PSI A KOČKY: Však si rozumíme…
Příklad? Tak jo: čerstvé maso na stole. Dokud jsme přítomni, kocour si ho ani nevšimne - vlastně tam žádné maso ani není. Stačí na chvilku zajít za roh a pak se rychle vrátit a vida - přistihneme lotra, jak se pokouší dostat do obalu a užít si to. Když na něj křikneme, uraženě odsedne a zase se tváří, že tam vůbec žádné maso není a nikdy nebylo. 
Psi, jak jsem se také dočetla, nemají mimické svaly. Vůbec jim to nevadí. Svůj názor na věc dokáží vyjádřit spolehlivě i bez nich. Celkový postoj, ocásek, naklonění hlavy, pohyby uší, výraz mordy… A na co by byly vám mimické svaly, když byste byli zarostlí hustou srstí od špiček uší až k čumáčku, že… O kočkách dtto. Kdo někdy viděl uraženou kočku, přesně ví, co myslím - a to jí, samozřejmě, v téhle situaci vidíte nanejvýš zezadu.
Oba druhy chlupatců se dále vyznačují jemným sluchem. Tedy slyší to, co my ne. Zejména dobře slyší, co chtějí a vůbec, ale vůbec neslyší, co nechtějí. Příklad? Tak jo: kupovala jsem ryby v lahovických sádkách, mají tam vlčáka Azora. Azor se pomalu vzdaloval z páníčkova obzoru a mířil si to na parkoviště ven. Pán přestal obsluhovat a rázně velel: Azore! Místo! Kde máš místo?! Pes ještě chvíli popocházel, než se zastavil, zády k páníčkovi, prověsil hřbet, sklonil hlavu a i zezadu bylo vidět, jak si říká: vydržím, ono ho to přejde… (Nepřešlo).
Dále vůbec nepochybuji o tom, že oba druhy chlupatců moc dobře VĚDÍ o věcech, o nichž MY zbla netušíme. Jak zvíře kočičí, tak psí moc dobře ví, kdy přijede auto s páníčkem, a to za situace, kdy zmíněné auto má k domovu nejméně kilometr jízdy. Nebo jinak: naše čubizna (a jiní psi našich přátel) jasně poznají, když rodina balí na cesty SE PSEM a na cesty BEZ psa. A to, prosím, nikoliv podle toho, že se přibaluje psí deka a konzervy! Podle něčeho jiného - víc nevím.
Když se kdokoliv z nás vrací domů, dostane se mu pohybové etudy - šťastný pes skáče jako blázen, vrhá se na příchozího a nenechá si to rozmluvit, jazyk visí z pootevřené mordy… Občas se ozývá i potěšené kvíkání. Jakýkoliv výcvik v trpělivosti a sebeovládání ze strany psa postrádá smyslu, čubizna šílí láskou. Kocour je také rád, že jsme se mu vrátili ze světa širého, ale jako starý mazák se chová decentně a musí si navíc dát pozor, aby ho ta bláznivá nepřišlápla. Vyskočí na botník, otírá se o pověšený kabát a jasně a stručně zamňouká, či spíše vyrazí jakési hrdelní zvuky.
Ovšem protože naše čubizna je děvenka neposedná a podnikavá, občas nutně nastupuje provinilý výraz. Po vítacím ceremoniálu se pes zastaví, packy rozkročené, hlava mírně na stranu a prověšená, ocásek dole a pak rychlý odchod nejlépe pod křeslo nebo pod postel "tam na mně nemůžou". A my už víme, že něco provedla a hledáme, co se jí podařilo zničit.
Jak jsem už jednou psala, je to signál pro kocoura, aby se cítil jako pán bytu a dokud má naše Bonynka pocit provinění, producíruje se po bytě, občas si pomňukne a motá se nám pod rukama-nohama, aby si nás nerušeně užil. Čím je ten kocour starší, tím je ukecanější. Jsou s ním pěkné hovory, když sedí na stole proti vám a praví Mňuk. Tak mu odpovíme a zase: Mňuk, mňó. No tak si občas pěkně pokecáme.
Když nám čubizna potřebuje něco sdělit a my to nechápeme z jejích projevů, nastoupí hlasový part, tedy pestrá škála kvíkání, pištění a kňučení. Je to zvláštní, ale náš pes na nás neštěká - to má vyhrazeno jen pro CIZÍ. Vysvětlujeme se to tím, že když jako štěňátko kňourala, tak my jsme se mohli přetrhnout a ona přišla na to, že to 100% zabírá.
Naopak kolegyně mi vyprávěla, že jejich dobrmanka Baruška si na ně prostě jasně krátce štěkne. Říkala mi, že když si byli vybírat štěně, zaujala je právě Baruška. Byla první u vrátek a pisklavě na ně štěkala, byla první u misky a pěkně se cpala. Bude z ní dobrý hlídač a bude se mít k světu, mysleli si. Dneska, pravila kolegyně, by je Bára sežrala či spíše nejraději by slupla i jejich večeře a když něco potřebuje, tak si na ně štěkne. Chci ho pokoje - haf. Chci na dvorek - haf. Chci míček - haf.
Skoro každý den se po ránu potkáváme s těmi samými lidmi, takže je čubizna už zařadila do svého vítacího repertoáru. Jeden náš známý už ví, že při setkání s naší čubiznou se musí pěkně sklonit a podrbat čoklovou dřív, než na něj začne skákat, chce-li do práce dorazit čistý. Sám psa nemá, ale za ty skoro tři roky, co se potkáváme, se o psech už něco naučil: čubizna k němu po ránu přišla velmi zvolna, nechala se pohladit a pak stála, hřbet prověšený, ocásek dole, uši skleslé, nezajímalo jí, že zvolna odcházím…
I tenhle neznalec psů poznal, že se něco děje a povídá "Co je s tím psem? Je nemocný?" Kdepak nemocný - prostě PRŠÍ! To je zlomyslnost, kterou naše čubizna nesnáší a nevidí důvod, proč courat venku. A tak to na nás zkouší, co kdybychom někdy chtěli vyhovět a vrátit se?