PORTRÉT: Noe
Narodil jsem se 16.11.1998, mám krásný plyšový šedivý kožich a praotcem rodu nikdy nebudu. (Vydrželi jsme to s ním dlouho, teprve loni, když už druhé léto v noci volal kočky a tu a tam někde něco označkoval, například obsah skříně - došlo na původní dohodu - když kocour, tak kastrovaný. Vzala jsem si v říjnu dovolenou a kočičáka odvezla na kastraci. Bylo mu dva dny špatně a přednosta domácnosti se mnou týden nemluvil. Jenže já už jsem moc stará na to, aby mne v noci budil toužící kocour - úplně mi stačí moje vlastní nespavost. A kromě toho si myslím, že to je trápení zvířete, nechat ho toužit bez možnosti vyrazit za kočkami…) 
Doma na mě volají: Kocoure, Maciáši, Čičí, Macíčku - to když má pro mne panička nějakou mlsotu. A taky mi říkají KoKo - Kontrolní Kocour. Případně Motorový Kocour, protože krásně předu. A někdy Kočičí Blb. Taky mu říkáme jezevčíkovitý kocour, protože opravdu není dlouhonohý. Ale rozhodně mu to nebrání se jedním skokem dostat na stůl.
Ke žrádlu dostávám: granule Propesco a Friskies (ty já radši) A mám v kuchyni na ožírání vlastní papyrus. Měl jsem ještě jeden jemnější, ale ten jsem ožral tak, že se nevzpamatoval, ani když ho panička odnesla z mého dosahu.
Ale já mám mnohem raději: kdepak, já jsem na ty granule. Sice žebrám masíčko, ale sním vždy jen kousek. A také každé ráno dostanu na olíznutí tvaroh z prstu - to panička, proto si ji hlídám. Občas na mne zkoušeli nějakou kočičí konzervu - moje předchůdkyně Minda je prý žrala, ale to já nežeru a nežeru. Zkoušeli mi i dát nějakou prý dobrou k Vánocům. Ráno ji načali, ale když jsem ji do večera neochutnal a držel hladovku, vyměkli a nasypali ty granule :). A na konzervičku pozvali sousedovic kočičáky. 
Oblíbená činnost (hračka, hra): Pomlouvají mne, že jsem umělej. Já si totiž nejraději hraju s plastovou spirálou ze starého kalendáře, kouskem vázacího drátku a tak podobně. Taky kradu tužkové baterie - ty vám dělají bezvadný kravál, když se v noci honí po parketách….. a propisovačka taky není k zahození. Lezu do skříněk - stačí něco vyndat a hned zkouším, jestli by to nebylo dobré místo pro kocoura. Spánek je moje hlavní hobby a všichni obdivují moje spací pozice. Dokážu za sebe udělat dokonalou placku, prý se skoro nedá poznat, kde mám hlavu. Nebo se natáhnu a je ze mne válec, někdy s nožičkami a někdy bez. Samozřejmě, že koš s vypraným prádlem je ten nejlepší kočičí pelíšek, ale není k dispozici moc často. A tak vylehávám na židlích, gauči, prádelníku a tak podobně. A někdy ze spaní chrápu a oni z toho mají legraci. Taky mám před oknem kočičí biograf - krmítko pro ptáky.
Já a moji lidičkové žijeme: v Praze. Sice bydlíme v domku se zahradou, ale já jsem kocour bytový, ven jdu jen na kšírách a bojím se tam. Jinak mne chválí, že neškodím. Ne že bych nedokázal vylézt na skříň - lezu na knihovnu v ložnici, kde je v nejvyšší poličce zastrčená ošatka s mými hračkami. Když šikovně zašátrám packou, vždy něco vydloubnu a noční rej může začít.
. A nejzajímavější na mě je: opravdu neškodím, nikdy jsem nelezl po záclonách, neškrabu po nábytku - když jsem byl kotě, vysvětlili mi, že na škrabání je škrabadlo. Nekradu jídlo ze stolu ani z kuchyňské linky - vím, že tam nesmím, ale co si budeme povídat - co oči nevidí… Kontrola musí být. Taky miluji igelitové tašky, desky a fotografie. Když se k nim dostanu, procvakám je svými zuby jak průvodčí jízdenku, jednu dirku vedle druhé… do rána jsou jak řešeto. To pak býval jekot, kdo tam tu fotku nechal válet... Jenže bývávalo, dnes všichni fotí digitálem a mně zbyly jen ty tašky a desky.
Jak jsme se našli? (pokračuje panička) Před Noem jsme měli Mindu. Ale žila s námi jen dva roky - měla kočičí leukémii, o které se tenkrát tolik nevědělo. Byla krásná - bílá s šedými skvrnami, mourovatým ocáskem a očima barvy mědi. Někdy snad oskenuji nějaké její fotky. Její ztrátu jsme obrečeli a zařekli se, že naše další kočka musí být od chovatele, který má koťata proti téhle nemoci očkovaná. Byli jsme i na výstavě koček, ale pak jsem zahlédla v novinách inzerát, jeli jsme se na koťata podívat - byla 4, dva šediví kocourci a šedá a šedobílá kočička a bylo rozhodnuto. Zamluvili jsme si šedého kocourka a mohli jsme si ho i od "N" pojmenovat. A zjistili, že najít hezké jméno od "N" není snadné. Takže jsme si ho sice pojmenovali, ale stejně mu říkáme jinak. Protože jsme potřebovali časový odstup, přivezli jsme si Noa až v jeho skoro čtyřech měsících a myslíme si, že to je jedna z příčin, proč není žádný velký mazel. A mezi námi - Minda byla potmě vidět. Tohle zvíře je neviditelné a já mu marně vysvětluji, že fakt potmě nevidím a že si musí dávat pozor on.
Čím se mohu pochlubit? Jsem bojový kočičák Pitipačák. I když moje hobby je spánek - pokud možno poblíž paničky - mám děsnou sílu a pořád se zlepšuji. Loni při očkování mě už museli držet tři. Veterináře fakt nemusím. Z přepravky mne prachsprostě vytřepávají - umím se tam velmi dobře zašprajcovat. Zásadně nepiju vodu z misky. Od čeho by byly pokojové fontánky. Není nad tekoucí vodu. Případně vodu z jakéhokoliv kbelíku. Někdy taky lezu do umyvadla a olizuji hubici baterie a někdy ukecávám paničku, aby mi pustila trošku vody do bidetu… Každou chvíli se ozve: ten kocour zase vychlastal fontánu. (Protože taková fontána začne vydávat divné zvuky a musí se dolít ….)
Chcete vědět ještě víc? Dostal jsem k vánocům vlastní stránky, ale panička tvrdí, že se šedivý kocour špatně fotografuje a není snadné vybrat hezké fotky - tak mi jich tam zatím dala jen pár. (Jsou to "instantní" stránky, kam jen vkládáte text a obrázky a založily jsme je s mladší dcerou.) A taky mám fotogalerii na www.gril42.cz, tu zase dělá páníček.
Můj člověk je: Jajka - Grillovi