PŘÍRODA: O mé zahradě

"Jé, ty už zase seješ semínka?!!" rozhořčeně zaznělo nedávno z úst mého Jiřího. Nedalo se odpovědět nic jiného, než to, že viděl náramně dobře a taky přesně vytušil stav a běh věcí příštích.

Na jeho připomínky ohledně nemožnosti otevírat okna v obýváku a v pracovně, aniž by se nemusela celá baterie osetých vaniček s oken odstranit, jsem se naučila nereagovat. Vím velice dobře, že on stejně nebude chtít větrat, pokud bude venku panovat nižší teplota než vedro k padnutí. Taky dobře ví, že se v bytě neudusíme. Nejsem líná, takže každé ráno i večer před spaním obě místnosti sice rychle, ale zato intenzívně, větrám. Jiří je velký zmrzlík, takže se stále o nezbytné teplotě vzduchu bytě dohadujeme, a doslova se přetahujeme o kohoutky topení.

Musela jsem se až smát, když jsem pohlédla na jeho otrávený obličej. Ano, vždyť už dobře ví, že zahrada za chvíli zavolá, a budeme muset přiložit ruce k dílu společně. Už jako malý kluk musel můj Jiří denně docházet na vzdálenou zahradu svých rodičů, kde bylo i menší pole jahod. Tam z duše nerad pomáhal se sázením, pletím, zalíváním a vším, co jahody vyžadovaly. Není divu, že se už od dětství doslova kroutí odporem, když jen slyší o práci na zahrádce. Musím spravedlivě doznat, že Jiří zahrádku opravdu nechtěl. Zahrádka byla má touha a on se jen podvolil a ustoupil mé touze po pěstování a vrtání se v zemi...

Nikdy jsme zahrádku neměli. Však jsem taky vyrůstala nejdříve ve starém Mostě, v docela obyčejném činžovním domě sice s velikým dvorem na dětské hry a lítání, s několika dřevěnými kůlnami plnými haraburdí a uhlí, avšak naprosto zahrádko a záhonu prostém. Odtud později celou naši ulici (kvůli uhlí) vystěhovali do jediné, novotou vonící, ale opětovně zahrádky prosté panelové králíkárny. Je tedy nad slunce jasnější, že tam zahrádka zas nikde neexistovala.

Krom toho mí rodiče nikdy žádné zahradnické touhy neměli. I kdyby je měli, stejně by je nemohli realizovat. Tatínek měl dva pracovní poměry a z jedné práce šel každý den rovnou do té druhé. Mami byla nejen učitelkou na základce, ale taky zapálenou turistkou a sokolkou, což pro znalé vyjadřuje zcela vše. Zkrátka, na nějakou zahrádku nebyl ani čas ani chuť.

Jako dítě jsem po zahrádce netoužila a její nevlastnění mne nijak netrápilo.Pomáhala jsem tetě a strejdovi v Pekle, takže jsem nějaké drobné zkušenosti měla z dětství. Změna nastala až v době, kdy se nám narodily dcerky, a já s nimi začala trávit hodně času u manželových rodičů v Plzni, kde u domu zahrada byla, a je dosud.

Tchán byl nejen skvělý zahradník, ale i trpělivý učitel. Teprve v Plzni jsem k zahradničení přičichla, a to nejen nosem. Ráda jsem pomáhala s pletím, i když jsem však kvůli nezkušenosti a neznalosti často naděla více škody než užitku. Vlastními chybami a omyly se však člověk naučí nejvíc a nejrychleji.

Když jsme se (skoro po devíti letech manželství) přestěhovali kvůli dětem do Bělé, kde jsem nečekaně a nedobrovolně skončila jako invalidní důchodkyně, přišel konečně čas k naplnění mých zahradnických tužeb. Zahrádku jsme si najali malou jako dlaň. V jejím středu se dodnes tyčí mohutný, krásný ztepilý javor, který za roky volného a ničím neomezovaného růstu svými kořeny doslova prošpikoval celý pozemek. Právě onen javor milujeme, a nenávidíme zároveň. Však jsme se s jeho kořenovými "hady" a propletenci při rytí velice natrápili, než se nám zdařilo javoru aspoň kus půdy vyrvat a zúrodnit.

Dnes pod javorem ráda sedávám nebo i vleže lenoším na lavičce, kterou můj šikula Jiří vyrobil z vyřazených dřevěných železničních pražců. Zjara jen tiše hledím do svěží žlutozelené koruny, poslouchám bzukot (někdy doslova hučení) včel, které si přiletěly nasbírat pyl z jeho květů, jindy si uklidňuji oči i mysl nádhernou hráškovou zelení, třepotáním a chvěním mladých a sotva rozvitých lístečků.

