na něco ptal: "No neptej se rači!“
Jindy se dozvíme, že: "To je strašný!!“ Nedozvíme se sice vůbec CO je strašný, ale dostane se nám ujištění: "To víš Kolaříku!“ Někdy asi i sám usoudí, že je hluku už dost a ozve se: "Buď ticho, Kostičíku, buď ticho!“ s mou patřičnou naštvaně – prosebnou intonací. Aby utišil i ostatní členy domácnosti, používá s oblibou dvě větičky. První je: "Moc křičíš!“ a druhá, důrazná, zní: "TADY se nekřičí!“ Taktéž se nám občas dostane doporučení: "Běž se mejt!“ asi se mu zdáme málo hygienická rodina. Možná i proto tuhle pronesl svou zdravici: "Dobrý den prasátko!“
Nedávno se na chalupě rozjel takovým způsobem, že jsem byla smíchy uslzená a posléze si začala dělat v rychlosti poznámky. Zde jest výpis některých perel z jeho tehdejšího slovního průjmu, tak jak se mi je podařilo zachytit: "Tak co bude! Tady bude Kosťák! Bačkory chci zavařit! Dělej poštu! No dobřee! Moc smrdíš. Tak co bude! Ty si šik Pupíčku!“ Vše proneseno s patřičně direktivnim akcentem, protože on jinak nehovoří.
Před nedlouhou dobou jsem se nechala inspirovat jednou knížkou o andulkách a vyrobila Kosťovi podle obrázku hřiště. Prozatím jsme v seznamovací fázi, ale vypadá to nadějně. Když už jsem byla v tom vyrábění, vyhotovila jsem mu i stylové sedátko do jeho koutku u zrcadla. Je to epes-rádes zařízení z přírodního matroše – vše ve dřevě. Viz foto.
Má to ale jeden malý nedostatek – jak je to vyrobeno z čerstvých vrbových proutků, tak se nám to seschlo. A! Kosťa objevitel objevil, že s tím může krásně vemblovat. Když s tím ale vembluje moc, rozebere si to sám pod sebou, šprušle na které sedí, se svěsí, a on má problém.
Pak vezme zavděk větývkami, z kterých jsou držátka té šprušle a protože větévky jsou tenké, dá mu zabrat, než se na nich usadí. Je totiž trochu pupkatý a nemá pevné břišní svalstvo, takže se při usazování, když neudrží rovnováhu, kinklá natolik, že mu říkáme Klaus. Klaus Kinkl. No, ale důležité je, že se při těchto prostocvicích baví a nepadá mi do hrnců s polévkou.
Pokud překročí únosnou decibelovou mez, je patřičně otitulován, zalígrován a je mu pohroženo smrtí. Pak začne raději hovořit. Stojí u vrátek – která už jsou pro jistotu zalígrovaná, protože jak jsem inzerovala minule, naučil se je vykopnout – sedí tam se svěšenou hlavičkou a tváří se ztrápeně.
Pochopitelně se mi ho po chvíli zželí a jede to celé znova. Takový malý koloběh života.