PSI: Ta naše koza strakatá aneb veselé historky

Šly jsme spolu jednoho pozdně letního dne na Petřín, čubinka se radovala ze života a nadšeně poskakovala po cestě a ryla po stráních. Proti nám šli dva dobře oblečení pánové, oba ve světlých kalhotách. Bonynku zjevně zaujali a vyřítila se k nim. Živě jsem si představila, jak se její packy od hlíny otisknou na těch nažehlených nohavicích. Snažila jsem se jí odvolat (marně) a tak jsem povykovala "Neskákat! Neskákat!!" Pánové se zarazili, odehnali štěně a jeden pravil "Madam, my jsme to opravdu neměli v úmyslu".

Poslušnost nikdy silnou stránkou naší slečny Bony nebyla. Jednou v létě jsem se s ní a partou kamarádek vypravila na pěknou procházku po lesích a stráních. Čubizna nejdřív našla pěkně masitou kostru srnky a odmítala se s ní rozloučit. Po chvíli přitáhla odněkud z příkopu čistě odříznutou nohu od laně (máme tam hodně pytláků, každá hospoda v okolí inzeruje zvěřinové speciality) a docela jsme si zacvičily, než jsme jí to sebraly. Pak jsme přešly na pastviny, tak jsem si oddechla. Chyba - čubizna zahládla čerstvý kravinec a šťastně se v něm vyválela. Jenže ouha, kravinec byl pod ohradníkem, ohradník byl pod proudem a Bony to dvakrát pěkně schytala. To jí tak vyděsilo, že náhle byla ochotná poslouchat a opravdu na povel přišla k noze. Těsně k noze. K mojí holé noze. Od toho čerstvého kravince jsme tedy byly zapatlané obě. A mé vzdělané kamarádky, potvory, pravily: "Vida! Dáma s psíčkem!"

Vloni jsme opečovávali a zazimovali chatu a velkou zelinářskou zahradu mého otce, neb ten se neplánovaně odebral do nemocnice. Jezdili jsme tam i s čubou, samozřejmě. V podzimní plískanici jsme makali jak barevní, aby byl děda spokojený (znáte to - stejně ten kompost nikdy nepřeházíte tak, aby to bylo dobře). A najednou děs - čubizna se nenápadně krade z verandy, v hubě má krabici a z ní se sypou typické červenavé granule - jed na myši! Naštěstí jsme jí to hned zabavili, ale netušili jsme, jestli si nezobla už na verandě. Takřka hystericky jsem volala na veterinu, co že dělat. Verdikt zněl: ihned přijeďte. Tak jsme zahodili všechno z rukou, ve špinavých hadrech ze zahrady jeli do Písnice v Praze 4. Tam narváno, jako obvykle kolem 18. hodiny.

Jen jsem na recepci řekla, že jsem ta s tím myším jedem, hned vyběhla paní doktorka za námi ven, čubizně narvala do krku velikou dávku zředěného peroxidu a šli jsme společně na silnici pod lampu, aby bylo vidět, co vyzvrátí. Chvíli jí to v hubě pěnilo a v žaludku pumpovalo a pak vrhla. Já s tou doktorkou jsme se v tom přehrabovaly na silnici pod lampou, manžel chlácholil čubiznu a přisvěcoval baterkou. Naštěstí nic nespolkla, poznali jsme to, protože zvrátila i sýr, který dostala hned po příjezdu na zahradu. Takže jsme se poblili za 250,- Kč a jeli domů.

Manžel to pak vypravoval v práci kolegyním a jak je zvyklý, používal o naší milované čubizně výraz "TA KOZA PITOMÁ". Když historku dokončil, jedna z nových kolegyň kroutila hlavou a říkala: "Jenom mi, prosím Vás, řekněte, jak jste tu kozu dostali do toho auta?!"

A ještě jedna odposlechnutá: kamarád s manželkou a milovanou trpasličí jezevčičkou Bárou si vyjeli za příbuznými, kde přebývá jorkšírka Bessi. To je zřejmě dáma každým coulem, která si své granulky v misce opečovává a pomalu užďoubává. Bára také dostala a svou porci si přirozeně zhltla. Měla přísně zakázáno užírat z misky domácí Bessi, ale když ani po dvou hodinách Bessi misku nedojedla, Bára to logicky považovala za věc opuštěnou a tak se misky ujala - zřejmě aby to zbytečně neokoralo nebo tak něco…

Bessi to přišlo líto, i chtěla si taky posloužit ze své misky, ale Bára se o není z těch, které se o nález podělí. Skončilo to tak, že Bessi ležela pod Bárou a milá Bára jí držela pod krkem. Páníčci je odtrhli a Bára dostala. Vlastně dostaly obě a Bessi se urazila, jak už to jorkšíři dovedou. Bára není povaha mrzutá a tak za chvíli dolejzala za Bessinkou "pojď si hrát". Ale ta ne, s nenažranci se ona nebaví.

A když Bára neuspěla ani u páníčků, vyřešila to po svém: pěkně pomaloučku, rozvážně a demonstrativně napochodovala doprostřed místnosti a počkala, až si jí všichni všimnou. Když zábava ztichla a zraky přítomných se upřely na jezevčici, ta klasicky přičapla a na koberci se rozlévala výmluvná skvrna psího protestu...