Jak měsíce roku plynou, pozoruji každoroční změny v koruně javoru. Poznám, jestliže strom potřebuje pít, trvá-li horké a suché období příliš dlouho, a pití mu donesu od studny, aby se osvěžil stejně, jako se ve stínu jeho koruny pokaždé osvěžuji i já. Je nám spolu dobře a žijeme téměř v dokonalé symbióze a harmonii.

Já nedočkavě čekám a dětsky se raduji z prvních náznaků kvetení a ze sotva rozvitých lístečků, on mi po dlouhé zimě přináší jasnou zprávu o příchodu opravdového jara. Později mě svým majestátným chladivým stínem chrání před žhavými paprsky letního slunce. Na podzim si zabrnká na strunu mého barevného cítění svými veselými a ohnivě planoucími pestrobarevnými listy.

Vždy mne přepadne smutek a splín, když vidím, jak se barevné listy tiše, smutně a jako raněný pták, snášejí k zemi. Už tehdy jasně vím, že končí rej a hýření barev v javorové koruně, a neomylně přichází čas plný plískanic, deště a neproniknutelné tmy. Lituji sebe, i nestydatý smutně šedivý podzimní akt stromu a nejraději bych to barevné listí zavěsila zpátky do větví koruny, i když je pro mou zahrádku právě ono doslova javorovým pokladem, který mi každoročně strom věnuje, coby poslední, i když nejcennější, bonus. Nedokážu líp vyjádřit, jakou k tomuto javoru cítím lásku a vděčnost... Sice jsme zpočátku jeho hadí a rozpínavé kořeny doslova nenáviděli, avšak nyní si přítomnosti javoru v naší zahrádce opravdově ceníme. Už bychom ho nedali.

V naší zahrádce se konečně začíná dařit všemožným rostlinkám. Jiří (jen s mou nepatrnou pomocí) vybudoval fortelný fóliák. Budoval ho dlouho a já spokojená nebyla. Připadalo mi, že se se stavbou schválně loudá. Pospíchala jsem tehdy, abych do fóliáku mohla nasázet doma vypěstované a vážně už přerostlé papriky a rajčata. Zapomněla jsem na ponaučení své moudré bábrlínky, že pospíchat se má pomalu.

Jakmile Jiří stavbu dokončil, přiřítil se nejdřív orkán Kyril, který smetl a rozmetal po širokém okolí sousedův chatrný plot, rozbil skla několika skleníků,shodil spousty stromů a střech, ale na náš (vlastně Jiřího) fóliák si nepřišel. Ten vydržel zkoušku bez jakéhokoliv poškození a hrdě stál. Pak pevnost fóliáku prověřovala ještě vichřice Emma. Vylámala si však zuby a odletěla s nepořízenou.

Dneska už máme zúrodněný notný kus pozemku. Pociťuji velikou radost, když se mi v zahrádce daří vypěstovat nejen skvělou a chutnou zeleninu, ale raduji se, protože už zde rostou a kvetou taky kytičky pro radost a všelijaké bylinky a koření pro lidské bolení a trápeni.

Stala se ze mne dokonce úspěšná pěstitelka rajčat. Soused vždy jen tajně špehuje přes plot a natahuje krk jak žirafa, aby viděl mnou vypěstovanou rajčatovou záplavu. Rajčata pěstuju v primitivně jednoduchých, vlastnoručně zhotovených a tudíž i levných klimatických buňkách. Je to snadné a uspěje začátečník. Zkrátka:

Jiří na zrytém a dobře vyhnojeném záhonu vyměří několik čtverců o straně 0,5 m, do každého vrcholu čtverce zabuduje po 1 silném, 1,5 -1,7 m dlouhém, pružném, vrbovém prutu, který je v dolní části docela zbaven kůry,aby nezapustil kořeny. Pak jen doprostřed mezi klacky zabudujeme pet láhev, které jsme odřezali dno a kolem hrdla jsme v ní udělali několik otvorů rozžhavenou pletací jehlicí. Vždy jednotlivé pruty každé buňky svážeme do jakéhosi tepee.

Do takto připravených polotovarů buněk nyní vsadíme (vlastně skoro pokládáme) sazenice rajčat. Kořeny směřují do středu- k petláhvi. Vrchol každé rajčatové sazenice vyvážeme k její prutové opoře. Pak už zbývá nehotové buňky dobře zalít. Nejprve ke kořenům jednotlivých rostlin, poté do otočené a vlastně bezedné láhve. Každou buňku nakonec vlastně oblíkneme.

