Dala jsem mu číslo do Táborského útulku a napjatě čekala. Zajel tam hned druhý den, a nejenže se mu Ronie líbil ještě víc než na fotkách, ale zřejmě i on Roniemu "padnul do nosu", protože se chtěl s novým páníkem usilovně pomazlit a dával pac.
Protože to ale je páník odpovědný a věděl, že tenhle týden budou doma minimálně, musel si Ronie ještě týden počkat. Teď má, na celé tři týdny, zaručeno, že vždycky někdo doma bude.
V sobotu si pro něj, vzdor sněhové kalamitě, i s novou paničkou zajeli. Ronie měl ze začátku v autě strach a klepal se, ale když si ho panička vzala na klín, usoudil, že to bude v pořádku a statečně kučíroval.
Doma mu ukázali, kde má misku a pelíšek, Ronie hned prošmejdil celý dům, všechno chtěl vidět a prozkoumat. Zřejmě pochopil, že je to definitivní, staré strachy z něj pod láskyplnými páníky spadly a odpoledne už s nadšením šel s pánem na procházku. Běhal, ňuchal, hrabal a radoval se tak, jak se má radovat spokojený pejsek. Na zpáteční cestě už běžel napřed k té správné brance a rozvrceným ocáskem na páníka čekal. A páníci se radovali, že mají pejska a který je tak chytrý, veselý a všechno rychle chápe.
Později pak šla na procházku ona moje přítelkyně s jejich labradorem Ediem. A Edísek byl velice nadšený, že má hned naproti za plotem nového kamaráda. Lítali kolem plotu až jim ušiska a ocásky vlály. Pak se Ronie najednou zarazil a u vědomí vážnosti své nové funkce Edimu vysvětlil, že TADY hlídá on!
Co si člověk mohl víc přát?!