POVÍDKA: Bod zlomu

To by mě zajímalo, jakej umělec tyhle sekačky navrhuje. Co navrhuje, spíš koho napadlo je podle těch návrhů vyrábět! To je řečí o výkonu a záruce a přitom to nevydrží lautr nic. Čert mě může vždycky vzít, když vidím Vaška s tím jeho vehiklem, jak si jezdí a nic neřeší, zatímco já kontroluju olej, leju do toho drahej benzín, pomalu pohádky tomu vykládám a šuplérou abych měřil trávu, aby se ten můj velestroj neudávil. Maruš samozřejmě tvrdí, že je to bezpečnější, že elektromotor na podvozku dětskýho kočárku je hazard se životem, jenže mě zase z toho našeho zatracenýho krámu co nevidět klepne, ať to má atestů kolik chce.

No zase je fakt, že Hynek se snaží a ta jeho opravna je už profláknutá, málem jak dobrá hospoda. Vždycky se tam sejde parta chlapů, společně ponadáváme na sekačky, na počasí a na ženský, v automatu si koupíme kafe a Hynek zatím mastí papíry a ujišťuje nás, že ta oprava bude v cukuletu hotová. No tráva nepočká, že jo. Tuhle jsem s tím byl ve městě a tam mi řekli, že to bude hotový až za tři neděle.

Tři tejdny! To bych moh zrovna vytáhnout kosu, za tu dobu budu mít trávu nad kolena. Copak já bych to posekal, jenže co s tím? Kvůli králíkům a slepicím bych to musel sekat po kouskách a to by Maruš nejspíš chytil psotník. Vokusovat si prej můžu trávu v sadu, zahrada za domem má bejt v cajku. No jo, mně se to taky líbí upravený, ale co s tím, když vyráběj takový šunty?

Jo, takovej je dnes pěknej den. Sluníčko svítí, ale není horko, mouchy nevotravujou a já se můžu těšit na pokec s chlapama. A oběd vypadá náramně! Maruš říkala, že budou chlupatý knedlíky, ale neřekla s čím. Viděl jsem tam uzený, mňam! Jak já jsem rád, že je ta moje ženská normální! Jasně, že vyvádí se zdravým jídlem, ale co jsem jí vysvětlil, že když dřu v lese, tak nemůžu jíst jak králík, pochopila to. A tak mi ty svoje vymyšlenosti strká jako předkrm a potom dá na stůl něco pořádnýho. Teda, ono to není vždycky špatný, to zase ne… Ale žít bych na tom nemoh.

Jo ženský, to je jiná. To furt po tomhle se tloustne, v tomhle je cholesterol, tohle je mastný… A holky jsou stejný jako jejich máma. No já jim to neberu, konec konců Maruš má pořád pěknou figuru, žádná almara, tak akorát, aby padla pořádnýmu mužskýmu do náruče. Holky jsou tintítka, ale ono se to ještě spraví. Aspoň už nekvílej, když si namažu chleba se sádlem.

Jak měly tuhle ve škole tu přednášku, tak to s nima nebylo k vydržení. To bylo furt, tati, jak to můžeš jíst, co na tvoje tepny! A já jim povídám, nechte moje tepny na pokoji, až porazíte a odvětvíte pár stromů, tak taky budete nejdřív myslet na žaludek a potom teprve na tepny.

To Maruš na to šla jinak. Říká Jardo, jen si ten chleba dej, když ho máš rád, já ti vyškvařím domácí sádlo, abys to neměl nějakej umělej sajrajt, ale dej si k tomu vedle cibule ještě rajče nebo papriku a bude to dobrý. No a já se nehádám a dva krajíce sním vždycky tak, jak chce. Ale ten poslední, ten si schovám a sním ho, jak mám rád. Bože to je dobrota, takovej měkoučkej chleba se sádlem!

Von se člověk vždycky domluví, když chce. A jsem vlastně rád, že jí na mně záleží. Jeden by řekl, co s chlapem po těch letech, ale to ona si mně zase hledí. Jo Maruš, to je prima ženská. Jen bych nemusel mít barák plnej koček. Ale co nadělám, každej nějak blbne a holt ona má ty kočky. Vony jsou to teda bestie pěkný, přítulný, to zas jo, jen by mně nemusely vždycky zalehnout noviny.

Á, už jsem u řeky. Tenhle úsek cesty mám vážně rád. V tý naší mírný krajině je to přece jen kousek divočiny. Ten sráz je samá skála, řeka se kroutí hluboko pod silnicí, cesta je úzká a jeden si vždycky říká, jestli by ho ty svodidla s autem udržely, kdyby do nich vletěl? Vona je tu tedy sedmdesátka, ale jsou pitomci, co to tu klidně kalej stovkou.

Však se tu jeden mladej tuhle zabil, kluk nešťastnej. Kdy ono to bylo? Před rokem nebo tu zimu předtím? Sakra, ten čas letí… Oni tu potom nakreslili tu čáru dvojitou, jako prej, že jim to líp dojde, těm hazardérům. No zeptat se mně, tak jim řeknu, že se marně namáhaj. Kdo ignoruje jednu čáru, přejede i dvě. Jo, lidi jsou nepoučitelný.

