PŘÍRODA: O plachtících fuseklích

S fotoaparátem u oka jsem ji "zastihla" při stěhování mláďat, při jejich převádění i při pro mě nejdojemnější chvíli kojení popleteného dvouměsíčního mrňouse. Přesto mi ve sbírce veverčích snímků chyběl skvost, o který jsem se marně pokoušela déle než rok. Nestačilo mi mít na fotografii veverku v sedě či leže na větvi - já jsem ji s "lidskou nenasytností" toužila mít i v "letu".

Jenže brzy se ukázalo, že pořídit právě tenhle vysněný snímek byla ta největší potíž a při čekání na něj proti mě stála celá řada překážek. V literatuře se sice uvádí, že je veverka v případě nebezpečí (například, když se jí řítí v patách kuna), schopná přeskočit až pětimetrovou vzdálenost mezi korunami stromů, ale pokud nemusí, tak se takové námaze vyhýbá. Natož pak Pinky, která je po tolika letech u nás zhýčkaná a volný prostor mezi stromy překračuje nejraději po "dálnici" z visutých mostů, jež jsme pro potřebu drobných veveřích tlapek dávno dovedli k dokonalosti.

Po systému dřevěných mostů může zrzka obejít celou zahradu, přeběhnout spícímu retrívřímu párku Hátě s Lesíkem přímo nad huňatými zády a zmizet zpátky do akátového lesíka, aniž by se musela "holou tlapkou" dotknout země. Jednou dokonce došlo k bizarní situaci, kdy si retrívři všimli zajíce za plotem, probudila se v nich lovecká vášeň a jali se ušáka pronásledovat. Vyplašený zajíc běžel z jedné strany drátěného plotu, Háta s Lesíkem z druhé a aniž by si toho některý ze zmíněných aktérů všiml, zároveň s nimi prchala po dálnici z visutých mostů, která vede mezi stromy dva metry nad plotem, týmž směrem i Pinky, která ještě před pár vteřinami na jednom z mostů v poklidu svačila oříšek a vyložila si to tak, že psí útok patří jí. Pohled na prchající chlupatce byl vskutku k popukání - zaječí i retrívří zadnice mizející do dálky a přímo nad vlnícími se psími hřbety kmitající macaté pozadí chrabré zrzky...

Abych ovšem Pinky, co se týče skokanských schopností, nekřivdila, dvoumetrové vzdálenosti mezi větvemi akátů na stráni pod zahradou překonává každý den s bravurou cirkusového eskamotéra. Jenže milovaná zrzka (ač se to občas nezdá) i nadále zůstává pravou lesní divoškou, která mě nechá přiblížit nanejvýš na dvacet metrů (a i tak se raději schová za kmen stromu), takže jsem si na Pinky levitující mezi akáty musela nechat zajít chuť.

Nakonec mi ale svitlo. Jestli mám snímek vzduchem plachtící Pinky vůbec pořídit, musím tak učinit přímo na zahradě zpoza okna, když bude seskakovat z visutého mostu na ptačí krmítko. Krmítko je vzdálené od okna odhadem 6 metrů, na mou tvář za oknem je navíc Pinky dávno zvyklá a nebude tedy kvůli ní zbytečně panikařit.

Jistě si říkáte, že jsem měla v tu chvíli vyhráno a v čem může být problém, vyfotit si veverku takřka z křesla. Ale věřte mi - to bylo hodin a měsíců čekání! Jednak Pinky navštěvuje ptačí krmítko, vzhledem k tomu, že má své vlastní v dolní části zahrady, tak jednou za týden. (Sice kolem něj téměř každý den přebíhá, když kontroluje teritorium či se hopká podívat k voliéře s domácím veveřákem Krýťou, ale to volí cestu po mostech a na krmítko nesestupuje.)

Další potíž je, že když už zrzka přeci jen přijde a dokonce se i uvolí zkontrolovat ptačí "krmelec", činí tak v 99 % za úsvitu, kdy je venku takové šero, že na ně můj fotoaparát nestačí. Pokus o veverku v letu tak končí tmavě rezavou šmouhou, která ze všeho nejvíc připomíná zahozenou ponožku, nikoliv však ladnou opičku našich lesů. No a poslední potíž je ta, že most vede pouhých 80 cm nad ptačím krmítkem a tudíž je Pinky v prostoru mezi oběma objekty sotva vteřinu. Po nesčetných hodinách a měsících jsem tak měla řadu snímků zrzky před výskokem, zrzky po doskoku a jako bonus k tomu spoustu "plachtících fuseklí"...

Po roce snažení se mi však přeci jen podařily dva snímky "letící" Pinky, na které jsem v rámci svých schopností a možností mého fotoaparátu pyšná a jimiž se vám chci tímto pochlubit. Třetí (kvalitou nejhorší) záběr je pořízený 11. dubna 2007.

Několikanásobná veveří maminka totiž přišla letošní zimu o partnera Hnědáka a protože si ani ve svých 6 letech a počtu 52 odchovaných veverčat neumí život bez dalších potomků představit, chodí pravidelně navštěvovat voliéru s domácím veveřákem Krýťou. Opakuje se tak stejná situace jako před třemi lety, kdy se Krýťovi po měsících marných pokusů podařilo "vdavekchtivou" Pinky nakrýt přes pletivo drátěného tunelu. Krýťa tak má o zábavu postaráno a já mohu za oknem čekat na svou další fotografickou příležitost.

(Další snímky Pinky i jiných veverek jsou k nahlédnutí zde