Jako kabát zcela dobře poslouží dvojitá igelitová fólie o šířce 1 metru, která se běžně prodává v zahrádkářských obchodech nebo v kovomatech. Fólii vám sic prodají změřenou v metrech a dle vaší spotřeby a přání, ale váží se na kilogramy. Na jednu rajčatovou buňku počítejte cca s 1,5 m fóliové nohavice.

Když je buňka oblečena, dolní konce igelitu dobře zabudujeme hlouběji do země, aby se mohlo snadněji s tou igelitovou nohavicí manipulovat a na kořeny rajčat netáhla zima. Hořejšek nohavice zpočátku zpravidla vytáhnu až nahoru a kolem svázaných prutů upevním. Je li teplý den, fólii sroluju a rostliny mohou dýchat. Jakmile se ochladí a zpočátku i na noc, zas buňky uzavřu.Nevěřili byste, jak takto pěstovaná rajčata prospívají. Byla jsem vloni žertem nařčena, že rostliny nějakými kouzly vytahuju ven ze země. Nikoli, to jim buňky tolik svědčily. Já je za listy netahala, věřte mi.

Podotýkám, že však není vůbec žádoucí, aby se voda při zalévání dostala na listy rostlin. Zalévat se musí jen do petky, nikoli do jejího okolí. Na závěr rajčatových porad podotknu toto: Jakmile rajčata začnou růst, vyvazujeme je a vedeme postupně každé po tom jeho prutu. Musíme taky vyštipovat zálístky a falešné vrcholy, jelikož rajče je rostlina bujná a neukázněná.

Dbáme zároveň a zejména na to, aby odspodu a až do výšky prvního hroznu květů (později plodů) nezůstal na stonku ani jeden list. Tahle rada není z mé hlavy, ale je od opravdu zkušeného a vyučeného zahradníka. Tohle je ta nejúčinnější přirozená ochrana rajčatových sazenic před plísněmi.

Můj soused sice nakukuje a kvituje mé úspěchy, ale o radu si přímo neřekne. Nic mu tedy nevnucuju, i když na něm vidím, jak je nespokojený se svou úrodou rajčat, která pěstuje ve velkých kýblech. Hrdost zkušeného zahrádkáře v sobě však zlomit nedokáže. Přece se nebude na moudra fígle ptát mne, nezkušeného a začátečnického zajíce v tomto oboru! No, komu není rady, tomu není pomoci.

Ještě musím konstatovat, že i skleníkovým či jakýmkoliv samosprašným paprikám se v improvizovaných buňkách daří skvěle. Na 1 paprikovou buňku spotřebujeme jen asi 1,2 m fóliové nohavice. Papriky totiž dorůstají nejvýš do 80 cm výšky.

Na mou zahrádku se však mohou přijít pro radu i ti, kdo neviděli, jak třeba která bylinka či rostlina ve skutečnosti vypadá. Můžu rostlinu komukoli ukázat, ale kde ji najít, raději již nepovím. Takový člověk si musí najít místo sám. Jen naznačím, jaké podmínky a zem má ta bylinka nejraději.

Tohle není ode mne naschvál, ale jen ochrana přírody. Poradila jsem kdysi jedné zlé ženské, kde vytouženou bylinu najde, na místo jsem ji zavedla a ukázala jí, jak ji sbírat, aby se bylina množila i dál. Už nikdy tam tato bylina nevyrostla. Ta trumpeta a hloupá nána všechny byliny vyrvala. I s kořeny!! Závist nebo nebetyčná hloupost? Nevím nebo raději nedomyslím.

Tak a to je už všechno. Vím sice dobře, že na sázení rostlinek ven je ještě příliš brzy, ale náhoda přeje jen těm připraveným. Já už mám papriky zaseté. Nyní jen čekám, až se objeví první lístečky. Věříte, že je skoro denně chodím omrknout, jestli už některá z nich nevystrčila zvědavý zelený prstíček?

Nechť si můj Jiří brblá a protestuje, jak se mu zlíbí! Naše okna už patří rostlinkám a je na nich obsazeno. Větrat se musí, ale až tehdy, když budou rostliny v bezpečí a mimo parapet. Přeju všem krásné, prosluněné a teplé jaro. Určitě už přijde brzičko, že, dalmatin a ostatní zmrzlíkové.