Páni, jaká je řeka dnes velká! No bodejť, však minulej tejden propršel málem celej. Ale, co je to? Proboha, kdo se to tak vleče? No jo, má nový fáro, tak ho šetří. Co to vlastně je? Nějakej japonec, jo honda. Barva je pěkná, červená tomu sluší, ale ten chlap by mohl vážně přidat. Nebo je to ženská? Když se tak courá… Ne chlap je to. Holohlavej.

Ještěže nemá čepici. Ale vážně jede, jako by ji měl. Hej, člověče, zrychli! Cos měl předtím - trabanta? Kristepane, jak von najíždí do zatáčky… to nebyl trabant, to byla vejtřaska! No to snad není možný, on snad ještě zpomaluje. Já vím, že tu jsou zatáčky. Ale to snad není důvod, abys jel třicet, ty troubo! To snad ne… já už tam mám dvojku. No tak dělej!

Kdepak, to nebyla vejtřaska, to byl párek volů! A von je ten třetí! Hni se, chlape bídná! Bože, já ho prostě nepředjedu. Tady ne. Vidět tu není, samá zatáčka, vpravo skála, vlevo sráz a pod ním řeka. A plno aut proti. Bodejť, v sobotu jezděj vidláci do města nakupovat. Nejsem sebevrah.

Ale jestli ten mizera nezrychlí, tak ze mě bude vrah! Proboha jeď, ty kreténe! Má to motor… a plynovej pedál! A určitě víc rychlostí než jednu! Ježíš, já se zblázním. Tenhle úsek má čtyři kiláky, to pojedeme hodinu. Já nesnáším nefoukaný hazardéry, co se řítěj bezohledně kolem, ale ví bůh, že je to lepší než tohle. Aspoň se jich jeden rychleji zbaví.

Dělej! Jeď sakra, ty debile! To není možný, proboha, zase jede třicítkou… to by mělo bejt zakázaný. Je sucho, je tu sedmdesát, tak jeď aspoň těch šedesát! Já to nevydržím, já mu něco udělám. Blikání nepomáhá, na troubení mi zamával! Je blbej… probůh, zrychli! Já to nevydržím, já ho předjedu… Přejedu ho! Krucinál, já si ho podám! Dělej! To je týrání, tohlecto. Já ho…

Ty jo, slyšet mě Maruš, ta by mi dala. Ale ví bůh, že kdybych toho chlapa sejmul, tak mám tisíc polehčujících okolností. Dělej! Já to nesnesu… Jeď ty blbe, nebo tě vážně z tý silnice smetu. A s chutí se podívám, jak se dole rozmázneš, ty pohaněči volků! Sakra, tohle bude infarkt, nebo mrtvice, já už nevím… Co to vlastně bolí na prsou? Vztek! Šílenej vztek! Jeď! Já tě snad zabiju… nebo sebe, abych tohle nemusel snášet!

Díkybohu, že jsme venku. Já toho vola předjedu klidně na dvojku, vždyť jede pomaleji než traktor. Ne, nebudu se na něj dívat, zabil bych ho. Ježíši, to je úleva… Šedesát, osmdesát… můžu zase dejchat. Tohle by se mělo trestat, vždyť já jsem zpocenej, jako bych tím údolím běžel po svejch. Čert aby toho dědka vzal. Konečně jsem tady.

Nazdar chlapi, kdo je poslední? No jasně, zase je v háji, čert ví, co je tomu dneska. Ty si jedeš pro hotovou? No to máš štěstí. A hele, kafe. Ví bůh, že bych potřeboval spíš panáka, ale kafe musí stačit. Tak co Hynku, to zas bude dlouhej den, co? No jo, co prodáváš, to opravuješ…

Hele, to snad není možný! Přijel ten dědek s červenou hondou. Jdu tam, teda, co já mu řeknu, to si za klobouk nedá! Vždyť je nebezpečnej! Kretén! …! Jéžiš, to jsi ty Karle? Jo… vidím, že máš nový auto...

To snad není možný, to byl Karel! A já ho ani nemůžu zabít. Ne Karla. Ten jeho nevinnej nadšenej ksicht! Vždyť on je rád, že mě vidí! Já mu to nemůžu ani říct… Nemůžu si ani zařvat, abych si ulevil. To je jako nakopnout štěně. Veliký, hloupý, radostný a oddaný štěně, který právě podělalo koberec, a netuší, že by něco bylo špatně.

Nazdar Karle! Pěkný fáro… Joo, ehm samozřejmě, že jsem tě poznal. Jo, měls radost, že blikám… no jo, chtěl jsem tě pozdravit… to víš, nový auto nemá člověk každej den. Sakra, vylil jsem si to kafe… To nic, asi jsem nedával pozor. Zapomněl, že jsem ho ještě nedopil, když jsem zmačkal ten kelímek. Ne, jsem úplně klidnej…

Ach bože, dej mi sílu!

Jo, asi máš pravdu. Je škoda spěchat a takovou krásnou cestu si neužít.